Recenze na knihu Mezi kladivem a kovadlinou


Publikace Ivany Ryčlové Mezi kladivem a kovadlinou s podtitulem Dvacáté století v osudech literárních osobností Ruska navazuje na její knihu Ruské dilema, která vyšla ve stejném brněnském nakladatelství CDK před šesti lety. Je výsledkem autorčiny soustředěné badatelské práce posílené několika cestami do Ruska spojenými s možností seznámit se s publikovanými výsledky práce jiných, ale také zjišťovat a ověřovat si faktické informace v archivech. Podařilo se tak vytvořit řadu velice plastických a přesvědčivých portrétů ruských sovětských spisovatelů, nahlédnutých především v souvislosti se základním zlem jejich životů. Tím základním zlem nebyl „démon alkohol“, ten často jen provázel a svým neblahým způsobem také pečetil rozkladné působení démonů, „běsů“ spojených se službou komunistickému režimu a se životem ve lži a se lží, byť vše často subjektivně prožívali jinak: cítili se zrazeni, oklamáni, a dění ve vlastní zemi mnohdy prožívali jako zradu na „ideálech“, jimž se rozhodli sloužit - nechť to nezní pateticky - do roztrhání duše. Vedle portrétů Maxima Gorkého, Vladimira Majakovského, Alexandra Fadějeva, Michaila Šolochova a Viktora Někrasova se poněkud netypicky vyjímá obraz autora Kolymských povídek Varlama Šalamova. Ten také nepatřil nikdy k oficiální umělecké věrchušce, naopak prožil většinu svého „produktivního života“ v gulazích a podal svědectví o bytostech, které zbývaly z lidí a které podle slov Jana Zahradníčka byly jako obilí drceny „pro potravu obrů tak nelidských že kamení nad tím naříkalo“. Ale nejen to: často se z hladu pojídaly mezi sebou. Autorka podrobně rozebírá Šalamovův vztah k Alexandru Solženicynovi - po krátkém sblížení obou svědků gulagu následovala roztržka. Šalamov nesouhlasil s tím, aby se jeho dílo stalo anonymní součástí Solženicynova svědectví. Nedá se však říci, že by se Solženicyn obával konkurence. Oba se patrně jen pohybovali v odlišné perspektivě - Solženicyn si z celé duše přál, aby se svět o anonymnímu utrpení milionů dozvěděl a uchoval je v paměti stejně jako nacistický holocaust Židů. Někdejší „opozičník“ Šalamov si přál něco jiného. Přičítat to lze jeho podivínství, deformaci způsobené životem v lágrech nebo nám nepochopitelné loajalitě vůči sovětskému režimu.

V poznámkách staroříšského Josefa Floriana jsem kdysi nalezl jedno výstižné přirovnání, myslím, že šlo o Gorkého prózy: měly mu připomínat bujný lesní porost, v němž jednotlivým stromkům okousala vršky vysoká zvěř. Rány se zacelí, strom roste dále, ale je nadosmrti beznadějně zmrzačený.V tomto tísnivém dojmu mne jen utvrzovala četba jednotlivých vesměs zdařilých portrétů obsažených v Ryčlové knize. Příměr o okousaných vršcích stromů lze vztáhnout téměř beze zbytku i na dílo Michaila Šolochova, aniž bychom mu museli upírat autorství románové epopeje Tichý Don, jak se o to pokusil ruský exil v sedmdesátých letech. Vždyť co nakonec zůstalo z mladého génia? Slouha režimu, spisovatelský funkcionář. Totéž lze říci o tragedii Vladimira Majakovského nebo Alexandra Fadějeva, který si vzal život o čtvrtstoletí později než básník. Autor kdysi slavného díla V stalingradských zákopech Viktor Někrasov se zachránil emigrací .Naprostou výjimkou je Varlam Šalamov. Jeho dílo zůstalo podobných deformací ušetřeno, a to nejen svědectví o lágrech, před nimiž Gorkij konformisticky zavíral oči, ale také jeho poezie, kterou patrně v sobě uchránil i před formální „učesaností“, již mu doporučoval Boris Pasternak. Gorkého slepota byla ovšem fascinující. Smrt zakladatele Čeky Džerdžinského v roce 1926 ho zastihla v Itálii, nebyl tehdy Stalinovým faktickým vězněm jako později v polovině třicátých let. Sluší se připomenout, že Čeka pod vedením Felixe Edmundoviče stačila pohubit více než tři čtvrtě milionů lidí. Gorkij o něm bez mrknutí oka dokázal napsat: „Díky jeho lidskosti a spravedlivosti bylo vykonáno hodně dobrého.“

Za poslední dvacetiletí vyšlo množství publikací srovnávajících komunismus a nacismus. Některé z nich své porovnání začínají rokem nástupu nacismu k moci (1933) a přehlížejí období po bolševické říjnové revoluci - odtud je pak už jen krůček k vyviňování Lenina a jeho soudruhů odkazem na „stalinismus“. Autorka si v závěru eseje o Šalamovovi klade otázku, zdali muž prošedší všemi myslitelnými hrůzami gulagu tušil, že Lenin, „mylně považovaný za dobrého, stál u zrodu systému gulagu, jehož tábory si v ničem nezadaly s Hitlerovými tábory smrti“. Přesto nevědomky i ona zapřahá vůz před koně: vždyť sovětské tábory si nejen nezadaly s nacistickými, ale „stály“ jim řadu let před nimi přímo modelem. Místy se její výklad bezděčně pohybuje v „sovětské“ perspektivě výkladu událostí (hovoří-li například o nezákonnostech), rušivě také působí, že se výklad o milostném životě postav (Majakovskij) neobešel bez sentimentálních klišé. To jsou však jen dílčí vady na kráse knihy svými objevy stejně vzrušující jako předtím Ruské dilema.

(Vyšlo v Divadelních novinách č. 14/2013.)