rozhlas.cz/plus

Mimořádné rozměry současné migrační vlny a zároveň reálná nemožnost zlepšit v dohledné době situaci na Blízkém východě a v Africe vedou k čím dál tím rozšířenějšímu závěru, jejž lakonicky zformuloval politolog Petr Robejšek v nedávném rozhovoru pro Lidové noviny: „Úloha Západu není spasit svět.“

Jde o tvrzení problematické z mnoha důvodů, etických i praktických. Podívejme se blíže zejména na ty druhé, neboť citovaná formulace na první pohled vyhlíží jako velmi praktická rada.

Významné civilizace v dějinách vždy expandovaly, ostatně, jinak bychom o nich ani nevěděli, jelikož by nezanechaly žádnou stopu, a tudíž ani důvod k zařazení do kategorie velkých civilizací. Každá expanze se však jednou vyčerpá, z vnitřních i vnějších příčin, a následuje zpětný chod.

Snaha udržet získané se zpravidla projevuje i budováním různých zdí či obranných linií, které však přinejlepším jen oddalují zánik. Výstavba obranných bariér je tudíž zpravidla symptomem a předzvěstí úpadku. A často může být zdůvodněna i konstatováním, že úlohou naší civilizace XY přece není spasit svět – či nějakou jeho variací.

Nejpozději od Kolumbových dob si západní civilizace vytkla za cíl šířit globálně křesťanství, přičemž na tento zdánlivě čistě náboženský úmysl se od začátku napojily politické i obchodní zájmy, které náboženský záměr často využívaly ve svůj prospěch, a spolehlivě ho tak deformovaly až mařily.

Později, od devatenáctého století, zdůvodňovaly evropské mocnosti svou koloniální hrabivost civilizační misí. Obsah pojmu civilizace se postupně přesouval od duchovního vymezení k technologii a technickým divům. A právě technologická převaha umožňovala Západu ovládat celou nebo skoro celou planetu, byť, dosti v rozporu s deklarovaným ideovým cílem, ovládaná území posléze zanechal ve stavu technické zaostalosti.

Civilizační expanze, jakkoliv vznešeně ospravedlňovaná, má v praxi podobu mocenského záboru, a tedy mnohdy i porobení a útisku. Může přitom přinést též mnoho dobrého: novou víru, novou metodu obdělávání půdy, nové formy politické organizace – zkrátka, nové způsoby když ne přímo spásy, tak proměny světa. Skoro nikdy není jevem výhradně pozitivním, ani pouze negativním.

Dilema Západu, zejména Evropské unie, nyní spočívá v otázce, je-li ještě schopen světu něco nového předat, a to nikoliv pasivně, ale aktivně, tedy rovněž mocenskou expanzí. Vždyť křesťanství se bez Evropy už obejde, trh si také nějak poradí sám, a pokud jde třeba o techniku, ta se přece též rozvíjí i jinde než na Západě.

Nebo ne? Nebo se Západ stále vyznačuje vymoženostmi a hodnotami, za něž se má, ba musí bojovat? V takovém případě je ale nutný daleko aktivnější přístup, právě i k migrační krizi.

Bohužel, nezdá se, že by ho zpohodlnělí obyvatelé západní civilizace byli ochotni akceptovat, poněvadž by nevyhnutelně přinesl nejen takzvané utahování opasků, nýbrž nezřídka i nezbytnost nasazení vlastního života