Policie pomáhá a chrání -jde o to, kdy a koho

Zdeněk Jemelík

Politikon

Při sledování výstupů bývalého a současného ministra vnitra v televizním pořadu „Máte slovo“ jsem si uvědomil, jak často Langerovo heslo „pomáhat a chránit“ povzbuzuje lidovou tvořivost k zlobné ironii vždy, když se občan setká s černou ovcí, kazící obraz policie v očích veřejnosti. Nevidět postupné zlepšování úrovně služeb, poskytovaných policií občanům, vyžaduje zvláštní zaslepenost, bohužel často vyvolanou individuální špatnou zkušeností. Při častém styku s policií lze zažít ledacos: od setkání s kriminalisty, kteří nepřetržitě slouží třetí den a ještě jim zbývají síly na soucitné zacházení se znásilněnou dívkou, přes pošlapání lidské důstojnosti a porušení presumpce neviny zatýkáním a nasazením pout v přímém televizním přenosu až třeba ke snaze nechat vyšumět do ztracena trestní oznámení proti „hřešícím“ politikům, státním zástupcům či soudcům. Vůbec si nemyslím, že záporné případy jsou převažujícím prvkem v činnosti policie. Avšak veřejnost si nevytváří představu podle jejího všedního chodu, nýbrž podle výstřelků na obou stranách – jak podle hrdinských skutků, tak podle darebáctví. Proto je správné hrdinské skutky vyzdvihovat a odměňovat, aby jich přibývalo, ale nepřístojnosti pranýřovat a trestat, aby se nerozbujely.

S podivnou představou o obsahu hesla se nedávno setkal mladý řidič, který zastavil v bezpečné vzdálenosti za křižovatkou, aby jej mohla s druhým autem dojet jeho sestra. Předjelo ho jiné vozidlo, z něhož vystoupil nadávající muž, jenž se pokusil zřejmě s nepřátelským úmyslem otevřít dveře mladíkova auta. Když se mu to nepodařilo, několikrát kopl do blatníku a udeřil pěstí do kapoty, pak se vrátil do auta a odjel. Po jeho zákrocích zůstaly na karosérii nepěkné stopy. Mladý muž měl auto půjčené od otce, takže musel počítat s nepříjemným vysvětlováním. Cítil se poškozen, proto zavolal policii, s kterou se dohodl, že bude výtržníka sledovat a motorizovanou hlídku k němu navede. Policisté skutečně útočníka zastavili a začali s oběma účastníky příhodu projednávat. Zdálo se, že vše skončí standardním způsobem: policisté zjistili totožnost účastníků, pořídili nezbytné záznamy pro další zpracování a chystali se k odjezdu. Ve chvíli, kdy jeden z nich vracel poškozenému řidiči doklady, druhý je zadržel. Následně si asi zjistil, že dotyčný byl opakovaně vyšetřován policií, také kvůli údajně křivému nařčení policisty. V každém případě bezdůvodně změnil chování: mladík se musel podrobit potupné prohlídce kapes s rukama na střeše auta, doprovázené urážlivými výroky, a byl vyzván, aby hlídku následoval na služebnu. Nechtěl s nimi jet, protože měl dohodnutý jiný program. Nic neprovedl, naopak se cítil poškozen neznámým agresorem, proto se necítil povinen uposlechnout okamžitě. Byl ale ochoten se dohodnout na podání vysvětlení po vyřízení svých záležitostí. Na služebnu se přece jen dostal: proti své vůli, s pouty na rukou v policejním autě, zatímco smějící se agresor spokojeně odjížděl. Ze služebny byl téměř okamžitě propuštěn. Prošetřování stížnosti na chování příslušníka motorizované hlídky, doručené přímo do kanceláře krajského ředitele PČR, proběhlo stejně, jako téměř vždy: podle zákonů padajícího lejna, takže od podřízené složky přišlo vyjádření, že stížností napadený skutek se nestal. Následovalo policejní oznámení proti stěžovateli přestupkovému orgánu pro pomluvu agresora. Podstatnou část důkazů, uvedených v oznámení přestupku, tvořil výpis z policejní operativní evidence o obviněném. Obsah údajů hlavně neměl s oznámeným skutkem nic společného, takže zjevně sloužily k ovlivnění přestupkového orgánu proti nešťastníkovi, který si za víru v ochotu policie pomáhat a chránit vysloužil omezení osobní svobody, nedůstojné zacházení a pouta. Mladý muž si dosud připadá jako Alenka v říši divů a dušuje se, že se nikdy více na policii o pomoc a ochranu neobrátí.

Ještě neuvěřitelnější historku, za kterou si ale nezaslouží kritiku jen policie, zažil před několika dny jiný mladík na pobočce jedné zahraniční ctihodné banky. Dostavil se společně s kamarádem. Zatímco u jedné přepážky jednal o otevření účtu a vložení základního vkladu do zakládané obchodní společnosti, jeho kamarád u sousední přepážky vybral šedesát tisíc Kč, oddělil z nich dva tisíce, podal je hrdinovi příběhu jako splátku dluhu a odešel. Vzápětí bankovní úřednice přerušila práci na zakládání účtu a nastávajícího klienta vyzvala, aby jí vydal šedesát tisíc Kč, které mu podal jeho kamarád. Mladík jí marně vysvětloval, že dostal pouze dva tisíce Kč, a nemá ostatně žádný důvod jí dát cokoli kromě vkladu na účet. Když se neměl k vyhovění, pokladní stiskla tlačítko pod pultem a za chvíli do místnosti vpadla skupina policejních zakuklenců. Mladého muže odvedli do kanceláře ředitele pobočky, kde ho zcela neomaleně vyzvali, aby pokladní vydal šedesát tisíc Kč. Narazili na prostého, práva neznalého slušného člověka, který se bál nepříjemností, proto měli úspěch: přepadený podal pokladní svých šedesát tisíc z peněz, jež si přinesl za účelem vkladu na účet své zakládané firmy. Pak směl odejít. Byl tak vystrašený, že se ani nedomáhal vydání potvrzení o předání peněz a bankovní úřednice nenapadlo, že by mu je měly nabídnout. Dostal je po jistém váhání až následující den, když se pro ně do banky vrátil, ovšem bez udání důvodu vydání peněz a s poznámkou, že k němu došlo na vyzvání policie. Příčinou neobvyklé příhody bylo selhání pokladní, která obsluhovala jeho kamaráda. Ta si všimla, že odcházející muž předal mladíkovi nějaké bankovky, ale až po jeho odchodu zjistila, že neměla peníze vyplatit, protože účet byl zablokovaný kvůli malé nesplacené pohledávce VZP. Zjevně doufala, že její zákazník podal kamarádovi celý vyzvednutý obnos a jeho vynucením chtěla zahladit následek své nepozornosti. Ve skutečnosti donutila potenciálního zákazníka banky, aby ji zachránil před nepříjemnostmi tím, že bez právního důvodu vloží na cizí účet velký obnos ze svých peněz. Vedlejším důsledkem bylo zmaření záměru poškozeného na složení základního vkladu do zakládané obchodní společnosti na bankovní účet a přirozeně také odpuzení potenciálního klienta banky. Jednání obou pokladních je neodpustitelné a odpovědnost má také ředitel pobočky, který strpěl zjevně protiprávní nakládání s klientem. Domnívám se, že všichni tři společně svým jednáním naplnili skutkovou podstatu trestného činu vydírání. Překvapující je nízká úroveň právního povědomí zasahujících policistů, kteří propůjčili moc a dobré jméno policie k vykonání bezpráví. Mělo jim být jasné, že pokladní pochybila a nemá právní důvod, aby chybu zastřela odcizením peněz zákazníka. Pokud nezasáhli na místě proti oběma vyděračkám, měli aspoň odmítnout asistovat při jejich protiprávním jednání a odejít.

Poslání policie je v podstatě vznešené a povolání policisty je spíše posláním a řeholí než obyčejným zaměstnáním. Klade vysoké nároky nejen na profesionalitu, ale i na etiku jednání policistů, které je třeba pěstovat a rozvíjet. Zastírání selhání jedinců, jehož jsme byli svědky v prvním vyprávěném příběhu, zvyšování úrovně policie neprospívá. Samozřejmě ani banky nemohou trpět, aby se jejich zaměstnanci chovali způsobem výše popsaným.