Revue Politika 12/2013

Nad jedním ztřeštěným „modelem“ propagujícím většinovou volbu

Na stránkách iniciativy Přímá volba poslanců, vyslovující se pro zavedení většinového volebního systému pro sněmovní volby, se objevil Model většinové volby – stabilnější vláda, jenž měl objasnit, jak by dopadly nedávné volby, kdyby se konaly dle většinového systému (podílet se na něm měla jak samotná iniciativa, tak Centrum ekonomických a tržních analýz). Daný způsob „popularizace“ většinové volby, parafrázujeme-li klasika, zdá se mi poněkud nešťastným. Mírně řečeno.

Autoři zkonstruovali volební systém s 87 dvoumandátovými volebními obvody, kde by volič mohl udělit hlas jednomu ze samostatně kandidujících kandidátů, z nichž mandát by získali první dva v pořadí. Jde tedy o systém jednoho nepřenosného hlasu (single non-transferable vote). Problém ovšem je, zdali lze tento volební systém vůbec zařadit mezi většinové. Někteří autoři jej řadí mezi semiproporční volební systémy, tedy takové, kdy je na úrovni vícemandátového volebního obvodu využita většinová technika při přidělování mandátů kandidátům s nejvyšším počtem hlasů, ale není zaručeno, že všechny mandáty získá jedna strana. Giovanni Sartori a někteří další autoři jej zase považují za příklad personalizovaného poměrného systému, podobnou terminologií (poměrný systém zaměřený na kandidáty) jej označil i Rein Taagepera. Pro jiné autory je zase prostě „ostatním“ volebním systémem vedle těch většinových, poměrných a smíšených. Nejasnosti ohledně klasifikace zvoleného volebního systému jsou ovšem tím nejmenším.

Predikování nepredikovatelného

Naprosto kardinálním a školáckým pochybením je vůbec pokus o modelování výsledků voleb ve zvoleném volebním systému na základě výsledků dle poměrné volby. Rozhodování voličů, taktika, nasazování kandidátů a kooperace jednotlivých stran jsou ve dvou odlišných volebních systémech natolik nesouměřitelné, že hypotetické výsledky v nich nemůžeme vůbec spolehlivě predikovat. Autoři to sice částečně přiznali, když konstatovali, že „model vycházel z několika předpokladů, které byly dány jednak současnou realitou Poslanecké sněmovny, či nemožností predikovat konečné výsledky většinové volby podle pravidla, že vítěz bere vše“, aby ale po zamítnutí aplikace volebního systému, dle kterého se volí v Británii, obdobné pravidlo zcela ignorovali u aplikace dalších, od listinného poměrného volebního systému odlišných a ještě hůře predikovatelných volebních systémů. (Vzpomínám, jak nám na přednáškách vyprávěl jeden nejmenovaný vyučující, že vždy ve vší slušnosti do patřičných mezí posílá studenty, kteří by u něj chtěli psát bakalářskou práci, kde by na základě výsledků poměrné volby modelovali možné dopady většinového systému.) Z mnoha příkladů odlišného chování voličů v odlišných volebních systémech lze kupříkladu uvést výsledky loňských senátních a krajských voleb v obcích části okresu Vsetín, jež tvoří stejnojmenný senátní volební obvod. Zatímco ve volbách do zastupitelstva Zlínského kraje zde lidovci pod vedením bývalého vsetínského starosty Jiřího Čunka získali 23,94 % hlasů, v souběžně konaných senátních volbách získal tentýž kandidát takřka dvojnásobný podíl hlasů (47,28 %). Závěr, že například Úsvit přímé demokracie by se do Sněmovny nedostal, by se nemusel vůbec vyplnit, jelikož alespoň jeho předseda Tomio Okamura a v současnosti jeden z nejpopulárnějších politiků by v případě samostatné kandidatury v některém vhodně zvoleném obvodě, nejspíše ve Zlínském kraji, měl velkou šanci. Výsledky jedinců prostě nelze jednoduše porovnávat s výsledky stran.

Takto zkonstruovaný „model“ výsledků voleb také – jaký to paradox! – brání tomu, co se na většinovém systému zdůrazňuje nejvíce: získat většinu mandátů pro jednu stranu. Jak zkonstruovat z výsledků stranické kandidátky výsledky v obvodě, kde by mohla pod svým jménem postavit dvě samostatně kandidující osobnosti? To prostě nejde; ve zmíněném „modelu“ mohla každá strana získat v každém z 87 obvodů pouze jeden mandát (mandáty byly v jednotlivých obvodech přidělovány dvěma nejsilnějším stranám), tedy nejvýše polovinu mandátů. Logičtější by bylo, když už k té nesmyslné predikci výsledků voleb v jiném volebním systému musí dojít, modelovat výsledky pro systém užívaný v Británii, jehož použití však autoři zavrhli.

Větší nepoměr váhy hlasů než za mocnářství

S územním vymezením jednotlivých obvodů si autoři rovněž moc starostí nedělali. Zatímco když se tvořily volební obvody pro senátní volby, tvůrci předlohy volebního zákona rozdělili zemi na 81 voličsky početně relativně stejných obvodů (od 84 107 do 110 302 voličů), autoři propíraného „modelu“ použili při rozdělení země na volební obvody bývalých okresů. Jedinou výjimkou byla Praha, kterou rozdělili na deset obvodů, samostatný volební obvod by byl vytvořen také pro krajany volící v cizině. Jistě, technicky není možné vytvořit na chlup voličsky stejně početné obvody, ale disproporcí ve váze hlasů jednotlivých voličů napříč zemí by tvůrci jednotlivých volebních obvodů hravě překonali i situaci z voleb do vídeňské Říšské rady z roku 1907, kdy v etnicky stanovených volebních obvodech stačilo německým a italským poslancům přibližně 40 tisíc hlasů, zatímco těm ukrajinským 100 tisíc. Docházelo by tak k mnoha paradoxním situacím – dva poslanci zvolení za okres Jeseník, Rokycany, Tachov, Prachatice, Rakovník, Český Krumlov, Domažlice či Plzeň-jih by zastupovali volební obvody s méně než 50 tisíci voliči, zatímco stejný počet dvou poslanců z Brna by měl ve svém obvodě přes 311 tisíc voličů, ti z Ostravy necelých 269 tisíc, z Karviné 215 tisíc, z Olomouce 189 tisíc či z Frýdku-Místku 173 tisíc. Sedm nejmenších okresů by ve Sněmovně reprezentovalo 14 poslanců, přičemž by daly dohromady o něco méně voličů než moravská metropole, která by měla poslance pouze dva. Nebo Karlovarský kraj, který do Sněmovny tradičně vysílá pětici poslanců, by měl i přesto, že by se počet poslanců snížil z 200 na 174, o jednoho poslance více a oproti Brnu by měl poslanců trojnásobek, přestože v Brně je o čtvrtinu voličů více. Vrcholem by bylo vytvoření samostatného obvodu pro voliče volící v zahraničí, jichž letos bylo všehovšudy registrováno 14 132, přičemž zelení by zde získali svůj jediný mandát při zisku 1489 hlasů. Takto narýsované rozdělení České republiky do jednotlivých volebních obvodů, kdy by rozdíl v počtu voličů činil až 300 tisíc, by se ani při velké míře představivosti v Poslanecké sněmovně nikdy nemohlo dostat přes první čtení, případně projít přes Ústavní soud.

Na závěr pak ještě autoři nepochopitelně „pro srovnání“ s nynější situací přepočítali 174 přidělených mandátů (69 ČSSD, 64 ANO, 23 KSČM, 14 TOP 09, 2 ODS, 1 KDU-ČSL, 1 SZ) na situaci, kdy by stejně jako nyní měla sněmovna 200 členů. To ovšem u takovéhoto volebního systému, kde nejsou voliči předkládány stranické listiny a nezáleží na celkovém zisku hlasů pro stranu, ale na nezávislých výsledcích v jednotlivých obvodech, kdy by se počet obvodů prostě musel navýšit, aby šlo přidělit další mandáty, nebo zvýšit počet přidělovaných mandátů v jednotlivých obvodech, není možné.

Ševče, drž se svého kopyta

Současná podoba volebního systému pro sněmovní volby se líbí málokomu. Otázka jeho případné změny na většinový a diskuse o této záležitosti je naprosto legitimní. Neměla by se však odehrávat takto diletantským způsobem, jak se zavedení většinové volby snaží „zpopularizovat“ zástupci iniciativy PVP (a nebyl to tohoto druhu první případ). Za touto iniciativou stojí ctihodné dámy a páni, kteří dosáhli ve svých oborech úspěchů. Jejich problémem ale je, že při obhajobě zavedení většinové volby se pohybují ve vodách, v nichž se detailněji nevyznají, a na pomoc si berou argumenty, s nimiž by si ve svých oborech utrhli akorát ostudu. Jak by se asi v analogické situaci tvářil jeden ze zástupců PVP a ekonom Jiří Schwarz, kdyby mu někdo s vážnou tváří nad možným řešením schodkového rozpočtu tvrdil, že stačí zdvojnásobit výši sazby DPH (v roce 2012 byl výnos z DPH 278,052 mld.), eráru pak připutuje dvojnásobný výnos a rozpočet bude v přebytku?