V letošním nabitém premiérovém programu ostravské Komorní scény Aréna nelze přehlédnout inscenaci dramatu Baal. Jméno božstva známé z biblického světa má u ústřední postavy celovečerní scénické prvotiny Bertolta Brechta z roku 1918 zdůraznit bezuzdný „pohanský“ hédonismus a imoralismus. Původně se chtěl mladý Brecht, pohybující se v prostředí tehdejší mnichovské umělecké bohémy, svým Baalem jen vysmát postupům expresionistického divadla, ale dílo nakonec tento hlavní účel bohatě přesáhlo. Není ostatně vyloučeno, že v Baalovi šlo Brechtovi rovněž o polemiku s temnými zákoutími vlastní duše, obzvlášť vezmeme-li v úvahu autorovy přízračné deníkové výpovědi z posledních let života.

Jestliže si mladý režisér David Šiktanc mohl při své plzeňské štaci připadat jako generál téměř bez vojska (naposledy při svém nastudování Kafkovy Ameriky), v ostravské Aréně disponující mimořádně silným ansámblem se ocitl skoro v opačné situaci a jeho ostravský debut lze jednoznačně označit za úspěch.

Ostravské představení trvá necelé dvě hodiny, sled obrazů má jednotný tah, je v něm nenápadně přítomno tíhnutí k fatálnímu konci. Baal je na počátku bujný mladý býk, jemuž není radno se přiblížit ani jako obdivovatel s tím nejlepším úmyslem, natož mu projevit lásku a oddat se mu. Marnotratně kolem sebe rozhazuje lyrické obrazy a krom nezřízeného pití nakládá při své nadčlověcké morálce se ženami jako správný nadsamec alfa. Při všem rozbujení je však Michal Čapka ve své roli přesný, dokonce uměřený v tom smyslu, že neztrácí ze zřetele věrohodnost „psychofyzické paralely“ konečného úpadku.

Vše se točí kolem hlavní postavy, avšak ostatní herci nejsou ani zdaleka za statisty. Platí to o Petru Panzenbergerovi v roli podněcujícího i ponoukajícího přítele Ekarta, který nakonec hyne Baalovou zákeřnou rukou, ale i o Šimonu Krupovi, představiteli gé­nio­va ctitele Johanese Schmidta. V ženských rolích vynikají Zuzana Truplová jako Žofie Bergerová, která dokáže i jako dobytá „kořist“ říci Baalovi do očí pravdu, a také Pavla Dostálová jako Johanna – v nevinnosti její postavy je více bezbranné čistoty než (jenom) povolné uhranuté naivity.

I díky kostýmům působí scéna expresivně barevným dojmem, ať se ocitáme v jídelně, podkrovní světničce nebo v kořalně; důmyslně se pracuje s hrou světel a stínů, například když se mrtvá Johanna Baalovi zjevuje za dveřmi jako přízrak. Z marnotratného génia je u „výstupu“ vyhaslá troska, která ve chvíli smrti chce jen poslouchat, jak prší. Bezbranné umírající monstrum vyvolává útrpnost u prostých lidí, kteří nic nechápou. Úvodní Chorál o velikém Baalovi zpívá-přednáší hlavní postava s mikrofonem; jako neorganická vsuvka ovšem působí zpěvný „citát“ české dechovky Už, kamarádi, pomalu stárnem, která měla patrně navodit otupělou hospodskou atmosféru. K bouřliváckému prostředí Brechtovy hry se však člověku bezděčně vybavují zhudebněné a zlidovělé básně Františka Gellnera.

Brechtovo juvenilní dílo – podivuhodný záblesk a zároveň i zárodek dramatikových budoucích typických „her se zpěvy“ – není třeba nijak politicky či jinak aktualizovat. Hřbitovy zmrhaných uměleckých talentů si ani v dnešní době, a obzvlášť v dnešní době, nemohou zrovna stěžovat na nezaměstnanost. Schematické sociální charakteristicky koneckonců výrazně dotvářejí u Baala dobový kolorit. Drží-li se režie předlohy, nemusí to nutně znamenat, že se drží při zdi.

Josef Mlejnek                                                                         

Komorní scéna Aréna, Ostrava – Bertolt Brecht: Baal. Překlad Ludvík Kundera a Rudolf Vápeník, režie David Šiktanc, scéna Nikola Tempír, kostýmy Petra Krčmářová, hudba Ondřej Švandrlík. Premiéra 25. dubna 2015. (Psáno z reprízy 27. dubna 2015.)

Vyšlo v Divadelních novinách č. 11/2015 (26. 5.-8. 6. 2015)