Konzervativní listy

Nepochybuji, že panuje obecná shoda, že lhát a pomlouvat se prostě nemá. Nemá se ani hrubě vyjadřovat, druhé urážet, zesměšňovat, paušalizovat a přisuzovat předsudečná hodnocení... To vše je ošklivé – a to vše se běžně dělo a děje.

Postavme právě uvedené verbální prohřešky vedle takového rozvodu a krátce važme, který z obou skutků proti dobrým mravům je závažnější. ... Máte to? ... Osobně hlasuji pro rozvod, zejména pokud „v tom“ jedou také děti. Jistě, můžete namítnout, že lhát se dá i ve věcech, ve kterých jde o život... ale mně nyní nejde o podávání křivých svědectví u soudu (a podobně), ale o běžné, konvenční lži, nebo prostě zamlčení celé pravdy (kolik jsem měl piv, to jsem po pravdě řekl, na rumy ses ale neptala...) atp. A otázkou, už tedy konkrétnější, je, zda člověk, který se rozvede a tím významně ublíží případným dětem, které jsou „v tom“ zcela nevinně, má být třeba „za to“ vyhozený z práce, nějak veřejně očerňovaný, pranýřovaný, nebo dokonce kriminalizovaný, prostě zda se s ním má zacházet jako s vyvrhelem. Tvrdím, že nikoli. A tím méně si myslím, že na pomyslný pranýř má být tahán ten, kdo „ujede“ verbálně. Tedy, aby bylo jasno, jsem stoupencem zákazu zločinecké KSČ(M), stejně jako případně existující české obdoby NSDAP. Nejsem a nikdy jsem ale nebyl pro kriminalisaci konkrétních osob pro jejich bolševické a/nebo nacistické bludy. V porovnání s tím, že někdo šíří osvětimskou či jáchymovskou lež, pak považuji hlásání jiných úchylných hovadin za relativně méně škodlivé.

Kauzy

Tím vším jsem si pouze „připravoval terén“. Rád bych předložil několik událostí z poslední doby a vybídl k jejich nahlédnutí shora nastíněnou optikou:
A. Vyhození mluvčího Nejvyššího soudu Petra Knötiga z práce za poznámku „Cikórky, samý cikórky“ (viz článek Dušana Stuchlíka „Je suis Knötig“ v tomto čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ).
B. Kriminalizace komunisty Michala Kesudise za schvalování smrtícího útoku na české vojáky v Afghánistánu.
C. Pranýřování lidovce Daniela Kalendy za jeho cynicky surové poznámky na adresu mrtvých imigrantů.
D. Mediální agrese redaktora Veselovského vůči panu Konvičkovi prostřednictvím vybraných pasáží (reakcí pana Konvičky) z rozsáhlých, někdy značně vyhrocených diskusí o islámu a hrozbě islamisace Evropy, potažmo České republiky.

Všechny výše zmíněné případy spojuje mimo jiné to, že „zdrojem toho všeho“ je zejména facebook. Nějaké další případy, spolu se zamyšlením, lze nalézt v článku Pavla Barocha „Za Facebook do kriminálu. Češi zjišťují, že internet není hospoda“ (Týden.cz, 20.6.2015). A myslím, že o to tady právě jde.

Mezi vyznamenáním a kriminálem

Přečtete-li si v tomto čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ text „Noví totalitáři nastupují“, zjistíte, že nejblíže k tam popisovaným případům má kauza D, kauza pana Konvičky. Nejde jen o rozhovor, který s ním vedl pan Veselovský, zejména tedy způsob vedení toho rozhovoru, ale o kontext daný např. předchozí snahou o jeho profesní poškození, o kterém už jsem jednou psal. Mimochodem, správně někdo v minulých dnech poukázal na to, že jména pod nedávnou „peticí vědců“ jsou uvedena včetně plných názvů jejich akademických pracovišť... a pohoda jazz). Nechci ale duplikovat argumenty z článku o nových totalitářích, nicméně cítím potřebu jisté klasifikace.

Je třeba nastínit škálu, kde na jedné straně je všeobecné schvalování a vyznamenání (ke kterému dochází, když např. někdo s nasazením vlastního života zachrání cizí topící se dítě...), a na straně druhé trestní postih a obecné opovržení (když třeba někdo utluče babičku, aby jí ukradl pár korun z důchodu...). Někde mezi tím se nachází lhostejnost, nebo společenská ostrakizace, popř. ono rozvázání pracovního poměru – prostě celá plejáda reakcí, ze kterých lze vybírat. Je zřejmé, že pro každý skutek je adekvátní něco jiného. A stejně tak je zřejmé, že společenství, které ve statisticky významném počtu případů volí neadekvátní reakci, je nezdravé a dlouho neobstojí: zajde buďto na nesvobodu, nebo na anarchii následovanou nesvobodou.

Tak v případě pana Knötiga považuji za adekvátní reakci přejít to mlčením (a nikoli jej vyhodit z práce), i kdyby jeho poznámka na facebooku byla proti dobrým mravům – jako že to vůbec není jisté (a já se třeba domnívám, že proti dobrým mravům není).

V případě soudruha Kesudise vidím jako odpovídající všeobecné opovržení (a nikoli kriminalisaci) – ostatně jako komunista ničím nepřekvapil, ono opovržení si zaslouží jako každý jiný komunista (který si skoro určitě myslí totéž co soudruh Kesudis, ale nahlas to říká výhradně v kádrově spolehlivé společnosti...).

Případ lidovce Kalendy je poněkud komplikovanější: jistě nelze upírat KDU-ČSL, resp. jejím členům a funkcionářům, právo vyhodnotit politicky, že člověka s danými názory nechtějí ve svých řadách. Co však považuji za nepřípadné, je více-méně okamžité zahájení honu na zmíněnou stranu, aby užuž pana Kalendu vyhodila, včera bylo pozdě, a běda jak ne... To si snad umí lidovci vyhodnotit sami, zda jim to voliči u uren nějak přičtou, ne? Konečně, divil bych se, kdyby přátelé a kolegové pana Kalendy v KDU-ČSL jeho názory na danou problematiku neznali i před tím, než je ve vyostřené podobě vystavil na svůj facebookový profil... Čili, částečně bych řekl, že ono vyloučení nebylo způsobeno názory samotnými. Nejde o to, že nechceme mít ve svých řadách člověka s takovými názory. Jde o to, že nestojíme o takového nešiku. A tohle si stejně nakonec přeberou ti voliči...

Pan Konvička se jistě proti dobrým mravům provinil (stejně jako soudruh Kesudis a pan Kalenda). Napsal na facebook, že by muslimy namlel do masokostní moučky a několik dalších, podobně ošklivých věcí.

Konvička & his melody boys

Tedy, když už jsem u pana Konvičky... Z pana Konvičky a jeho souputníků čiší militantní ateismus (byť se sem tam verbálně křesťanů i zastávají, instinktivně jim nevěřím... což je tedy má ryze subjektivní záležitost) a obklopují se putinofily jako je paní Jana Volfová (na tom už nic subjektivního není), takže nepřekvapí, že v arzenálu návrhů, kterými pak společně disponují, nalezneme také odstřižení České republiky od současných institucí Západu, tedy zejména od Evropské unie.

Ale to, že mám značné výhrady vůči Bloku proti islámu, neznamená, že podceňuji rizika, na která poukazují, že je budu bagatelizovat, či dokonce shazovat ta fakta a pravdivá tvrzení, která od nich zaznívají. Přesně to se ale děje a debatu na dané téma to dosti komplikuje, ne-li dokonce znemožňuje. A to, pokud současný mainstream vydrží ignorovat realitu dostatečně dlouho, skončí tak, že se onen mainstream jednoho rána probudí a zjistí, že je na okraji a že výrazná většina občanů (které někteří vědci ve své petici správně vybízejí ke kritickému myšlení) se v této kauze přesunula na posice lidí, kterým se dnes říká extrémisté.

Kromě toho, názory na islám, které se snaží pan Konvička representovat, jsou v našem prostředí přítomné již dosti dlouho (viz např. Egon Flaig: Islám chce dobýt svět, Bulletin Občanského institutu, duben 2007), takže k tomu, abych se je dozvěděl, pana Konvičku nepotřebuji, stejně jako jej nepotřebuji proto, abych si z dostupných informací udělal patřičné závěry.

To chce ale otevřenost, a to oboustrannou: na jedné straně si nic nenalhávat, nezavírat oči před tím, že islám trestá odpadlictví smrtí (no vážně, vezměme jen tuto jedinou věc: je to slučitelné s naším právním řádem, resp. se spravedlností jako takovou, se svobodou svědomí?), ale na straně druhé reflektovat nadějné posuny, ať se již jedná o výzvy významných islámských autorit k odmítnutí doslovné interpretace Koránu, Bejrútskou deklaraci o náboženské svobodě nebo o nový antidiskriminační zákon ve Spojených arabských emirátech. Proč např. pan redaktor Veselovský nekonfrontoval pana Konvičku s těmito fakty? Škoda, jeho odpovědi by mě skutečně zajímaly...

Co tedy s panem Konvičkou? Kriminalizovat? To se naštěstí neděje, zatím. Vyhazovat z práce? No to je také pěkně silná káva. Společensky ostrakizovat? Na to musíte mít společnost, která to, o co jde, skutečně odsuzuje... stačí se podívat do internetových diskusí, zvlášť do těch anonymních. Zesměšnění? Lhostejnost?

Pan Veselovský zvolil agresi... Bylo to neprofesionální, trapné a mohlo to mít i ten, nepochybně nezamýšlený, efekt, že to v divákovi vzbudilo sympatie k panu Konvičkovi, jak už se to někdy u obětí stává...

Jsem přesvědčen, že měl redaktor, místo rýpání se ve vytažených výkřicích z facebooku, raději seriózně diskutovat o věci samotné. Možná by se pan Konvička v takové debatě znemožnil sám. Ale nedostal k tomu příležitost. Místo toho bylo do očí bijící, jak se pan Veselovský ze všech sil snaží dosáhnout toho, aby diváka ani ve snu nenapadlo, že by mohl souhlasit s někým, jako je Konvička...

Raději skutečné pivo

Otázka zní, co vlastně chceme trestat. Samo závadné myšlení, tedy skutečně ideozločiny? Nebo jejich slovní vyjádření? Nebo až jejich písemné vyjádření? Šíření? Chceme být chytáni za slovo? Když někdo někde řekne něco ošklivého o jiném člověku, budeme jej s tím konfrontovat způsobem, jaký předvedl pan Veselovský (víte, jak se dělá masokostní moučka?)?

Tím, že se budeme tvářit, že distinkce mezi slovem a činem neexistuje, ničemu nepomůžeme. Kdyby pan Konvička sepsal to, za co jej pan Veselovský fackoval, do nějakého souvislého textu, který by pak publikoval a stál si za ním (čili kdyby opravdu nějaké lidi hodlal mlít do masokostní moučky), pak je to jistě hodno náležité pozornosti... Takhle je to ale stejné, jako by spolustolovník z hospody šel někam žalovat: Franta včera o půl desáté po čtyřech pivech a dvou rumech řekl něco hrozně ošklivého...

Facebook není hospoda jen v tom smyslu, že tam ty řeči zůstávají viset. Jinak to hospoda, co se debat týče, prostě je – sice velká, virtuální, ale to myslím na podstatě věci nic moc nemění. A, jasně, Franta si asi příště sedne k jinému stolu – nebo žalobníčka vyrazí od toho svého. Dobře mu tak. Hospoda zkrátka není virtuální svět. Skuteční lidé, skutečné pivo. Doporučuji.

Nejeden komentátor už v úvahách na toto téma poznamenal, že ony se některé věci říkají hůř lidem do tváří, než se propasírují v osamělé komůrce přes klávesnici na sociální síť. Myslím, že platí nejen to. Domnívám se, že i to žalování či chcete-li udávání je víc žinantní, když je to jaksi napřímo. No řekněte, jak by to od pana Veselovského z obrazovky znělo: tuhle jsem U půlměsíce od vedlejšího stolu zaslechl, jak jste říkal, že byste muslimy namlel do masokostní moučky... To je panečku seriózní novinařina.

Kdo zůstane

Krátkou a jednoduchou, ale poctivou introspekcí snadno nahlédneme, že každý z nás čas od času řekne nebo dokonce udělá něco, čím by se raději nechlubil, za co se stydí a co by, kdyby to v klidu rozvážil a šlo to, vzal zpět. Že se stane, že rychleji mluví (případně píše...) než myslí. Kdybychom tedy všechny lidi vystavili drobnohledu, o který se pokusil pan Veselovský v případě pana Konvičky, nikdo neobstojí (pana Veselovského nevyjímaje). Nezbyl by nikdo, kdo by se mohl podílet na správě společných záležitostí, na politice, nikdo, kdo by se pohyboval ve veřejném prostoru.

Určitě nepodporuji přetvářku. Všichni lidé, a ti s politickými ambicemi zvláště, by měli vážit slova a když už něco řeknou, měli by to tak i myslet a měli by si za tím stát. Jinak je debata – důležitý to prostředek v hledání pravdy, dobra, krásy... – nemožná. Kdo mluví jinak veřejně a jinak v soukromí, u toho je obtížné poznat, co si doopravdy myslí. Tím jinak ale myslím obsahovou stránku, nikoli tu formální, byť, jistě, může svojí ostrostí překročit hranici dobrých mravů.

Nechci proto nikomu, ani veřejně činným lidem, upírat právo na „beztrestné“, upřímně míněné vyslovení prosté, v lidském životě běžné věty: „Nezlobte se, já to tak nemyslel.“ a to s nárokem, aby to bylo oponentem akceptováno – a jedeme dál.