naše socialistická vláda zřejmě vypsala soutěž o nejpitomější nápad ....???
Už se zdálo, že zvítězí snížené DPH na knihy, léky a plenky.....ale nyní útočí na první pozici čerstvá myšlenka zavést společný vyměřovací základ penzí pro manžele a spolu žijící osoby......(sic)
Zaplacené pojistné by se prý mělo sčítat a potom dělit dvěma !!!

PS. ...zbývá už jen zvěřejnit jméno toho vola, který to vymyslel.....n-tsss

Nejvíce dětem a studentům přáli nacisti a komunisti, když v době 2.SV a v 50.letech uplatnili 2-3 měsíční uhelné prázdniny. Asi 3 x za zimu se mládež pořádně navlékla, odešla do vymrzlých škol převzít si móře úkolů a pak hned na brusle, lyže, sáňky, protože tehdejší, zvláště ty válečné zimy byly jak se patří, 4 měsíce mrzlo a sněžilo.

Pan Klaus junior si toho asi mnoho nepamatuje.

Za RU byly původně byly hlavní prázdniny v srpnu a září. Od roku 1875 byly prázdniny posunuty o 14 dní dopředu a to zůstalo až do konce monarchie. Za první republiky pak proběhl další posun o 14 dní dopředu a to se udrželo až do současné doby.

Byly ale i další prázdniny - vánoční od Štědrého dne do Nového roku, Velikonoční, Svatodušní (ty byly za první republiky zrušeny). Existovaly však i mimořádné prázdniny, jako vedřiny, povodňové a uhelné prázdniny. Dále bylo volno o státních svátcích a o většině svátků církevních (opět zrušeno za první republiky). Navíc byla řada lokálních svátečních dnů. Samozřejmě, že existovala i možnost ředitelského volna.

Co však za Rakouska-Uherska a za první republiky nebylo je otrocké postavení učitelů. Poslušné robotníky z nich udělal komunistický režim a současný režim to dotáhl tak daleko, že učitelé jsou často přijímání jen na školní rok a o hlavních prázdninách se musí živit sami, třeba i jako skladníci v obchodních řetězcích. To bylo naposled za feudalismu před Josefem I.

Přitom již roku 1869 bylo stanoveno, že učitelé musí již dostávat pouze peněžní plat a že i nejmenší plat, vyměřený učiteli, musí být takový, aby se učitel mohl plně věnovat svému povolání. Učitelé patřili, i přes své opodstatněné výhrady a požadavky, k relativně dobře placeným povoláním. Povolání jim dávalo existenční jistotu spojenou s pravidelným zvyšováním platu a nárok na státní penzi.

I když učitelování nepatřilo k povoláním lukrativním, vyplácené mzdy zabezpečovaly učitelským rodinám nejen solidní životní úroveň, ale umožňovaly jim i realizaci značně náročných, dlouhodobějších plánů, jakými byla například výstavba vlastních rodinných domků.

Učitelský zákon z roku 1926 obsahoval dokonce ustanovení o výslužném. Pro nárok na výslužné a jeho výměru se započítávala nepřetržitá učitelská služba. Po deseti letech takové služby činilo výslužné 40 % služného a za každý další rok služby se částka zvyšovala o 2,4 %. Nadále platilo ustanovení paritního zákona z roku 1919 (ten řadil učitele do stejných platových stupňů jako státní úředníky) o služební době v délce 35 let. Po dovršení 60 let věku nebo 40 let činné služby vznikal právní nárok na penzi.

Po roce 1948 se postavení učitelů ve společnosti značně změnilo a stali se z nich sluhové politické moci.Kdo z učitelů nevstoupil do komunistické strany, měl zhoršené
postavení ve společnosti a řadu problémů. Platový postup byl vázán na politickou a odbornou způsobilost a dobré pracovní výsledky.

Nedostatečná a nikým dnes nezpochybňovaná nízká úroveň učitelských platů v letech totality vyplývala z obecného podceňování vzdělanosti. Při každé příležitosti se ovšem zdůrazňovalo, že učitelské povolání je především „posláním“ a že by proto při něm rozhodně nikdy a nijak nemělo jít významným způsobem o peníze.

Po roce 1989 nedostatečné odměňování učitelů a omezená možnost diferenciace platů vedla k odchodu mnoha kvalitních pedagogů ze školství do lukrativnějších oborů, což značně oslabilo úroveň řady škol. Předpokládalo se sice že se zvyšováním celkové úrovně mezd ve školství a s možností hlubší diferenciace platů, jakož změnami v poměru poptávky a nabídky na trhu práce učitelů podaří špatnou situaci ve školství postupně zlepšit, ale to byl hrubý omyl. Prestižní i finanční postavení učitelů se stále zhoršuje a počet případů jejich fyzického napadání žáky i rodiči neustále stoupá.

Ani jedna z politických garnitur po roce 1989, nedokázala, přes veškeré řeči o vzdělanostní společnosti, zabránit devastaci učitelství a snížení úrovně školství. Strategie, že převážná část společnosti má mít maturitu a vysokoškolské vzdělání vedla ve svých důsledcích k prudkému poklesu významu středoškolského a vysokoškolského vzdělání. Opět se potvrdila správnost názoru, že mají-li všichni stejně, nemá ve skutečnosti nikdo nic.

Zmizela definitiva učitelů

Ježíšmarjá, už zase !

Nejsem si jist, ale při jedné návštěvě Řecka jsem dostal informaci, že žáci 1. - 6. třídy mají snad prázdniny 12 týdnů....ale možná, že se to už změnilo...

Tentokrat mi smysl clanku unika, snad krome te zaverecne opakovane oslavy pry osviceneho panovnika Josefa II, a odbocky-neodbocky (nechci odbocovat, tak odbocim) k restitucim.