Život jednoho řidiče autobusu za změnu nestojí?
Jana Marková

Rasisty z nás nedělá to, že chceme žít v bezpečí a měřit všem stejným metrem. Žádnou kolektivní vinu neneseme a není důvod si to nechat vnutit.

Když jsem byla malá, byl řidič autobusu člověk, který měl respekt. Respekt nás rozjívených školáků, ale respekt i těch dospělých. Všichni ho tak nějak chápali jako autoritu, jako někoho, bez koho tenhle svět nebude fungovat tak, jak jsme zvyklí. Když jsem byla s holkama v pubertě, byl to ten, který nás vozil na školní výlety a my se sázely, která z nás se mu líbí. Respekt ale zůstával. Všechno to mělo svá pravidla a ostatně má dodnes. Nebo by mělo mít. Teď jeden takový zemřel. Zemřel proto, že chtěl právě tato, po generace zažitá, pravidla dodržovat. Chtěl, aby to, co platí pro všechny, bylo všemi skutečně respektováno. A tak se čtyři mladí kluci rozhodli, že mu to ukážou. Ukážou, že pro ně pravidla neplatí. Způsobem, který jsme do nedávna vídali jen ve filmech o válkách gangů. Nejsme připraveni na takovou míru agresivity a násilí a tak je nikdo nedokázal zastavit a oni ho ubili k smrti. Stalo by se tak i před deseti, dvaceti lety?

Ti kluci se snad dočkají spravedlivého trestu. Trestu, který by měl platit pro všechny stejně. Není to v dnešní době úplně samozřejmé. Stejně, jako není samozřejmé měřit každému stejným metrem. O někom se schraňují údaje o tom s kým surfoval po internetu roky a o někom se nesmí pochybovat, že vousy na délku prstu skutečně má třináctiletý kluk. Proč se tu neprotestuje proti tomu, že společnost nedokáže zajistit elementární bezpečnost svým občanům a zaměstnancům? Proč se neozveme, že není správné, že tisíce lidí přicházejí do evropských států každý den, aniž bychom o nich cokoliv věděli? Proč se i zjevnou lež nikdo neodváží rozporovat, pokud je nám vnucována těmi správnými médii? Jak to, že se tu vytvořila tak velká atmosféra strachu z vlivných zájmových skupin, že už ani smrt člověka, který celý život vozil lidi do práce a děti do školy s tím nepohne? Jak to, že celosvětově nefrčí heslo bus drivers lives matter?

Odpověď není snadná. Ale měli bychom se o ni snažit. V rámci superkorektní politiky jsme se dostali do bodu, kdy ne menšiny, ale většina běžných lidí je vystavena šikaně a nátlaku. Zase se bojíme říkat své názory, abychom nepřišli o práci a aby se s námi nesvezli třeba i naši přátelé a známí. Jak to dopadá, vidíme sami. A to ani nemusíme navštívit nějakou z dalších a dalších no-go zón ve velkých městech. I když pardon, ony vlastně nejsou. To jen ty místní lidi tam přestalo bavit chodit.

Někdo rozhodl o tom, že život jednoho člověka je víc, než život člověka jiného. Smrt jednoho si zaslouží bourání soch, cenzuru sociálních sítí a přepisování dějin, zatímco druhou stačí připomenout poklidnou demonstrací na předměstí rodného města. Mají společného víc, než by se zdálo. Obě byly násilné a zbytečné. Každá z nich je však ukázkou určitého způsobu života. A každá z nich nám ukazuje, jak snadné je pokřivit jejich vnímání a důležitost. Z jednoho je uděláme hrdinu, na druhého raději zapomeneme. Záleží na všech životech. A je potřeba bránit právo a pořádek na všech úrovních. Nedělá to z nás rasisty, že chceme žít v bezpečí. Že se nechceme bát jít večer po parku, nebo pustit své děti na ulici. Nebo do toho autobusu. I když by to znamenalo obranu naší kultury tak, jak ji po staletí známe, proti těm, kteří jí pohrdají.

Zdroj: https://janamarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=754347