Ze zkoušky orchestru (1)
Pavel Landa

V přestávce zkoušky Amatérského symfonického orchestru vynucené už druhou prasklou strunou „a“ na houslích středoškolského profesora Karase, nevděčnými studenty přezdívaného Blbá ryba na pět, se to stalo. Do výčepu restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých, jejíž taneční sál sloužil ve čtvrtek večer za zkušebnu orchestru, vstoupila dáma tak kolem čtyřiceti. Do brady měla vetknutý cvok, obočí prošpikovaná zmenšenými kroužky bejkům do nosu, a sukénku nejspíš na tenis. Usedla v rohu ke stolečku pro dva, vysokým obloukem si přehodila nohu přes nohu a jala se pány prohlížet.
    Nejdřív se z ohromení probral zvěrolékař doktor Žaket (viola). V první chvíli mu sice málem vypadl krátký doutníček z úst, pak ale mocně zadýmal, a posléze, zhodnotiv situaci, pravil s dvorností sobě vlastní:
    „Madam, kdybyste jen malinko naznačila, tady pan lékárník vás zahrne penězi.“
    Než mohl vyděšený lékárník a klarinetista pan Dubský, zarostlý jak Karel IV. na stokoruně, tedy jako bezdomovec, dříve než mohl začít protestovat proti nejapnému žertu kolegy veterináře, dáma povstala a vykročila ke stolu pořád ještě vyjevených pauzírujících hudebníků. Hlubokým hlasem absolutně vylučujícím, že by mohlo jít o notorickou abstinentku, prostě oznámila:
    „Pánové, přináším vám světlo!“
    Po této šokující informaci, věštící dokonce to nejhorší, odněkud vytáhla plastikovou tašku, které si do té chvíle nikdo nevšiml. Z tašky vytáhla krabičku a z krabičky lampičku. Mrňavou lucerničku jak na hrob, posazenou na zástrčce. Když se zástrčka vsune do zásuvky, lampička začne slabounce zeleně svítit. Nebo modře, nebo růžově, můžete si vybrat, další krabičky jsou v tašce. Spotřeba elektřiny tak nepatrná, že ani nehne s hodinami. Světélko vytváří intimní atmosféru (zjevení v tom okamžiku příšerně zamrkalo) a navíc odhání komáry. Pouhých stodevadesát korun. Doporučuje naprostá většina očních lékařů.
    Výpravčí a trumpetista pan Hůlka, také už jakžtakž vzpamatovaný prohlásil, že by ty doktory rád viděl, kdežto tesařský mistr pan Holíkovský (trombon) dodal, že i za dvacku by to bylo drahý. Madam zesmutněla. Dokonce se zdálo, že začne brečet. Nejspíš v oboru úsporných lampiček teprve začínala. Vtom strčila hlavu do dveří spanilá slečna Marcelka od prvních houslí, vyvalila oči, dvakrát polkla a hláskem posazeným někam vysoko nad notovou osnovu zaječela, že zkouška pokračuje.
    „Toníčku,“ pravil zadumaný doktor Žaket už vstoje, „dejte tady slečně velkej koňak na mně. Ať na nás vzpomíná v dobrém.“
    Později večer na otázku paní Žaketové s natáčkami ve vlasech, jak jim šel dneska Mozart, se zarazil, aby pak poněkud zasněně poznamenal:
    „Bylo to vzrušující.“

___________________________________________________________________________________