Pravda konečně vychází najevo
Josef Bílek
O případu bývalého kapitána Bezpečnostní informační služby (BIS) Vladimíra Hučína jsme již na těchto stránkách psali několikrát. Nyní bychom se rádi zaměřili na nové informace, které jsme získali nedávno. Jedná se především o průběh procesu s Vladimírem Hučínem, a dále o téměř neuvěřitelné informace z olomoucké pobočky BIS, bývalého Hučínova pracoviště.
Vladimír Hučín byl původně zatčen v březnu 2001, ve spojitosti s několika pumovými útoky v Přerově a Olomouci. Ještě před jeho zatčením byl z pachatelství těchto útoků nařčen ultralevicovými kruhy, proti kterým se zaměřoval ve své práci pro BIS (viz článek Fakta, ze kterých jde mráz po zádech). Po téměř ročním pobytu ve vyšetřovací vazbě konečně stanul před soudem v únoru 2002 a byl obviněn ze sedmi trestných činů. Podivné je ovšem to, že z pachatelství oněch výbuchů obviněn nebyl.
Nejblíže se paní státní zástupkyně JUDr. Lenka Šromová dostala s obviněním z nedovoleného ozbrojování. Ovšem jak během procesu vychází najevo, buďto si řádně neprostudovala patřičný zákon, nebo má obrovské nedostatky v oblasti balistiky a pyrotechniky. Navíc jako korunního svědka uvedla jistého Vlastimila Švejdu, bývalého spolupracovníka StB, který již v době své práce pro tuto nechvalně známou organizaci byl svými chlebodárci považován za psychopata. Nechme o tomto bodě obžaloby promluvit samotného Vladimíra Hučína:
„Jedná se o ten bod, kde se hovoří o výbušnině HNTD v rámci nedovoleného ozbrojování. Vysvětlil jsem, že Vlastimil Švejda je tajným spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Odkázali jsme je na příslušné důkazy. Dále jsme předložili zprávu psychiatrie, kde byl Státní bezpečností a znalci z opavské psychiatrie shledán v závěru 70. let druhotným psychopatem, nezpůsobilým vůbec nějak vypovídat. Usvědčoval mě z vražd funkcionářů KSČ, útoku na sídlo sovětské armády a dalších hrdelních trestných činů. Následně Státní bezpečnost zjistila, že jsou to fantasmagorie. Uvedl například, že u nás za komínem jsou zbraně. Bezpečnost to samozřejmě rozkopala a nic tam nebylo. To se nedalo dělat do nekonečna. Pak s ním zajeli do Opavy a zjistili, co je zač. Má o třetinu sníženou rozpoznávací schopnost a je medikamentózně neléčitelný. To jsou důkazy, které lze obstarat během několika minut, pokud by se šlo pro trestní spis, kde je to uvedeno. Takový je to tedy svědek, byť tajný spolupracovník pod krycím jménem Slávek.
Uvedl, že jsem měl připravit obrovský teroristický výbuch před 11. září a že mi dodával výbušniny. Cílem mělo být usmrcení spousty lidí. Za dodání výbušnin by měl být samozřejmě také stíhán. Bral jsem to trochu jako urážku. Kdybych chtěl po Švejdovi nějaké výbušniny na bázi organického peroxidu, tak si je dokážu vyrobit sám. Znám postup daleko lépe než on. Státní zástupkyně se dostala do situace nezáviděníhodné. Škoda, že tam nejsou sdělovací prostředky a novináři. Posoudili by, o čem se jedná. Hovoříme tam o necelém půl gramu nějakého prášku. Cílem bylo obvinit mě z těch pumových útoků, co nejdéle mě na to držet, aby soudruzi plukovníci a další významní činitelé, bývalí členové KSČ, mohli přežít tu dobu prověrek. A potom mě nějakým způsobem, třeba v průběhu roku, znemožnit a zdiskreditovat.“
Proces s Vladimírem Hučínem je konán za zavřenými dveřmi, údajně proto, že se během procesu jedná o utajovaných skutečnostech. Ovšem i tak jsme se dozvěděli, že mnohé rádoby důkazy byly vyšetřujícími orgány získány nezákonným způsobem. Jedná se zejména o nezákonnou prohlídku bytu matky Vladimíra Hučína a o nezákonný odposlech jejího telefonu. Takovéto praktiky bývaly normální v dobách totality. Je ale možné, aby takto pracovala policie demokratického státu?
Stejně nesmyslná jsou mnohá další obvinění. Například nedovolené nakládání s osobními daty a jinými utajovanými informacemi. Ani v jednom případě se nejedná o materiály, které by Vladimír Hučín obdržel v rámci své práce pro BIS. Jedná se o dokumenty bývalé StB a KSČ, které po listopadu 1989, někdy s nasazením vlastního života, zachránil před skartací. Jelikož nebyly nikdy součástí archivu současných bezpečnostních složek, nebyly řádně klasifikovány a tudíž se nemůže jednat o utajované skutečnosti.
Podobně to je s obviněními z neuposlechnutí rozkazu a ze šíření poplašné zprávy. Jedná se o to, že Hučín odmítl prozradit zdroje svých informací a že šířil poplašné zprávy o levicovém extremismu. Nechme opět promluvit Vladimíra Hučína:
„V případě neuposlechnutí rozkazu jsme dokázali, a je to uvedeno dokonce ve stanovách BIS, že je prioritou chránit své zdroje, jejich zdraví a životy. Jakmile nastoupila Sociální demokracie, chtěli především zdroje k problematice levicového extremismu. Snaží se mi prokazovat, že jsem působil proti KSČM, což není pravda. Prokázal jsem, že byť je KSČM parlamentní strana, má kontakty s levicovými radikály. Mnohokrát měla informace, které byly pro mě úplně nové. V kruzích kolem poslankyně Rujbrové, ta je mimochodem určena pro kontrolu BIS, věděli o pohybech některých vysokých zpravodajských důstojníků. Je to komunistická soudkyně a její manžel je bývalý důstojník StB.“
Vladimír Hučín uvádí další zajímavé informace v souvislosti s probíhajícím procesem:
„Atmosféra v soudní síni je taková, že si nikdo nesmí činit poznámky. To co vám tady teď říkám, je asi tak na hraně nějaké té mlčenlivosti. … Všichni měli připraveny tužky a museli je zase rychle schovat. Nesmí se činit žádné poznámky. Je to spíš takové komické, hovoří to samo za sebe. V této atmosféře jednání pokračuje. Trochu se to vyhrocuje tím, že se tam paní zástupkyně stále znemožňuje. Samozřejmě má nějaký úkol, protože v těch materiálech jsou i informace týkající se významných činitelů státní správy, tedy i jí samé. Snaží se v rámci svých možností dělat maximum. Myslím si ale, že jsem k soudu ještě nešel s takovými protidůkazy k obžalobě jako nyní.“
Pro dokreslení uvádíme, že Státní zástupkyně JUDr. Šromová se pokusila během probíhajícího soudního procesu propašovat do jednání zcela nové dokumenty, které nebyly obsaženy v původní obžalobě, takže obhajoba neměla jakoukoliv možnost se s nimi seznámit. Pochybujeme, že tak zkušená právnička, jakou JUDr. Šromová bezpochyby je, očekávala, že jí to projde. Proto nezbývá, než se zamyslet nad otázkou, jakého cíle chtěla paní státní zástupkyně dosáhnout touto pochybnou taktikou.
Vladimír Hučín dále uvádí:
„Policie využívá bývalé tajné spolupracovníky Státní bezpečnosti, skutečně osobnosti, které mají co do činění s bývalou komunistickou stranou. Už z toho je jasné, že cílem bylo mě úplně odstranit, protože významní činovníci sedící na významných místech se obávají o své posty. … Je zřejmé, že odpor proti mně byl velmi radikální a vyústil až v to, že si krajní levice, ve spojení s jistou částí policie, dovolila zorganizovat tyto pumové útoky. Jsou dle mého mínění výsledkem organizovaného komplotu bezpečnostních struktur a krajní levice. Potřebovali ze mě udělat teroristu a autora nějakých pěti výbuchů, kde zahynul příslušník, který proti mně mnohokrát zasahoval. … V den, kdy jsme vstoupili do NATO, vyletěla do vzduchu policejní stanice v Přerově, jeden z útoků byl na Konfederaci politických vězňů, když jsme prováděli soutěž Poznej 30 estébáků Přerova. Kdo vyhrál, dostal Becherovku, byl to takový originální nápad. Podezírali mě, že za tou soutěží stojím. Pak se stal samozřejmě ten výbuch a postupovalo to a já jsem najednou měl problémy sám se sebou. Bohužel ty výbuchy byly dělány tak, aby to připomínalo mé výbuchy na vitríny SČSP, KSČ a vůbec ty busty. Nikdy nebyla prolita kapka krve, to připomínám. Já jsem se nikdy netajil svou inklinací k Mašínům, veřejně už ve škole jako žák. Navíc jsem se stal významným kritikem určité části Charty 77. Odhalil jsem v ní spoustu agentů, kteří byli opravdu řízeni velmi aktivně. Bohužel je to nepříjemné o tom mluvit. Šlo o odposlech mého služebního automobilu, z telefonu s babičkou. Zjistili, že jsem kritizoval 17. listopad. Sám jsem signatářem Charty 77, ale s Uhlem a těmito lidmi a se soudruhy, jsem se nemohl shodnout. Moje kritika byla čím dál výraznější, nicméně byla dokumentovaná zpravodajskou technikou a tím jsem si zadělával na problémy.
Potom to prasklo s tím Kavanem. Byl jsem pověřen, abych skupoval knížky. Tím se mělo zabránit, aby informace pronikly mezi širokou veřejnost. To se také projednávalo. Všechno jsou to utajované skutečnosti. Teď už vychází najevo, že jsem měl prioritu problematiky zpravodajského extremismu. Dokumentoval jsem styky levicových radikálů s iráckými pracovníky ambasády. Dnes jsem vlastně před 11. zářím. Situace po tomto leteckém atentátu, říkám teď kacířský názor, je z tohoto hlediska pro mě výhodná. Nyní i FBI musí v Americe a všude jinde změnit strukturu a aktivně předem zjišťovat, co tyto síly chystají. Když se stane rána, to už pak o tom mohou psát jen novináři. Představ si, že zdokumentuješ, třeba na Slovensku nebo v jiném okolním státě, kontakty mezi arabskými teroristy a podaří se Ti to v rámci sledování extremismu zdokumentovat, a pak Ti někdo ty operace ukončí. Před mým zatčením byly takto ukončeny operace tohoto druhu. Je potřeba skutečně otevřít, jaké zpravodajské akce byly ukončeny.“
Tolik tedy Vladimír Hučín. V souvislosti s výše uvedeným ukončením protiteroristických operací se nám dostaly do rukou zcela šokující informace o případech, které byly vyšetřovány olomouckou expositurou BIS:
V druhé polovině roku 2000, po nástupu plk. Jana Prince (osoba jednající v minulosti ve prospěch StB, tzv. vlivová osoba), byly zastaveny zpravodajské operace na problematice antisemitismu (svazek s krycím názvem Lípa č. I-00070) a operace týkající se společných aktivit krajní levice se zástupci Lybie, Iráku, Iránu, Palestiny a Sýrie.
Kontakty Ludvíka Zifčáka a jeho levicových extremistů jsou popsány ve svazku s krycím názvem Dýka č 001552 a Hrob č. 001553. V daném případě se jedná o kontakty a aktivity v rámci společného boje proti sionismu a USA. Ve svazcích jsou popisovány kontakty, při kterých docházelo k finančním podporám levicových extremistů od zástupců Iráku a dalších. Tyto aktivity jsou zaměřeny na boj proti NATO. V uvedených svazcích jsou zaznamenány i společné konspirativní aktivity německých levicových radikálů s levicovými extremisty ČR, Slovenska a Ruska (ruské tajné služby).
Je zřejmé, že ukončení výše uvedených operací je zapříčiněno tím, že v BIS se upevnila pozice prokomunisticky orientovaných vedoucích představitelů BIS. V BIS se také posílila pozice bývalých příslušníků StB, KSČ, absolventů VUMLu apod.
Zvýšená intensita kontaktů v rámci boje proti USA mezi zástupci krajní levice a zástupci Iráku a dalších arabských států, je patrná od počátku roku 1998 (návštěvy na zastupitelstvích zmiňovaných států).
Neobjasněné výbuchy v Přerově jsou dílem krajní levice ve spojení s KSČM a osobami působícími u policie ČR. Dílčí poznatky a agenturní rozpracování těchto teroristických dosud neobjasněných výbuchů v Přerově je soustředěno ve svazku s krycím názvem Špunt č. 001567.
Iniciátoři výbuchů své aktivity směřovali především k tomu, aby byl z BIS odstraněn kpt. Vladimír Hučín, který rozpracovával problematiku levicového extrémismu – terorismu. Cílem odstranění Vladimíra Hučína z BIS bylo především to, aby byly zastaveny zpravodajské operace na problematice antisemitismu a levicového extrémismu.
Z rozkazu v závěru roku 2000 byl ukončen i svazek Silon č. 001125. V tomto svazku byly soustředěny informace o pronikání komunistů do státní správy, především do policie a justice.
Z dosavadního zjištění je zřejmé, že představitelé současné KSČM mají značný vliv na interní činnost v BIS (personální změny s cílem eliminovat problematiku 4. odboru – levicový extrémismus a problematiky s tímto související).
Současná situace v BIS by měla být vážným varováním a měla by se stát předmětem bezpečnostních mechanizmů NATO (v případě zájmu mohou být dílčí informace v rámci možností průběžně doplňovány).
Současní představitelé BIS napojení na ČSSD a KSČM mají značné obavy z toho, že informace z uvedených zpravodajských svazků (Dýka, Hrob, Silon, Špunt) budou získány bezpečnostními složkami NATO. Z tohoto důvodu jsou veškerá soudní jednání s Vladimírem Hučínem utajována.
Vyšetřování bývalého kapitána BIS Vladimíra Hučína bylo utajováno mimo jiné i proto, aby se o ukončení uvedených zpravodajských operací nedozvěděli novináři a především představitelé zpravodajských složek USA a další.
Co dalšího je třeba dodat? Snad jenom to, že nedávno skončilo soudní přelíčení s jiným bývalým kapitánem BIS, Romanem Hrubantem, který byl obviněn z vydírání, zpronevěry a podvodu. Hrubant, stejně jako Hučín, tvrdil, že veškerá obvinění jsou nepravdivá a politicky motivovaná. Městský soud v Praze ho v plném rozsahu osvobodil. Vyšlo najevo, že jde o hrubé zneužití moci.
S ohledem na oba případy nám nezbývá, než se zeptat: žijeme opravdu v právním státě, nebo jsou naše bezpečnostní složky opět nástrojem politické moci?
Josef Bílek, 27. července 2002