Windsorské paničky, český poetismus a volební guláš
Aleš Knapp

Na základě akce zvané „volby“ bylo rozhodnuto, že do čela Francie nastoupil po sympaťákovi Nicolasi Sarkozym zjevně nejprotivnější prezident v dějinách země s nepřirozeným příjmením Hollande, v ničem se nepodobající opravdovému, dosud poslednímu socialistovi v Elysejském paláci, Françoisi Mitterandovi. Současně mělo v operním domě bývalého hlavního města Německa Bonnu premiéru nastudování komické opery Otto Nicolaie Veselé paničky Windsorské, kterou skladatel a libretista napsali podle Shakespearovy předlohy a uvedli na scénu před víc než sto padesáti lety. Představení stojí za to a návštěvník z Česka, zavítá-li do Bonnu, je ocení tuplem.

Ve chvíli, kdy jsme na jevišti bonnské opery obdivovali pěvecky i herecky skvělý výkon mladého basisty Philippa Meierhöfera - představitele jedné z nejzdařilejších a nejvýmluvnějších Shakespearových postav Sira Johna Falstaffa, milujícího život, ženy, pivo a legraci - v téže chvíli rovněž v Německu hopsali po ulicích straničtí aktivisté, lovící dušičky pro volby, tentokrát do německých zemských parlamentů. Žádný volební guláš, ten ať si uvaří každý sám. Ale verbování voličů laciným způsobem pomocí nafukovacích balónků v barvě té či oné partaje.

Ve scéně, kdy se ve Veselých paničkách Windsorských rozhoduje o barvě svatebních šatů, dává švýcarský režisér Tom Ryser zazářit na jevišti dvěma pouťovým balónkům: rudému a zelenému. Rozhodnutí budoucí nevěsty nepadne ve prospěch ani jednoho. Propíchnuty, jeden po druhém hlasitě puknou. Bavíme se jemným, poetickým, a proto českému duchu velmi blízkým výsměchem politice: zde takzvaným rudo-zeleným čili socialisticko-ekologickým, ale i jakýmkoli jiným stranickým koalicím. Ta zjevně nejhloupější koalice byla uzavřena v Německu v roce 1998 mezi kancléřem Schröderem, rudým do morku kostí a vydávajícím se přitom za socialistu, a partají Zelených svázanou s naducaným, neekologickým jedincem s divným křestním jménem, Joschkou Fischerem.

Zájemce ať se nenechá odradit tištěným programem ani hloupým plakátem. Představení Veselých paniček Windsorských v Bonnu se totiž politice směje. Jemně, inteligentně. Jasně a přesvědčivě. Žádné politické divadlo, nýbrž divadelní umění. Sir John Falstaff sedí už během předehry na jevišti, na klíně psací stroj. Je to on, kdo píše celý příběh. Geniální Shakespeare, jehož komedie jsou vynikající a jehož tragédie jsou komediemi, je tu ztělesněn právě Falstaffem.
   
Falstaff pije. Hodně. Pivo, a to je dobře. V jednu chvíli rozjímá nad basou piv jako nad životadárným mateřským mlékem. Sedí na střeše typicky anglické tmavočervené telefonní budky. Pivo chutě popíjejí i víly, komentující dění skvělou pantomimou, které zde vystupují jako tři Falstaffovy múzy: hudba, literatura, výtvarno. Jednu z nich ztělesňuje osobně švýcarská choreografka představení Bea Nichele Wiggli. Poté, co je Falstaff nakoncec ztlučen a vyobcován lidskou komunitou žijící ve falešně pragmatickém bludu, že z umění chleba nenapečeš a že umělec je toliko opilecké budižkničemu, zůstává tentýž dav stát celý v bílém. Jakoby vysvlečen do podvlékaček. Jednobarevný, vyjukaný, bezradný.
 
Jevištní architektura je tu přesnou napodobeninou hlediště bonnského divadla včetně lóže divadelního ředitele. Divadlo přenesené na jeviště se v průběhu dění pokouší rozebrat a zbořit armáda úředníků v šedavých, bezbarvých kvádrech a tvrďácích. Jeden z nich, pan Fluth, sondující, jak daleko došel Falstaff při dostaveníčku s Fluthovou manželkou, vyšetřuje jako profesionální kriminalistický fízl. Vyplatí se přitom sledovat vynikající text libreta od Hermanna Salomona, rytíře von Mosenthal. A režisér nám závěrem adresuje i další varování v podobě deště blyštících se rudofialových papírků: je-li zrušena rozmanitost, budou-li všichni lidé bílí jako požadované nevěstiny šaty, chopí se operních divadel likvidátoři kultury a zahltí je řvavými barvami a ukradenými melodiemi.

Není náhoda, že poetickou snovost představení Veselých paniček Windsorských  přirovnal po premiéře ředitel divadla v Bonnu Klaus Weise k dílům belgického surrealisty René Magritta. Angličané Shakespeare a Falstaff, Belgičané Magritte a jeho krajan, brabantský patron pivovarníků Gambrinus, český poetismus: nejen díky sympaticky opivněnému vidění Falstaffovu, ale i vzhledem k výtvarnému a choreografickému provedení má inscenace blízko k bytostně českému uměleckému směru zvanému poetismus. Vybaví se nám Osvobozené divadlo Voskovce, Wericha a Jaroslava Ježka se scénickými výtvarníky Bedřichem Feuersteinem  nebo Františkem Muzikou. Divadlo inspirované Charlie Chaplinem, pantomimou, italskou komedií „commedia dell´arte“ i francouzským cirkem, který nemá nic společného s ruským pojetím cirkusu. Sovětská estetika totiž nechápe cirkus jako zábavu, nýbrž jako prostředek k drezúře zvířat i lidí.

Skladatel Otto Nicolai působil hlavně v Itálii a ve Vídni, zemřel krátce po premiéře Veselých paniček Windsorských v pouhých devětatřiceti letech v Berlíně. Byl rodákem z východopruského Královce, města založeného českým králem Přemyslem Otakarem II. Jeho hudba v sobě má dimenzi hlavně italskou a rakouskou, ale také českou, smetanovskou. A rovněž německou, ovšem tu měšťanskou z doby před rokem 1848, kdy šlo na divadle ještě o divadlo a hudbu, ne o politiku. Občas jako by si také utahoval z Wagnera a ze sentimentality německého romantismu. Není divu, že Veselé paničky Windsorské velmi ocenil právě rakouský hudební kritik českého původu, pražský rodák Eduard Hanslick (Hanslík) jako dílo mnohem lepší než všeobecně uznávaná, leč o poznání méně vtipná Verdiho opera Falstaff na totéž téma. Inscenace jako Veselé paničky Windsorské v Bonnu je na divadlech k vidění málokdy, v podobném duchu uvedla na scénu opera v Kielu v roce 2006 Smetanovu Prodanou nevěstu.
    
   Slabou stránkou představení je výkon Emilie Ivanovy, která ale právě svým hloupoučkým projevem přece jen přispěla ke komickému vyznění inscenace. Švýcarský režisér a švýcarská choreografka, představitel Falstaffa i ostatní pěvci - vynikající Julia Kamenik a Anjara I. Bartz, Giorgios Kanaris, Ramaz Chivilkadze, Randal Bills, Mark Rosenthal, Piotr Micinski - se v Bonnu postarali o to, abychom Falstaffa vnímali jako postavu blízkou panu Matěji Broučkovi z Výletů páně Broučkových od Svatopluka Čecha. Sir John Falstaff, pijící pivo, je umělcem, jenž píše svůj vlastní příběh a Čechův pan Brouček posílen pivem zase umělecky prožívá svůj tvůrčí sen, díky kterému je katapultován až na Měsíc a stojí tam proti pseudouměleckým, podvodným výplodům falešných kumštýřů.
 
     Veselé paničky Windsorské jsou v této sezoně na programu opery v Bonnu ještě     23. června. Na obnovenou premiéru v sezoně příští se budeme těšit.

 

Uložit

Uložit