Rozsahem nevelká knížka Venedikta Vasiljeviče Jerofejeva (1938–1990) Moskva – Petušky (a zpět) je především podobenstvím o tragičnosti lidského údělu, srovnatelným se  Zapomenutým světlem Jakuba Demla. (Jerofejev mimochodem přijal v roce 1985 v Moskvě křest v katolickém  kostele sv. Ludvíka krále.) V Čechách se Jerofejevovi dostalo zvláštního přijetí. O jeho knize se vesměs píše jen jako o „bibli“ alkoholiků nejen ruských a jeden z renomovaných literárních kritiků se před nějakými deseti lety nestyděl autora charakterizovat jako „ruského ožralu“. Ani řazení k ruskému undergroundu není přesné. Koneckonců vždyť i takový Ivan M. Jirous nebyl jen underground a omezíme-li se jen na tuto stránku, může z toho vylézt pěkná karikatura. Sloganu o bibli alkoholiků používají –  patrně jako marketingového tahu – i upoutávky Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde se v „podpalubí“ tamního divadelního klubu dramatizace Jerofejevova díla pod názvem Moskva – Petušky  s mimořádným úspěchem hraje už půldruhého roku. Byl to patrně dobrý nápad přenést v Plzni ostravské představení do ponurých zašlých prostor zrušeného plzeňského Jižního nádraží, ale představení se v těchto kulisách nakonec příliš ztrácelo, nezapadlo do nich. Najednou tam bylo příliš mnoho vlaků: lomoz z reproduktorů  se nedal odlišit od skutečného lomozu projíždějících vlaků. Představení samo nepostrádalo spád, představitel Veněčky (a režisér inscenace) Tomáš Jirman si při všech eskapádách podržel zvláštní jemný odstup. Téměř herecký koncert, rušivě působilo jen občasné (kupodivu více u ženských představitelek) přeháněné opilecké rusáctví – navíc se špatným „ruským“ přízvukem. 

Kniha Moskva – Petušky je podobenstvím o člověku ztrácejícím se osudově sobě samému, o člověku ztraceném – před Bohem. Opilec Veněčka vyjíždí ráno vlakem do městečka Petušek vzdálených nějakých sto kilometrů od Moskvy navštívit své dítě, které tam žije se svou matkou, a veze pro ně dárek.  Cestou si ovšem neodpustí různá „mezipřistání“ v restauracích. Když se v noci probere z opilosti, zjišťuje, že je zpátky tam, odkud vyjel. Při četbě knihy se před námi pozvolna rozvírají neviditelné nůžky mezi velkou legrací a smutkem „zapomenutého světla“ vyúsťujícím v hrozivé poznání. Ale po ostravském představení v nás i nadále zůstává nezodpovězena otázka, jak udělat z Jerofejevovy prózy divadlo takovým způsobem, aby oba konce –  ne jedné hole, ale jedněch nůžek – zůstaly neoslabeny. A to i při všem přihlížení k tomu, že v Plzni nešlo o zcela regulérní představení.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava –Venedikt Jerofejev: Moskva – Petušky. Překlad Leoš Suchařípa, Dramatizace Marek Pivovar. Režie Tomáš Jirman. 

(Psáno z představení na plzeňském festivalu Divadlo ze 14. září 2012. Vyšlo v Divadelních novinách 16/2012, pro Virtually rozšířeno.)