Úplně první televizní vysílání jsem, v těch nezapomenutelných padesátých letech, zažil v luxusní vile vlivného otcova šéfa...

Nikdy jsem nevynikal vybraným chováním a tak mě rodiče na tohle pozvání, kterého si moc považovali, dlouho a poctivě připravovali - drezrůrovali, abych je na té důležité návštěvě, tak jako obvykle, neznemožnil.

V rámci školení jsem se také dozvěděl, že ta rodina vlastnící televizí, chová vzácnou, ale vyloženě zlou siamskou kočku, která, jejich údajně naprosto nevinnou babičku, už několikrát pokousala.

Evidentně nešlo o žádnou výchovnou pohádku. Na to mé úplně první zhlédnutí televizního vysílání si vůbec nepamatuju, zato si dodnes živě vzpomínám, jak se tehdy, mezi námi hrdě, až panovačně, promenovala siamská kočka, občas vrhající výhrůžné pohledy na zjevně vystrašenou starou paní, krčící se v honosném křesle. Od té doby jsem nikdy nebyl na žádné návštěvě hodnější.

Tedy, hlavu bych na to nevsadil, ale v naší ulici jsme byli patrně úplně první, kdo si, nejspíše inspirováni tou památnou návštěvou, pořídili televizi. Kvůli anténě se to nedalo přehlédnout a tak popularita naší rodiny raketové vlétla vzhůru...

Denně k nám přicházelo procesí známých i neznámých sousedů - dívat se na ten zázrak. Prťává, černobílá obrazovka zabírala stěží třetinu té drahé bedny, ale mizerně nainstalovaná anténa tomu, zase dodávala i duchovní rozměr.

Počáteční hrdost z vlastnictví kouzelné bedýnky ovšem brzy vystřídalo zoufalství, neboť zmínění sousedé nepřišli jen ze zvědavosti nahlédnout, ale vytrvale přicházeli „věrně“ každý den, obětavě s vlastní židlí, takže jsme definitivně přišli o soukromí.

A od té doby je mi proto už naprosto jasný, že provozovat televizi veřejné služby, není žádnej med!

Zdroj: https://josefhavranek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=762691