Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Sto dní do rozpadu?

Josef Mlejnek jr.

Hraje se o přežití Ukrajiny v současných hranicích


V lednu 2010 proběhnou na Ukrajině prezidentské volby. Ty minulé, respektive pokus o jejich zfalšování, vyvolaly na sklonku roku 2004 takzvanou oranžovou revoluci. A byť byl post prezidenta po oranžové revoluci ústavně oslaben, je stále jednou z naprosto klíčových ústavních institucí. Hlavní protagonisté oranžové revoluce, nynější prezident Viktor Juščenko a současná premiérka Julia Tymošenková, se však nyní mají rádi jako vzteklý pes a vzteklá kočka. Julia Vladimirovna patří k favoritkám voleb, a jejím hlavním soupeřem bude opět „padouch“ oranžové revoluce, Viktor Janukovyč. (Juščenkovy preference se potácejí u samého dna.)

Studená válka
Nadcházející prezidentský souboj s jeho majoritní logikou (ve smyslu vítěz bere vše, poražený nezíská nic, ani měkká opoziční křesla, jako je tomu v parlamentních volbách), může opět vygradovat do ostrého konfliktu, který by za jistých okolností mohl vyústit až v rozpad země.

Ukrajina se spolu s energetickou závislostí na Rusku musí nadále potýkat s rozdělením na prozápadní a nacionálně uvědomělý západ a proruský a rusifikovaný východ a jihovýchod. V málokteré zemi jsou hlavní politické proudy tak výrazně odděleny i geograficky. Pohled na volební mapu je výmluvný: při posledních parlamentních volbách v roce 2007 na východě a jihu triumfovala Janukovyčova Strana regionů (rekordní zisk zaznamenala v Doněcké oblasti – 76 % hlasů), zatímco na západě a v středu země dominoval Blok Julie Tymošenkové (BJuT), který zvítězil i v některých nejzápadněji položených regionech, kde byla předtím dominantní Juščenkova Naše Ukrajina. Územní koncentrace politických táborů („oranžového“ a Janukovyčova „modrého“) udržuje společnost ve stavu latentní studené občanské války a může pochopitelně posílit i separatistické tendence.

Volební mapa však pouze odráží daleko hlubší historické, kulturní, náboženské i ekonomické rozdíly. Zhruba řečeno, existují vlastně dvě Ukrajiny – prozápadně orientovaná, protiruská, ukrajinsky národní, spíše zemědělská západní Ukrajina a rusifikovaná či přinejlepším národnostně dosti nevyhraněná a průmyslová Ukrajina východní. Jádro ekonomiky leží na východě, v Donbasu, a východ navíc odmítá budování novodobého ukrajinského národa, odlišného od národa ruského (jehož kořeny leží v Kyjevské Rusi...).

Dva národy?
Národ (národnost), státnost a demokratizace ale tvoří tři vzájemně propojené skutečnosti. Chybí-li jeden z uvedených článků, problematizují se zbylé dva. Národu bez vlastního státu hrozí asimilace, státu bez národa či mnohonárodnostnímu státu s úřední, imperiální nebo ideologickou „ideou“ schází buď raison d’etre (například v podobě známé Palackého věty: „Kdyby Rakouska nebylo...“), či přirozená autorita zdola (tedy legitimita), anebo obojí. Diktatura zas každý národ přinejmenším dusí, podvazuje jeho tvůrčí síly. A demokratizace pak přináší atomizovaným jedincům lepší možnost a právo zformovat se v kolektivní subjekt, jenž si je vědom sebe sama. Což se děje slovem a písmem, a tedy pomocí jednoho (jednotného) jazyka. Jazyka kulturního, živého anebo oživovaného.

Ukrajina nemá jasno v žádném ze tří vyjmenovaných pilířů; ve všech třech má přinejlepším polojasno. Národní identita není dosud vyhraněná a zformovaná, a to ani v západní části země. Dělení na západ a východ umocňuje i náboženská diferenciace mezi řeckými katolíky a pravoslavnými, přičemž převládající denominace, pravoslaví, je vnitřně znesvářeno v otázce podřízení se Moskevskému patriarchátu. Státnost ohrožuje faktická kulturní a jazyková separace proruského východu, dodnes sporný statut Krymu (možná spíše danajského Chruščovova daru), oligarchická nadvláda nad právem i státními strukturami a rakovina korupce a bezostyšné exploatace státního rozpočtu pro klanové cíle.

Ukrajinsý Obama
Zemí navíc v současné době zmítá hospodářská krize a obyvatelstvem nespokojenost a velká nedůvěra ve stávající vládnoucí elitu. Což může podkopat i prezidentské ambice Julie Tymošenkové, jež do prezidentského souboje startuje z nyní spíše nevýhodného premiérského křesla. Na záda jí dýchá Arsenij Jaceňuk, přezdívaný též „ukrajinský Obama“. Při svém mládí (je mu 35 let) toho stihl už hodně: byl viceguvernérem centrální banky, ministrem hospodářství, zahraničí a předsedou parlamentu. Dlouho patřil do prezidentského tábora, teď se však osamostatnil a založil si vlastní politické uskupení. To stačilo přetáhnout většinu voličů Juščenkovy strany Naše Ukrajina, nicméně stále se zdá, že Jaceňuk tentokrát skončí až třetí.

O konečném výsledku voleb však mohou rozhodnout právě jeho voliči. Julia Tymošenková už dávno není „oranžovou princeznou“: snaží se mnohem ochotněji vycházet vstříc některým ruským zájmům. Pochopila, že nemůže být v permanentním ostrém konfliktu s Moskvou a že pokud chce vyhrát prezidentské volby, musí více bodovat i na východě Ukrajiny.

Ukrajinu tak čeká velmi horký politický podzim. Výše popsanou rozpolcenost si pochopitelně ponese dál. Je však i v našem geopolitickém zájmu, aby zůstala samostatným státem, s pokud možno co největší reálnou nezávislostí na Rusku. Jak totiž upozorňuje od devadesátých let Zbigniew Brzezinski (a zdaleka nejen on), s ovládnutím Ukrajiny stojí a padá ruské velmocenské postavení.



(Vyšlo v Reflexu 39/2009)



Josef Mlejnek jr.
Autor působí na IPS FSV UK Praha.
 
  Přístupy: 35832 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA