Ač vnímám svět politiky především pod zorným úhlem jejího vlivu na utrpení obětí trestního řízení, nemohu se vyhnout přemýšlení o možném výsledku mimořádných parlamentních voleb a jeho důsledcích.

Nahlédl jsem tedy do křišťálové koule a spatřil jsem v ní naplnění mé vize vpádu „Vizigotů“ a v pozadí i možnost prodloužení působení Rusnokovy vlády  v demisi až do dalších mimořádných voleb. Konečné poměry v rozložení sil v nové sněmovně se nebudou  zcela shodovat s výsledky průzkumů veřejného mínění, ale předpoklad, že pětiprocentní hranici překročí více stran než kdykoli dříve, se patrně naplní. Do prostoru, dosud obsazeného stranami zkostnatělé novodobé „národní fronty“, se vlomí netradiční nájezdnice, které odeberou hlasy nejen vyčerpané ODS, ale také ČSSD, která se veze za ní po stejné skluzavce sice se zpožděním a pomaleji, ale přece.

Pokud nezmění postoje straničtí vůdcové, kteří se zapřísahali, že poučeni zkušenostmi Věcí veřejných nevstoupí do vlády, a pokud ti ostatní budou i nadále trvat na  sebevědomých vymezeních vůči  dalším stranám, s nimiž by do vlády nikdy, ale opravdu nikdy nešli, budou vyjednávání o povolební koalici nekonečným sledem kabaretních scén, který možná nakonec vyústí ve vypsání dalších mimořádných voleb. Přechodnost Rusnokovy vlády nabere stejný směr vývoje jako kdysi dočasnost sovětské okupace. Pan prezident bude jistě spokojen…

Nenastane ale žádná katastrofa, protože přechodná vláda v demisi spravuje zemi bez skandálů a výstřelků. Prodloužení jejího působení o několik měsíců nebo i let bez pohromy přežijeme (když už jsme přežili všecky předešlé …). Ve vztahu k resortu spravedlnosti dokonce musím říci, že jsem sice dlouholetým a soustavným kritikem Marie Benešové, ale vzhledem k jejímu skromnému způsobu vedení ministerstva bych neplánované prodloužení jejího mandátu nepovažoval za takovou pohromu, jakou by byl další návrat Jiřího Pospíšila.

Předpokládaný „vpád Vizigotů“ spolu s nahrazením opotřebovaných představitelů novými tvářemi na kandidátkách tradičních stran bude mít účinek naplavení amatérismu do jednání Poslanecké sněmovny, spojenému s neúctou k zaběhaným přístupům k řešení problémů. Bude následovat vlna zklamání nad nesplnitelností snů, s nimiž vstupovali nově příchozí do politiky, které tu bezelstně, tu lstivě nabízeli voličům v podobě předvolebních slibů. Nová sněmovna proto asi projde počátečním „bouřlivým kvašením“, během kterého odloží růžové programové sny a vytvoří si  kulturu jednání odlišnou od své předchůdkyně. Nezbývá než doufat, že bude vykazovat vyšší ochotu rozhodovat v zájmu obecného prospěchu a v duchu spolupráce zástupců různých politických směrů, nikoli v zájmu jednotlivých politických stran a za nimi skrytých soukromých nároků.   

Pohled na programy politických stran, jež mají naději na úspěch ve volbách, nedává naději na „lepší, šťastnější zítřky“. Vzato do důsledků, není mezi nimi velkých rozdílů a na stávajících poměrech nechtějí mnoho měnit. Všechny žijí v představě, že základní podmínkou lidského štěstí jsou peníze. Změnu politických poměrů by přineslo výrazné vítězství pouze dvou z nich: komunistů a hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Dokonce si myslím, že změny, vyvolané Úsvitem by byly zásadnější, protože by nás dovedly do prezidentského systému a zavedením referenda a přímé  volitelnosti a odvolatelnosti mnoha činitelů veřejné správy by narušily mocenský monopol politických stran. Všechny ostatní strany víceméně počítají se zachováním současné podoby parlamentní demokracie, jež je sama o sobě brzdou změn.

Očekával jsem, že aspoň některá z kandidujících stran zvedne ve volební kampani rukavici, kterou české politice vmetl do tváře Václav Klaus vyhlášením novoroční amnestie. Zatím jsme se dočkali jen negativní reakce, rozněcované politiky, obávajícími se Klausova návratu do volného ringu politických osobností. Přizvukovali jim někteří advokáti poškozených z několika velkých hospodářských kauz. Je to pochopitelné: jejich následné ztráty příjmů jsou jistější než dosažitelnost  odškodnění, o které jejich klienti amnestií možná přišli.

Zatím ale žádná politická strana nepochopila amnestii jako vzkaz, že je určitě něco shnilého ve státě absurdistánském, když orgány činné v trestním řízení nedokáží dovést za osm let přípravné řízení ani k obžalobě, ani k zastavení, pokud projednání obžaloby soudem nedospěje k rozsudku do osmi let od sdělení obvinění, pokud v poměru k počtu obyvatelstva je ve věznicích třikrát více Čechů než Rakušanů, pokud se až dvě třetiny odsouzených po propuštění nakonec stejně vracejí za mříže,  pokud se objevují stále nové případy prokázání neviny obětí justičních přehmatů, odsouzených za zločiny, spáchané někým jiným. V chápání politických stran jsou peníze víc než právo. Proto výše uvedené kazy na štítě naší vlasti příliš nevnímají a nad cestami k jejich odstranění vážně neuvažují. Poměry v trestním řízení a ve věznicích je zajímají vždy jen chvíli, když si pro někoho z politiků přijde policie, ale ani to není podnětem k trvalému zájmu. Pokud se vůbec strany v programech k záležitostem resortu spravedlnosti vyjadřují, nabízejí prázdné fráze, které k ničemu nezavazují.

Celkově obraz v mé křišťálové kouli ukazuje povolební zmatek a spíše zhoršení poměrů ve všech oblastech veřejného života než všemi stranami slibované zlepšení. Je svědectvím opotřebovanosti politického systému, nastoleného po Listopadu 1989. Připomíná to vývoj pralesa: z podrostu pod odumřelými starými kmeny vyrážejí zdravé silné výhonky nového života, zápasíce mezi sebou o místo na slunci. Krize, jíž jsme svědky, uzavírá jednu epochu našeho politického vývoje. Jejím překonáním se dostaneme někam dál. Naše volba rozhodne, zda to „dál“ bude znamenat také „výš“. Je proto věcí odpovědností každého z nás, abychom se aspoň pokusili hlasováním ve volbách dát vývoji země směr podle svých představ. Neuspěje-li „naše“ strana, nebudeme si zoufat: nenastal konec světa, zítra může být vše jinak a stále platí, že „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“.