Zrcadlové já na cestě do Yumy
Petr Hampl

.blog.vsem.cz/

Americká socioložka Christina Hoff Sommers nazvala naši dobu válkou proti chlapcům. Skutečně. Kam až paměť a zápisy sahají, nebyl takový tlak na likvidaci všeho mužného. Základní i střední školy systematicky vyřazují neposedné chlapce (včetně některých se skvělými studijními předpoklady), vznikají další a další brožury proti „genderovým stereotypům ve výchově“ (jde o to, že kluci už nemají dostávat klukovské podněty), vypisují se odpovídající granty a najdeme i celé vysokoškolské katedry a vědecké ústavy, které „odhalují“ vše mužské jako utlačovatelské. Občas narazíme na povzdechnutí za mizející starou mužností, ale to na tom nemůže nic změnit.

Pro ty, kdo si občas čtou o třídních konfliktech, to není překvapující. Vítězové likvidují hodnoty a instituce poražené buržoazie. Včetně té zvláštní směsi drsnosti, férovosti a ochranitelství, které vzniklo v evropských dějinách zasazením některých prvků středověkého rytířství do podnikatelské mentality 18. a 19. století. Chlapi jsou odsouzeni k zániku. Buducnost patří metrosexuálům. Hrdinou již není muž, který dokázal zvítězit v bitvě nebo vybudovat firmu, ale mládenec, který se dokáže dokonale a bezmezně přizpůsobit směrnicím a korporátním pravidlům. A který používá stejný parfém jako jeho přítelkyně.

Občas se nám ale přece jen stane, že narazíme na kousek ideologické diverze. Na hnízdo partyzánů, kteří se dosud drží starých způsobů a staré mentality. Jedním z takových ostrůvků staromilství je film Vlak do Yumy (3:10 to Yuma), kde v režii hrají Jamese Mangolda hrají Christian Bale a Russel Crowe. Remake z roku 2007 je překvapivě stejně „chlapácký“ jako jeho předloha z roku 1957.

Vlak do Yumy je film o mužích a pro muže. Poslední ženská postava mizí z obrazovky asi po čtvrthodině. Mizí z obrazovky, ale nemizí z myslí mužských hrdinů. Vždyť o ženy přece jde.
Muži mají za samozřejmé, že budou trpět a umírat proto, aby zajistili lepší budoucnost svým ženám a dětem. O takových věcech se nepřemýšlí a nenaříká se nad nimi. K tomu byli muži stvořeni. Když se naopak ukáže, že jeden z pistolníků se v minulosti zúčastnil masakru žen a dětí, dívají se na něj všichni ostatní úplně jinak. Přestal patřit mezi správné chlapy.

Film skvěle ukazuje i další rys toho, co tradičně nazýváme mužností. I chlapi, kteří se snaží jeden druhého zabít a kteří neznají slitování v boji, mohou cítit vzájemnou úctu a určitou míru solidarity, jestliže vidí, že ten na druhé straně nefňuká a že zápasí statečně. Ač o tom nemluví, akceptují, že ten na druhé straně jedná tak, jak musí. Drsný zločinec tak nakonec drží palce farmáři, kteří se ho snaží dopravit do vězení. Víc než vlastním kumpánům. Je to proto, že ví, že proti němu bojuje chlap ze stejného těsta, jako je on sám.

Film Vlak do Yumy ale ukazuje ještě jeden aspekt našeho bytí. Souvisí s otázkou, kterou si více či méně často a s větší či menší intenzitou klade každý z nás. Kdo, že to já vlastně jsem? Kdo jsem doopravdy? Jaký jsem člověk?

Jedna z odpovědí, které se táhnou sociologií už od 20.let říká, že „doopravdy jsem tím, za koho mne pokládají moji nejbližší“. V modelu, který vytvořil Georg Herbert Mead a se kterým se drobnými úpravami pracuje dodnes, vzniká identita člověka tím, že jedinec zvnitřňuje představu, kterou o něm mají jeho nejbližší. Mead používá v této souvislosti termín „významní druzí“ (important others). To jsou ti, kdo jsou pro aktéra tak důležití, že když ho začnou vidět jinak, jeho identita se může zhroutit. To je právě ten důvod, proč existují lidé, kteří jsou v pracovních vztazích tvrdí a neúprosní, a zároveň žijí ve strachu, zda obstojí před vlastní manželkou. Na manželce jim záleží tolik, že je pro ně tím nejvýznamnějším jiným. Pokud takového úspěšného manažera začne jeho vlastní manželka vidět jako nekňubu či pitomce, jeho identita se hroutí.

Pro farmáře ve Vlaku do Yumy je takhle důležitý jeho 14letý syn. Nejvíc ze všeho se bojí představy, že by jej jeho syn viděl jako ztroskotance. Jako vojáka, který nikdy nebojoval v bitvě, nešťastnou náhodou přišel o nohu a který nedokázal odvrátit bankrot svého ranče. Nedokáže žít s tím, že by jej jeho syn takto vnímal. Raději se sám pustí do boje proti třem desítkám pistolníků a umírá jako hrdina. Umírá před zraky svého syna a stává se tím člověkem, jakým chtěl být.

Vlak do Yumy není psychologicko-sociologická studie. Je to dobrodružný film. Ale je to jeden z těch filmů, které nám – mezi výstřely a klapání koňských kopyt – dávají nahlédnout, jací vlastně jsme a proč takoví jsme. Proto ho doporučuji každému. Rozhodně každému kolegovi, ale také těm kolegyním, které budou chtít porozumět svým manželům, druhům, synům, otcům, přátelům a spolupracovníkům. Do doby, než svět definitivně ovládnou metrosexuálové. Pak se možná budou točit filmy o mužích, kteří nesnesou představu, že by si o nich přítelkyně myslela, že používají nesprávný parfém.

Uložit

Uložit