Vážená paní Dědečková,

ptáte se, jak jsem prožil výročí těch dnů, o nichž jste psala ve svém seriálu. Pokusim se Vám to napsat v několika větách, snad srozumitelných, přestože jsem v češtině dlouho nepsal a lovím v paměti, pod čím v českém programu na anglické klávesnici se skrývají "ěščřžýáíéůú", a tak podobně. Omlouvám se proto za překlepy, pokud nějaké utečou.

Tedy, neprožil jsem to výročí nijak dramaticky. Před Vánoci a po nich jsem si dobíral dovolenou, někdy mrzlo, jindy pršelo. Padlo pár sněhových vloček, vzdržely tak tři minuty. Byla radost, byla starost. Ale zkraje dovolené jsem se dost zasmál, to když se na mne najednou navalily dotazy z Prahy, jak to bylo při mém setkání s panem Václavem Klausem krátce před svátky. Mělo k tomu prý dojít v Praze a tvrdily to české noviny. Jak vidíte, vážená paní Dědečková, některé věci jsou stále více stejné. Přiznám se Vám, že jsem měl silné nutkání tu informaci potvrdit a ještě dodat, že kromě Klause a Hodače tam ve Sněmovní ulici byli ještě prezident Bush a Usáma bin Ládin, a že jsme se radili, pánové, co uděláme s tím Afghánistánem, a Usáma měl navíc zájem o české sirky. Ale pak jsem to neudělal, protože někdo by to jistě otiskl a v Česku by se zase našli lidé, kteří by tomu věřili.

Ptáte se, co jsem tedy těm, co se ptali, odpovídal? Aby se konečně naučili číst anglicky. Já se aspoň zasmál, ale být v botách profesora Klause, asi by mi to tak úplně nepřipadalo: asi bych se ptal, zda to není předobraz věcí příštích.

Ale, vážená paní Dědečková, nakonec to i k něčemu bylo. V ten den a v tu hodinu, kdy jsem podle těch novin byl na té schůzce v Praze, jsem za sedmero horami a sedmero dolinami seděl v kavárně s chytrými lidmi, kteří se velmi zajímají o fajnové regionální odlišnosti investigativní žurnalistiky. Tak to pak měli jako ilustraci a převázané mašličkou.

Starosti mi přes svátky dělal spíš můj pes. On se jmenuje Tom, je to "westie", táhne mu na třináctý rok a najednou přestal slyšet. Vážená paní Dědečková, umíte si představit, co je to hluchý pes? Možná dovedete, možná ne, ale je to strašné. Hluchému dědkovi to napíšete na cedulku, ale můj pes, jak jsem teď zjistil, nečte.

Jak asi víte, jsem katolík. Tady jsme v menšině, své kostely tu však máme. Kdysi tu katolíky věšeli, ale teď nám dají pokoj. V Praze jsem v neděli ráno chodil ke svatému Antonínovi, tam mě kdysi křtili, ke svaté Ludmile či svatému Václavovi, ale pak jsem hodně jezdil do Svatovítské katedrály, protože tam mají inteligentní kněze. Někteří jsou i lidsky moudří. Sedával jsem tam vždy ve stejné lavici, vždy na stejném místě. Vzpomněl jsem si v uplynulých dnech i na kněze, který mě před rokem přišel vyzpovídat, když já tehdy na Vánoce, ale ani po nich, se nemohl dostat do kostela. Byl to hodně mladý člověk, mladší snad o třicet let než já, a já mu přesto říkal - otče. My katolíci to tak děláme. Byl, chudák, nervózní, prožíval tu situaci. Ale milý člověk, moc.

Když se tedy, vážená paní Dědečková, ptáte, co jsem dělal v těch výročních dnech, nemohu pominout, že jsem chodil do kostela. A protože se snažím být dobrým křesťanem, což se mi ne vždycky daří beze zbytku, vzpomínal jsem o Vánocích hodně na lidi, kteří mě mají rádi a jimž za hodně vděčím, ale i na ty, kteří mě rádi nemají, a přál jsem jim, těm i oněm, aby ve svých myslích našli klid. Dostal jsem mnoho přání, poštou a e-mailem, s některými lidmi jsem mluvil telefonem. Mezi těmi, s nimiž jsem mluvil na Nový rok po půlnoci, byla i Jana Bobošíková, která, jak slyším ze všech stran, si na Nově vede výborně. Věděl jsem, že jí to půjde, a je dobré, že to teď vidí každý. Oba přece víme, vážená paní Dědečková, že to je ten nejlepší argument.

Pod stromeček, pokud Vás to zajímá, jsem mimo jiné dostal několik hezkých košil a kravat, na ty jsem vždycky byl a jsem, to je moje slabost, a taky jsem dostal masážní strojek na záda, který je zase výborný, když to přeženu při cvičení v posilovně. Od syna, který těsně před těmi událostmi tenkrát promoval na univerzitě jako právník, jsem dostal obsáhlou biografii Winstona Churchilla: je to úplně nová věc, napsal to Roy Jenkins, kancléř Oxfordské univerzity. Jsem do toho teď po večerech zakousnutý, protože já Churchilla velice miluji, i se všemi jeho nedostatky a omyly, někdy strašlivými. Když stojím u jeho hrobu na malém vesnickém hřbitůvku, mám vždycky velmi zvláštní pocit. Je to moc dobře napsané, ta kniha, přestože autor býval politicky jinde, než byl Churchill většinu svého času, ale když na to přijde, Angličané dokáží hodnotit lidi komplexně, bez mozku zatemnělého třídní, politickou či nějakou jinou nenávistí. Vážená paní Dědečková, právě proto já nepřeskakuji nekrology v anglosaských novinách: většinou to není prázdné tlachání, připravené lidmi z PR do zásoby, jak je tomu někde zvykem, ale hodnocení člověka často tak dobře napsané, že mě z toho jako novináře někdy až mrazí v zádech.

V uplynulém roce jsem si v sobě ještě prohloubil zájem o historii, který jsem měl vždycky. Snažím dívat na hodnocení událostí a osobností velmi kriticky a vždy pečlivě zkoumám, zda jsem o názorech na lidi a jejich činy, které mi někdo zprostředkoval, dostatečně pochyboval či pochybuji, než jsem si udělal či udělám vlastní názor. Je to obtížné a často zneklidňující. Přeneseno do žurnalistiky, tady vede hranice mezi pokorou před fakty a manipulací s fakty, mezi novináři se svědomím a těmi, kteří je nemají.

Ale ptala jste se mne, jak jsem prožil uplynulé dny. Tak tedy takhle, jak vidíte, docela normálně. Na Silvestra vpodvečer jsem byl ještě v posilovně a odcvičil si program jako ve všední den. Na Nový rok o půlnoci jsem si připil džusem, takže jsem ráno vychutnal docela hezký zimní den. A druhého ledna jsem si uvázal jednu z těch nových kravat a jel do redakce.

Vážená paní Dědečková, přeji Vám i čtenářům virtually.cz skutečně hezký rok 2002. A hodně víry a naděje.

Zdraví Jiří Hodač. ------------------------------------------------------------------

Publikováno se souhlasem autora (JD)

Jiří Hodač