Kmotr Kmeta a jeho krakatice

Dušan Šrámek

Prakticky od Sarajeva se z toho stala pěkná česká tradice. Vždy s blížícími se volbami, či v obdobích vypjaté vnitropolitické situace, se začínají na světlo boží dostávat v médiích nejrůznější informace, respektive dezinformace, které evidentně mohou ovlivnit rozhodování voličů, aniž by zároveň šlo o tak závažné informace, které by svou mírou důležitosti měly mít v sobě onen náboj veřejného zájmu. Skutečnost je o to závažnější, že média nám nepředkládají, byť se tak tváří, výsledky své investigativní práce, ale různé kompiláty s nejasným vyzněním, posláním, a co je nepodstatnějšího, i s nejasným pozadím. Zřejmě o nejtristnější vhled se z tohoto pohledu postarala MF Dnes, která na svých kampaních spolupracuje s doposud neznámými práskači z řad policie, kteří se zpronevěřili své práci státního úředníka. Policista tu není od toho, aby sám rozhodoval o tom, co a je není pravda, a co je či není veřejný zájem, který jej opravňuje k tomu, že sám se stává zločincem. Na věrohodnosti zveřejněných informací ovšem nepřidá ani to, že tito „strážci zákona „pomáhají a chrání“ někde ve skrytu své anonymity. Například plukovník Kubice měl alespoň tolik cti v těle, že šel se svými obavami z možného mocenského zasahování do vyšetřovaných kauz s vlastní kůží na trh.

Reklama na knížku jako veřejný zájem
Dnešní kampaň je o to tristnější, že z celého toho lejna upletený bič má jenom jenom za cíl zvýšit náklad Kmentova nového svěžího dílka z oboru pulb fictions. Přitom policejní odposlechy, které se stávají základem celé konstrukce, na níž se nabalují další informace, jsou samy o sobě důkazem značně pofidérním, jak na to ostatně poukázal i bývalý ministr vnitra Tomáš Sokol. Ten na několika příkladech dokladoval, kdy policisté „podle smyslu“ dosazovali do přepisů hovorů osoby a významy, které v mluvené pasáži vůbec nebyly řečeny - například slovo samopaly místo slova smlouvy. Lze pochybovat, že Kmenta a další grafomani z Mladé fronty mají k dispozici i mluvené nahrávky, aby mohli jejich hodnověrnost porovnat s přepsanými odposlechy. Celé angažmá a celá věrohodnost publikovaných částí odposlechů stojí a padá s důvěrou redaktora v to, co mu policie podstrkuje jako hodnověrné. Zajímavé by bylo zjistit, jakou protislužbu oněm policistům Kmenta odvádí. U Sabiny Slonkové to bylo jasné, ale u Kmenty?

Policajt, nebo zločinec?
Zajímavá je sama genese celého policejního týmu či týmů, které se případu věnovaly, či věnují. U běžné hospodářské kriminality, vyšetřování dopravních nehod, či vražd neexistuje sporu o tom, že jde o zločiny, které jsou k říkajíc natvrdo, u nichž málokdy vznikají pochybnosti o smysluplnosti a efektivitě takovýchto policejních složek. Jiným problémem je ale to, čemu se věnovali Kmentovi informátoři. Před pádem komunismu se jednalo o odbor hospodářské kriminálky, případně některé složky StB, které se věnovaly tehdy „nelegálnímu“ prodeji tuzexových poukázek (bonů), případně rovněž nelegálnímu obchodu s nedostatkovým zbožím. Pro občana, který nepoznal blaho reálného socialismu, se tedy jednalo o policejní práci, která byla stejným produktem, jako stíhání za šíření samizdatů či nepovolené hudby. Už z této podstaty, a protože se jednalo o docela slušný byznys, by těžko kdokoli poznal, kdo byl v branži zločinec, a kdo strážce zákona.

Korupce, policejní agenti a celé bahno policejně veksláckého polosvěta přešlo bohužel i s oněmi kriminalisty do základů nově budovaného policejního sboru demokratického státu. Pochopitelně, že se snažili tito „špičkoví detektivové“ odůvodňovat svou činnost, aby přežili. Vtáhnout do svých policejních her politiky bylo jednou z možností, jak svou činnost ospravedlnit, a navíc se tím obrnit proti možným zásahům. Ostatně různé speciální týmy se zřizují především za účelem objasnění nějakého již existujícího trestného činu závažného charakteru. Zde ale bylo zadání obrácené. Vytvořit tým, který by „něco“ zjistil. Je- li poptávka, existuje i nabídka. Policejní činnost má začínat tam, ke byl spáchán nějaký trestný čin. V Krakatici je to ale obrácené. Policie někde čmuchá, a shání informace, co by se tak mohlo někde přihodit, aby mohla vykázat činnost. O myšlenkovém zázemí oněch příslušníků ostatně svědčí již sám název spisu, inspirovaný zřejmě neotřesitelnou důvěrou v italský seriál o mafii „Chobotnice“. Jistě se při jeho opakovaném přehrávání cítili oni policejní bohatýři přinejmenším jako komisař Corrado Cattani.

Kmotři za pět mega
Zatím je znám jediný případ, kdy z celé „Mrázkovy mafie“ byl někdo odsouzen – Miroslav Provod. Ovšem to za co sedí, rozhodně nevypadá, že by se jednalo o nějakého supermafiána. Ostatně o tom, jaký to je zločinec, si lze udělat obrázek již z toho, že polovinu z Kmentova dílka nemá jiné starosti, než kde sehnat pět miliónů na zaplacení daně za maminku. Jak je možné, že policisté dávali několik let návrhy na odposlechy, státní zástupci a soudci je schvalovali, ačkoli z nich vycházely pouze drby zcela nepoužitelné pro trestní stíhání? Ostatně něco podobného je i v případě samotného Mrázka. Kromě podílu v českokrumlovském pivovaru nezískal prakticky nic. Co mu tedy vynesly jeho údajné kontakty na ony politiky, kteří vystupují ve zveřejněných odposleších, Tlustým počínaje, a Langerem či Hojdarem konče? Absolutně nic. . Údajné propojení Mrázka s nimi ale může mít úplně jiné pozadí. Jednal, byť přes své prostředníky s dotyčnými politiky Mrázek skutečně sám, ve svém vlastním zájmu? A nebo byl jakožto dlouholetý policejní agent za slib beztrestnosti ve svých šmelinách oněmi „špičkovými detektivy“ vydírán a úkolován, aby se pak daly i nejrůznější indicie proti nařčeným politikům použít pro nejrůznější mocensko politické hry? Názorným příkladem je kdysi kdesi někým zachycená informace o tom, že tehdejšímu předsedovi federální vlády Mariánu Čalfovi má poskytnout jakýsi mafián peníze na nákup nějaké nemovitosti. Tento zcela neověřený drb, který dál nevedl k ničemu, se najednou objevuje v Kmentově knize jako důkaz propojení „mafie“ s vysokou politikou.
Proč, když policie věděla o již z dob předlistopadových o trestné činnosti Mrázka s Provodem, oba nechala, aby spolu s Karlem Gottem obráželi začátkem devadesátých let sněmovnu se svým projektem pomoci pozůstalým po zabitých policistech? Proč politiky nevarovala? Byl to záměr? A ještě jedno vysvětlení, možná daleko snadnější, se nabízí. V celé branži podnikatelského polosvěta existuje řada hochštaplerů a chytráků, kteří sice nejsou schopni ovlivnit ani pronájem buřtstánku na venkovském nádraží, ale za to mají dost dobrý kontakty na každého – od Áčka až po Zetko. Bohužel jen ve své bujné fantazii.

Mohou si za to politici sami?
Záznamy z policejních odposlechů, z nichž nevyplývá žádná trestná činnost, musí být po určité době skartovány. Z toho, co zatím z odposlechů MF Dnes zveřejnila, žádná trestná činnost nevyplývá, přesto ale byly zveřejněny. Nejde tedy o jiný cíl, než dané politiky poškodit. Podle bývalého policejního prezidenta Stanislava Novotného si ale za to mohou částečně politici sami. Tím, že se snaží policii vtáhnout do svých půtek. Pro policisty, zvláště ty předlistopadové, pak není nic jednoduššího než že vyměnili komunistické sekretariáty za sekretariáty stran jiných. Málokterý politik odolá, zvláště když sám kvůli vyprázdněnosti politiky a neschopnosti nabídnout svůj vlastní pozitivní program pokušení zaštiťovat se odvoláváním na ony pokoutně zveřejňované informace zlikvidovat svého soupeře. Legrace končí ve chvíli, kdy se ve stejné pozici ocitne po čase on sám. Bohužel na špek skočil i premiér. Jeho akce „vyčištění Augiášova chléva“ by se měla především týkat těch policistů, kteří se sběru a zveřejňování podobných paranoidně estébáckých nesmyslů věnují. Stejně tak by se měl spolu s ministrem vnitra, případně vedením policie zaobírat myšlenkou, zda Kmenta a oni anonymní fízlové náhodou nejsou ve službách nějaké skutečné mafie, kterou svým zveřejněním vlastně varovali před tím, že policie po nich jde.

Rádio Jerevan
Problém je ovšem i v samotné faktografii Kmentou zveřejňovaných informací. V polovině prosince proběhne soud na ochranu osobnosti mezi ním a bývalým zaměstnancem Koordinačního centra Občanského fóra Iljou Květoněm. Problém s pravdivostí informací již začíná v samotném začátku příběhu, kdy Kmenta píše, že Květoň byl spolu s aktivistou Johnem Bokem členem předlistopadového Hnutí za občanskou svobodu. Bok však členem tohoto hnutí nikdy nebyl. Podle Kmenty byl pokladníkem OF bývalý ministr financí Zemanovy vlády Ivo Svoboda, který dnes sedí ve vězení za vytunelování podniku Liberta. Podle sdělení několika pracovníků KC OF však Svobodu tehdy nikdo neznal, natož aby tam dělal pokladníka. Podle Kmenty měl Květoň před volbami v roce 1990 přijmout dar pro OF od firmy Caster, která ale v té době vůbec neexistovala. Neexistující dar se stal ovšem podnětem k lživé a zlovolné konstrukci, že volební kampaň OF financovala mafie. A konečně – podle Kmenty Květoň už jako člen pražské privatizační komise zprivatizoval pro mafii dům u Černé matky boží v Celetné ulici. Ve skutečnosti je do dnešních dům zapsán v katastru nemovitostí jako majetek státu. Pokud jsou „informace“ Kmentou či jeho policejními informátory předkládané, podobného charakteru v případech, které lze jednoduše zjistit z otevřených zdrojů, i tam, kde nám nezbývá se spolehnout na důvěryhodnost autorů, pak pozdrav pánbůh.