Jestli nám mohou jiné orchestry něco závidět, tak našeho Leoška. Poutavý příběh, který vám musím vyprávět.

    Byly to malé děti a hrály si na staveništi. Motaly se kolem velké míchačky a kdoví, jak se to vlastně stalo, že stroj utrhl malému Leoškovi ruku. V nemocnici nevěděli, co si počít s tím, co ze strašlivě rozdrcené ručičky zbylo, než tu hrůzu prostě odříznout a zbytek zašít. Leoškovi od té chvíle končila pravačka nad zápěstím jen podivným pahýlem. Nerad ho ukazoval, i v tom letním odpoledni, když kráčel po náměstí nový muž ve zdejším gymnáziu, nový profesor tělocviku a hudební výchovy. Narazil na fešáka Leoška a s vypěstovanou neomaleností tělocvikáře na něho vybuchl, co pod tím rukávem schovává. Leošek, kterého všichni znali, na takovou brutalitu nebyl připraven, a tak poctivě vykoktal, jak to bylo tenkrát s tou míchačkou na beton. Pedagog, stále ve své ráži, mu uložil, aby se u něho zítra odpoledne zastavil ve škole.

    V kabinetu hudební výchovy na něho krom profesora čekal ještě hudební nástroj, lesknoucí se lesní roh. Jediný z plechových dechových nástrojů takřečených žesťových, jehož klapky neboli páčky neboli písty neboli ventily neboli mašiny se ovládají levou rukou. Jediný, všimněte si, levačkou! Kdežto pravá je schovaná uvnitř velkého trychtýře, kterým lesní roh po několika metrech stočených trubiček končí. Ano, zdá se, že když svatá Cecílie, patronka všech muzikantů, někdy v tom třetím století instruovala nástrojaře, jak má který instrument vypadat, musela myslet na Leoška.

    Krásnou hornu, dneska dost drahý nástroj, půjčil pan ředitel hudebky, kterému se i letos nikdo nehlásil na hoboj, fagot nebo lesní roh, neboť všichni se chtějí učit hrát na kytaru a on si zoufale nedokáže představit školní orchestr ze samých kytaristů. Leošek si může lesní roh vypůjčit, a jak to s oblibou kytar vypadá, nejspíš i klidně nadlouho.

    Práce v účtárně chmelového družstva najednou Leoška zdržovala, protože chtěl cvičit a cvičit … a už vás nebudu zdržovat, velmi rychle dosáhl úrovně tak vysoké, že ho Amatérskému symfonickému orchestru záviděl i dirigent posádkové hudby z krajského města. I když, pravda, mohl jen závidět. Obléknout totiž do vojenské uniformy člověka, kterému chybí kus pravé paže, vyrobit vojáka, který salutuje levou rukou … kdepak, tuhle hrůzu by nespolkl, alespoň prozatím, ani sebeliberálnější generál. I kdyby ten člověk hrál na lesní roh třeba jak Paganini na housle.