Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Dvanáctka finalistů české SuperStar prezentovala své hudební idoly

Zuzka Aislerová

Kde něco končí, většinou jinde začíná. Zatímco Slovensko už brzy bude znát svou SuperStar a v pátek je čeká velké finále, v Česku ta nejdůležitější a nejdramatičtější část, tedy finálová dvanáctka, právě začala. Poté, co mi přilnuli k srdci slovenští finalisté, mezi nimiž se našel nejeden talent, který bude jistě v budoucnu úspěšný, jsem se rozhodla komentovat pravidelně i českou SuperStar. Loňští finalisté už přece jen trochu odrostli (alespoň co se hudební praxe týče) a jsou z nich profesionálové, zda-li kvalitní umělci, to se individuálně liší. A kulturní veřejnost je náročná, neustále chce vidět nové tváře, další kolo SuperStar je tedy publikem vítáno, tak již nic nebrání tomu, aby se rozjelo naplno. Zatím šlo jenom o hudební konkurs, kde si každý mohl zazpívat, co chtěl a ukázat, co v něm je. Teď už půjde o překonání sama sebe, protože náročnost jednotlivých kol bude každým dalším stoupat, jak známe z loňska a navíc v některých případech budou rozhodovat především sympatie diváků a základna fanoušků, protože ve dvanáctce už by měly být pěvecké schopnosti finalistů mnohem vyrovnanější než v semifinále. Určitě bude záležet i na tom, jak se kdo vyjádří v mediích, protože čím dál bude soutěž postupovat, tím více budeme finalisty poznávat i po jiné stránce, než je ta pěvecká. A to je jen malý výčet toho, co je všechno ještě čeká.

Než přistoupím k jednotlivým finalistům, v neděli jsme mohli vidět první přímý přenos z Malé sportovní haly pražského Výstaviště, a tohle je můj první komentář české SuperStar, neodpustím si proto pár technických poznámek. Také bych se ráda zmínila o porotě a moderátorech. To, že jsem strávila několik týdnů se slovenskou SuperStar se na mě samozřejmě trochu podepsalo a tak se nevyhnu ani menšímu srovnání. První poznámka se týká zvuku a osvětlení. Hudební podklady se od loňska o něco zlepšily a už neznějí tak plytce a plechově. Pokud jde o osvětlení scény, oproti slovenské SuperStar působí dost chudě, to je nejspíš dáno tím, že na slovenských televizích není živější a profesionálnější grafika žádnou novinkou i co se týče jiných pořadů. Ale vzhledem k loňským zkušenostem si mohli čeští osvětlovači trochu více pohrát. Někdy byla scéna i přesvětlená a zpívajícímu nebylo pořádně vidět do obličeje.

Novinkou v letošní SuperStar je moderátor Petr Holík, který je především rádiovým speakerem a brněnský způsob vyjadřování (nemyslím teď dialekt) nezapře, to však osobně nepovažuji za zápor. Jeho humor mi připadne zábavnější než upocená snaha o recesi, jakou známe především poslední dobou z většiny českých kulturních (i nekulturních) akcí. Petr Holík ze sebe konečně shodil tu nervozitu, která ho pronásledovala v semifinálových kolech, po tom minulém jsem měla pocit, že až dojde na výstup před publikem, tak se úplně složí. S kolegyní Laďkou Něrgešovou jsou bohužel zatím zoufale nesehraní, snad se to časem zlepší. A nakonec naše oblíbená porota. Narozdíl od slovenské musí být finalisté připraveni na to, že česká porota bude upřednostňovat i image, protože v české SuperStar se hledá napůl pěvecký talent a napůl celebrita. Alespoň tak to jistě vidí BMG – vydavatelství, které si vezme na starost desku a hlavně výdělek vítěze soutěže. I když hlavní úlohu hrají diváci, mnozí jsou ovlivnitelní právě názory poroty. Doufejme, že názory Ondřeje Soukupa budou do budoucna trochu objektivnější, někdy mi příjde, že se zrovna špatně vyspal a to má vliv i na jeho přehnaně kritické hodnocení průměrných soutěžících a neustále nás přesvědčuje, že jsme v zoologické zahradě.


Ale raději už přejdu k finalistům, kteří mohli na diváky zapůsobit jak svým výkonem, tak výběrem skladby svého oblíbeného interpreta. Jako první se pustila do boje Michaela Nosková, která se zřejmě chtěla alespoň vzdáleně přiblížit své favoritce Shakiře. S tancem na tom nebyla zle, ale pěvecky to nevyšlo. A netvrdila bych, že to nevyšlo jednou, řekla bych, že i přes svůj image a pohybové schopnosti se „hvězdou jevišť“, jak ji nazval Michal Horáček, nestane. Znělo to, jako když třináctileté děvče napodobuje před zrcadlem svoji oblíbenou zpěvačku. Dětinské, pěvecky nekvalitní a vůbec mám pocit, že Michaela Nosková do dvanáctky nepatří. Ali Amiri nezklamal ani nepřekvapil. Předvedl výkon podobný tomu v semifinále. Zazpíval si baladu od Enriquea Iglesiase, kterou si prožil a po hudební stránce nijak nezkazil. Přece jen však byly mezi finalisty výraznější osoby. Klára Zaňková příjemně překvapila, nejdříve to vypadalo, že bude patřit stejně jako její sestra k méně výrazným adeptům na SuperStar a jediné, co o ní budou diváci vědět, zůstane u věty „to je ta sestra Veroniky Zaňkové“. Ale skladbu od Alanis Morissette zazpívala kvalitně, živě a bez křečí. Filip Jankovič bude zřejmě takovou černou ovcí SuperStar, nebudu hodnotit jeho hlasový rozsah, protože jsem ho ještě neslyšela, ona skladba od Ushera mi k tomu nedala moc příležitostí. Originalita zpěváka však spočívá i v barvě hlasu a celkovém provedení skladby, ani trocha pohybu jistě nezaškodí. I ve slovenské SuperStar byli dva soutěžící s nepříliš velkým rozsahem a postoupili poměrně daleko (vy, co jste sledovali, nejspíš tušíte, že mám na mysli Mira Jaroše a Roba Miklu). Nicméně už při jeho předchozích výkonech jsem nabyla dojmu, že do slovenského finále se nedostal právem.

Monika Šramlová, to je jméno té, pro kterou bylo první finálové kolo zároveň posledním.Už v semifinále jsem ji odhadovala na nejslabší typ, protože technický zpěv není to pravé ořechové pro posluchače. Kromě toho, že místo tance, který si tenkrát ještě mohla odpustit, spíš boxovala, říct, že se snaží napravit reputaci Dido je v jejím postavení poněkud odvážné. Špatnou reputaci tady měla snad jen nějaká Dajdou, jmenovala se tuším Anička. Ale britská zpěvačka nemá s prodejem svých desek problémy. Divoká karta poroty se mi zdála být už zprvu sázkou na špatného koně, v padesátce byli jiní, kteří by si postup zasloužili více než Michael Foret. Jeho zastřený a zároveň přeslazený hlas by pasoval snad mezi členy skupiny Westlife, ale ne na sólového zpěváka. Skladbou od Dana Bárty si jen zatloukl hřebík do rakve, nicméně, pořád při něm stálo štěstí a mezi vypadávající se zatím nezařadil. Kristýna Peterková si vybrala skladbu od Natalie Imbruglia, kterou sice nezazpívala úplně bez chyb, ale její výkon nikoho neurazil. Předvedla průměrný výkon, ale myslím si, že patří k těm, co se ještě budou rozvíjet. Perlou večera byl Vlastimil Horváth, který předvedl skvělý výkon již v semifinále a skladbou d Glenna Medeirose svoje kvality jenom potvrdil.

Další výraznou zpěvačkou je Gabriela AL Dhábba, která přilákala hlasující diváky svou barvou hlasu, na jejím provedení velkého hitu No Doubt „Don’t Speak“ jsem sice jinak neobjevila nic zvláštního, ale stejně jako od Kristýny se i od ní ještě určitě dočkáme překvapení. Michal Hudček opět zpíval svoje oblíbené Queen a nebyla to píseň nijak lehká, na jeho výkon však nemohu říct nic jiného, než že to prostě zvládl. Pro Janiku Kolářovou už žádné další kolo nebude, je to trochu nespravedlivé vzhledem k výkonům Michaely Noskové, že právě Janika byla další vypadávající, myslím, že nám ještě nestačila ukázat všechno, co v ní je. Skladbou od Anastacie si moc nepomohla. Finalistou, který celou dvanáctku uzavíral, byl Petr Bende, jehož hlas je sice něčím výjimečný, ale jako příznivce U2 si mě nezískal, spíše zklamal. Na legendární „With Or Without You“ jsou všichni zvyklí v provedení Bona Voxe, Petr Bende se zdaleka jeho charismatickému projevu nevyrovnal a snad ani vyrovnat nemohl. Na příště bych mu doporučila střízlivější výběr.

Během rozhodování jsme mohli slyšet i společnou píseň finalistů „Hvězda snů“, no jako vždy, nutné zlo.Tentokrát jsem se to snažila vzít trochu letem světem, abych zahrnula všechno, co další ročník SuperStar nabízí, příště si prohlédneme postupující desítku pod drobnohledem. Tak se těším za týden.


11. dubna 2005



Zuzka Aislerová
 
  Přístupy: 86 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA