Zázraky se nedějí?!
Josef Mlejnek

 

Spjatost básníka a publicisty Miloše Doležala s rodným krajem nalezla svůj výraz především v jeho sbírkách Obec a Podivice. Nyní ji potvrdil i v knize „literatury faktu“ nazvané Jako bychom dnes zemřít měli. Téma napovídá podtitul: Drama života, kněžství a mučednické SMRTI ČÍHOŠŤSKÉHO FARÁŘE P. Josefa Toufara.


Rodištěm Doležalových předků  je Českomoravská vysočina. Otec pochází z Velkého Meziříčí a jako chlapec stihl ministrovat Jakubu Demlovi. Maminka, jejíž památce je kniha věnována, pochází z Horních Pasek na Ledečsku na opačném konci Vysočiny. Obec se nachází nedaleko městečka Zahrádka, které zmizelo počátkem sedmdesátých let pod hladinou přehrady Želivka na stejnojmenné řece. Dnes se odtud přivádí do Prahy pitná voda. V Zahrádce působil v letech 1940–1948 katolický kněz Josef Toufar a jeho farníky byli i Doležalovi prarodiče.
Toufar, narozený 15. července 1902, byl vesnický farář, ale žádný růžolící velebníček z českých veseloher. „Říkali, že jsem blázen pro Krista – ale pro Krista jím byl i svatý Pavel, a to byla nějaká osobnost,“ svěřil se v jednom z dopisů. Kněžství bylo jeho osobní volbou od útlého mládí, ale cesta k němu nebyla snadná. Žádný synek z dobré katolické rodiny, který šel studovat „na faráře“ na maminčino přání. Otec agrárník v případě syna Josefa podmínil dokonce vyplacení dědictví tím, že se musí oženit. Nestalo se. Nepominutelnou podmínkou přijetí do kněžského semináře byla maturita a Toufar se na gymnázium dostal až v dospělém věku. Skoro o patnáct let mladší spolužáci o něm i po letech vypovídali s kolegiální sympatií a často o něm mluvili jako o „Jozífkovi“. Odmaturoval až ve svých Kristových letech, roku 1935.

Rozlézavá tíseň

Kniha Miloše Doležala (1970) se čte a její obsah se před námi odvíjí jako napínavý film. Autor nechává promlouvat dokumenty – záznamy v kronikách nebo vzpomínky svědků a pamětníků i dlouhé citáty z Toufarových kázání. S Doležalovým průvodním výkladem tvoří nedílný celek. Jednotlivé části strhujícího pásma často oddělují jen uvozovky s příslušným odkazem, ale většinou je ani nevnímáme. Právě z archivních materiálů shromážděných v knize věrohodně vyplývá, že se Josef Toufar nepřipletl pasivně do dějinného soukolí, které ho semlelo. Řečeno slovy francouzského spisovatele Léona Bloye, patřil mezi „vzpřímené duše, jaké Prozřetelnost uchovává pro přímočará muka“.
Z dokumentů a vylíčených událostí cítíme tíseň nacistické okupace, ale především nové bobtnání zla v poválečném období 1945–1948: salámové oklešťování již tak omezených svobod i zesurovění lidí a celého „veřejného prostoru“. (Hrozivou sirobu této doby dosvědčuje nejen básník Jan Zahradníček svými předtuchami, ale později například i herec Jiří Voskovec ve svých pamětech.) Po intervenci ledečských komunistů byl Josef Toufar v létě roku 1948 přeložen ze Zahrádky do nedaleké Číhoště, již měl brzy nato proslavit „číhošťský zázrak“. Josef Škvorecký se jím nechal inspirovat k napsání románu Mirákl, ale obec i farář se v jeho románu jmenují jinak; zázrak (z latinského miraculum) a souběh událostí je vesměs dílem spisovatelovy imaginace.

Nahnutý kříž

Co se ve skutečném, tedy číhošťském kostele 11. prosince 1949 při nedělní mši stalo? Josef Toufar měl adventní kázání na slova proroka Jana Křtitele o Kristu určená jeho současníkům a zaznamenaná ve čtvrtém evangeliu (Jan 1, 26): „Uprostřed vás stojí ten, kterého neznáte.“ A když v závěru promluvy pronesl kněz k farníkům „Zde ve svatostánku je váš Spasitel“, začal se viditelně vychylovat zleva doprava dřevěný kříž umístěný právě na svatostánku. Kněz z kazatelny nic neviděl a o pohybu křížku se dozvěděl dodatečně od lidí přítomných v kostele. Jejich svědecké výpovědi byly už v roce 1950 protokolárně zaznamenány a někteří z nich jsou dosud naživu.
Nešlo o žádný zbožný podvod inspirovaný Vatikánem, ale z dokumentů shromážděných Doležalem vyplývá, že nešlo ani o předem připravenou akci StB s cílem zdiskreditovat katolickou církev a mít i dobré propagandistické odůvodnění eliminace církevní hierarchie z veřejného života a postupného zotročování „zbytku“ církve. V archivech se o nějakých přípravách nenašla zmínka a filmová rekonstrukce z dílny StB je průhledný amatérismus.
Josef Toufar byl na konci ledna 1950 zatčen a odvezen do vězení ve Valdicích, kde byl nelidsky mučen a nucen k tomu, aby se přiznal k údajnému podvodu. Z výroků citovaných v knize, a to nejen ze slov estébáckých šarží, ale také ze slov tehdejšího prezidenta Klementa Gottwalda, je cítit nervozita, až hysterie. Nabízela se jim logická úvaha: Když jsme to neudělali my, muselo jít o zbožný podvod, křížek se měl navíc otáčet na Západ, odkud „reakce“ očekávala pomoc. Nic třetího není přece možné! Byla alespoň na chvíli otřesena jejich jistota, že „není Boha a vše je dovoleno“, a že jim tedy vše snadno projde? Příkaz byl ovšem jasný: vyrazit z kněze přiznání za každou cenu. Josef Toufar (v Miráklu o něm Škvorecký hovoří jako o Josefu Doufalovi) mučení nepřežil: v beznadějném stavu byl převezen do Státního sanatoria v Legerově ulici v Praze, kde byl operován a kde v den druhého výročí únorového puče, 25. února 1950, zemřel. Jeho vrazi z něj učinili oficiálně Josefa Zouhala a jeho tělesné pozůstatky skončily v hromadném hrobu na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Smrt zůstala utajena a Toufarova neteř Marie Pospíšilová se o ní směla dozvědět až o čtyři roky později. Propagandistické běsnění se však po Toufarově smrti rozjelo na plné obrátky: film, brožury, dikobrazí humor. Asi nejabsurdněji působí snímek alegorického vozu z Prvního máje 1950 v Ledči nad Sázavou opatřený heslem: Nenecháme si bořit republiku zázraky!

O co tedy šlo?

Doležalova kniha nepředstavuje pouze shrnutí dosavadních „poznatků“, případně rozšířené o nová zjištění. Je psána s úctou a láskou k Toufarovi, ale zároveň také s láskou k pravdě, což je jen jiné pojmenování autentické pokory. Josef Toufar před námi vyvstává jako mimořádně silná osobnost, přirozeně sžitá se svým okolím a zároveň pevně ukotvená ve svém nadpřirozeném povolání a poslání. Vede nás také k tomu, abychom si znovu položili otázku, co se v Číhošti onoho 11. prosince 1949 skutečně stalo. Nešlo-li o zbožný podvod církve ani o jeho bezbožnou kamufláž, o co potom šlo? A jaký to má po více než šedesáti letech význam pro nás?

 

 

(Publikováno v sobotní příloze MfDNES Kavárna 8. prosince 2012)

Těším se, až si ji přečtu.

Těším se, až si ji přečtu. Kromě jiného obsahuje velké množství fotografické dokumentace.

Diky za tip.

Diky za tip.