Zažít krachy? Nevadí!

Ondřej Krutílek

CDK

Irské ne Lisabonské smlouvě není z hlediska každodenního fungování Evropské unie - navzdory katastrofickým prohlášením bezprostředně po zveřejnění oficiálních výsledků - žádnou tragédií. Vlastně nechápu, jak může někdo tvrdit opak.

Unie má už nyní dostatek prostoru pro tvorbu celoevropských pravidel - a v naprosté většině případů i nástroje k tomu, jak si prosadit svou i proti vůli několika nesouhlasících členských států. Reformní evropská smlouva přitom byla a je právě o tom.

Přijetí Lisabonu by do probíhajících procesů rozhodně nevneslo nic, co by jejich výsledky učinilo "lepšími". Spíše by se jen zvýšil objem norem, jimiž bychom byli (stejně jako zbytek pětisetmilionové Evropy) vázáni. Kvalita by se nezvýšila. Je iluzorní si myslet, že podpisem a schválením nějakého papíru by se Evropa rázem stala zdravější, krásnější, anebo dokonce efektivnější.

Obecně je největším problémem evropské integrace to, že pádí kupředu až příliš rychle a sama Unie se zdráhá jasně a natvrdo říct, čím chce být. A neplatí to jen o Lisabonu, ale i o smlouvách z Nice, Amsterodamu či Maastrichtu. Irové neudělali nic víc, než že se prostřednictvím plebiscitu otázali, proč to všechno. Uvidíme, jaká přijde odpověď.