Jan Schwippel: Pro všema deseti aneb deset důvodů pro podporu a toleranci

Pro všema deseti aneb deset důvodů pro podporu a toleranci

Jan Schwippel

Ve středu dne 10. ledna 2006 začala – v přímém přenosu televize ČT24 – ostře sledovaná jednání o toleranci trojkoaliční vlády ze strany ČSSD. Je proto dobré zamyslet se nad důvody, které by mohly sociální demokracii vést k institucionální (či individuální) podpoře vznikající vlády. Stejně tak je dobré zmínit důvody, proč by tuto vládu měla podporovat ODS. Poměrně vzrušená jednání minulého týdne totiž ukázala, že ne všichni členové ODS mají v této otázce úplně jasno.

Tato jednání se totiž týkala nedostatků vlády, pokud jde o způsob jejího vzniku, personální obsazení a případně program. Jinými slovy, debata se soustředila na politické náklady této vlády pro ODS (tyto náklady jsou zároveň téměř vždy ziskem malých stran trojkoalice), které nepochybně existují a jsou poměrně vysoké. Na druhé straně však jistě existují i přínosy pro ODS, její členy a voliče, které jsou důvodem, proč tuto vládu podpořit a proč výše zmíněné náklady vynaložit.

Z pohledu ODS pokládám (pro podporu vlády) za zásadní:

Za prvé, významná je co nejširší realizace volebního programu ODS v rámci působení vlády. Voličům jsme koneckonců neslíbili konkrétní ministerstva, která budeme řídit, ani konkrétní ministry, ale realizaci našich vizí a programových závazků. Že jsou reformy v zájmu dlouhodobé stability a prosperity ČR dnes již nezbytností, na tom panuje poměrně široká shoda.

Za druhé, jasnou předností je podrobnost zpracování koaliční smlouvy. Objektivně hodnotitelné cíle a uvedení termínů splnění dílčích kroků dává větší vyhlídky na skutečnou realizaci těchto plánů. Je nepochybné, že to bylo možné jen díky relativní programové blízkosti zúčastněných stran. S ČSSD by to nebylo reálné, vznikla by shoda maximálně na obecných (a téměř bezobsažných) heslech, ale nikdy už na nástrojích jejich realizace.

Za třetí, podstatné je i znemožnění přístupu KSČM k moci prostřednictvím ČSSD. Mějme stále na paměti povolební prohlášení předsedy ČSSD Paroubka: „Nás je 101“. Monolitní uspořádání v levé části našeho spektra lze jednoduše doložit na hlasování ve sněmovně v minulém (např. zákon o neziskových nemocnicích) i současném (zablokování odkladu zákoníku práce) volebním období.

Jedině uspořádání, které zamezuje vlivu KSČM na exekutivu, poskytuje záruky nevracení se před listopad 1989, dodržování našich spojeneckých závazků a obecně garance našeho pevného zakotvení v západní civlizaci, jak to zmínil (při jmenování první Topolánkovy vlády) i prezident republiky.

Za čtvrté, trojkoalice dává naději na akceschopnou vládu. Mnoho měsíců bezvýsledných jednání dvou velkých stran naopak ukazuje, že pravděpodobnost shody ODS a ČSSD uvnitř vlády by byla nulová. Šlo by o udržovací kabinet s vysokými dlouhodobými náklady pro celou zemi a její občany. Jediným cílem ČSSD by přitom zřejmě bylo neutralizovat reformní záměry ODS (viz např. vyjádření Jiřího Paroubka v debatě na TV Prima dne 7. ledna 2006).

Konečně (ale v neposlední řadě) za páté, trojkoalice představuje řešení nejpřijatelnější pro voliče ODS. Spolupráci s ČSSD naopak jejich drtivá většina z principu odmítá. Jakékoli bezzásadové prolínání pravice a levice by bylo pro naši politickou scénu fatální. Vedlo by k dalšímu rozčarování veřejnosti, k jejímu odklonu od politiky a demokratických principů a následně k posílení populismu a extremismu.

Tolik důvody, proč by novou vládu, dle mého názoru, navzdory jejím poměrně vysokým politickým nákladům, měli podpořit členové a příznivci ODS. Existují však důvody, aby tuto vládu podpořila – nebo alespoň tolerovala a nechala vzniknout - i ČSSD? Domnívám se, že ano. Některé z nich formuloval již Miloš Zeman, mj. v pořadu „Otázky Václava Moravce“ dne 7. ledna 2006.

Pro ČSSD vidím hlavní důvody (pro toleranci vlády) následující:

Za prvé, ČSSD by měla svým dílem (odpovídající její váze jako největší opoziční strany) přispět k co nejrychlejšímu ukončení současné politické krize, což odpovídá zájmu občanů. Země již vládu s důvěrou a řešení problémů (krátkodobých i dlouhodobých) naléhavě potřebuje a ČSSD by musela vysvětlovat, proč krizi svévolně prodlužuje.

Za druhé, jednání mezi demokratickými stranami by se mělo stát základem dlouhodobé komunikace i do budoucna (role precedentu). Jde o budování určité politické kultury, jejíž součástí je např. (nyní i do budoucna) umožnit vládnutí vítězi voleb (v této pozici se koneckonců dříve nebo později může ocitnout i ČSSD).

Za třetí, i ČSSD by měla mít zájem vyhnout se hrozbě netransparentního rozhodnutí v případném třetím ústavním pokusu. Jak to řekl Miloš Zeman: „(ve třetím pokusu) splácaná vláda, která se bude potácet podle hesla: Dobrý každý den do voleb, které budou možná až v řádném termínu“ - a obecně vyhnout se nejistotě spojené s třetím pokusem.

Za čtvrté, role důstojné opozice by měla být pro ČSSD přijatelná (M. Zeman: „Mám-li volit mezi důstojnou opozicí a nedůstojnou vládou, tak bych asi volil důstojnou opozici“), jestliže více než půl roku jednání ukazují, že akceschopná vláda s účastí ODS i ČSSD, aniž by se zásadně zpronevěřily svému programu, je chimérou.

Za páté, jde o to umožnit vznik vlády, nikoli o bianko šek pro všechny zákony. Vládní koalice je připravena vést otevřený dialog s ČSSD o reformních krocích, které připravuje, a o návrzích jednotlivých zákonů s tím, že stojí o vyjádření ČSSD.

Bojí se snad ČSSD úspěchu trojkoaliční vlády? Vždyť nejpozději za tři a půl roku budou nové volby a volič pak bude moci dát vysvědčení práci jednotlivých politických stran. A budou-li výsledky trojkoaliční vlády tak fatální, jak ČSSD tvrdí, bude tomu ve volbách odpovídat výsledek trojkoaličních stran.

Vznikající vláda má nepochybně svoje náklady a přínosy a je třeba se poctivě zamýšlet nad oběma těmito stránkami (nikoli pouze nad náklady). Sněmovní matematika konec konců neumožňuje vznik vlády, která by realizovala stoprocentně představy jedné nebo druhé strany. Naopak, jakýkoli – ať už pravicový nebo levicový – fundamentalismus v této chvíli není na místě.

Všem kritikům je třeba připomenout, že „čistá“ vláda, opírající se o pouhou třetinu hlasů občanů a o sedmdesát až osmdesát z dvou stovek poslanců ve Sněmovně (což odpovídá maximálnímu zisku ODS a ČSSD i v dobách jejich největšího úspěchu) – možná není a v České republice dosud nikdy ani dlouhodobě nepůsobila.