„To by nám manažerka něco řekla,“ odbyde prodavačka Hana J. dotaz mého syna na případné poskytnutí slevy oproti předloženému vysvědčení. Pak se jde raději přeptat. Vrací se s upřesněním: „Sleva se dává, ale akorát za samé jedničky.“ Když prokážeme, že synovo školní vysvědčení podmínku splňuje, přiskočí tentokrát samotná manažerka či vedoucí směny a slevu na účtu osobně doplní.

Je poslední školní den roku 2013, pátek 28.

ervna, krátce po poledni. Platíme v provozovně KFC v areálu Metropole Zličín na okraji Prahy. Jeden twister, sada pálivých křidélek a plechovka piva stojí dohromady 157,- Kč. Přiznaná pětadvacetiprocentní sleva činí 39,- Kč, shodou okolností přesně tolik, kolik bylo naúčtováno za třetinku piva. Takže mám za synovo vysvědčení pivo zdarma!

Alespoň takto je honorováno celoroční rodičovské kontrolování a podepisování úkolů, čtení a podepisování žákovské knížky atd. Neusiluje náhodou o něco takového (tj. o honorování „práce v domácnosti“ v nejširším smyslu) feminismus? Dynamika hospodářské soutěže vede, jak vidno, k určitému jednorázovému, „bodovému“ splnění této tužby. Kdesi v paměti se mi vybavuje dogmatiky zatracované heslo o tzv. konvergenci (tj. sbíhavosti) hospodářských systémů …