Klausův čecháčkovský strach

Tomáš Krystlík

Češi zcizili část ruského imperiálního pokladu (zřejmě i rumunského, svěřeného za války Rusku) a rabovali v letech po první světové válce Sibiř. Sokolové systematicky obírali české vojáky v rakouských uniformách vracející se po válce z fronty přímo na nádražích o vše, co mělo, byť nepatrnou, cenu. Pozemková reforma po první světové válce sice vybočovala z českého kradení bez náhrady, protože za zabavenou půdu se vyplácelo majitelům, zdaleka ale ne všem, nejvýše 1/3 ceny, zato však 98 % půdy dostali lidé, u nichž byla příslušnost ke státotvornému národu československému potvrzena úřadem. Masaryk šel příkladem, nechal vyvlastnit zámek v Lánech a sídlo v Topoľčiankách (zámek v Lánech nakonec jeho majitelé státu prodali za symbolickou cenu, aby alespoň něco z toho stržili). Známá je také Masarykova malverzace doslova obrovských finančních prostředků za první světové války.

Majetek židů Němci v protektorátu za války arizovali, ale Češi jim po válce nevrátili, ani nemovitý (s nečetnými výjimkami za bolševického režimu a to finanční restitucí a jen do ciziny). A to nemluvíme o tom, jak Češi vykrádali byty židů dříve, než dotyční stačili odejít na shromaždiště k transportu do Terezína. Po druhé světové válce promptně zbavili majetku čs. Němce a ten z větší části během dvou let rozkradli (přibližně ze dvou třetin). Druhá pozemková reforma hned v roce 1945 vyvlastňovala bez jakékoli byť symbolické finanční náhrady a v naprosté většině půdu v pohraničí. Vyvlastnili majetek zbylé šlechtě (viz lex Schwarzenberg, lex Liechtenstein), taktéž stihli hned po válce se zmocnit majetku bohatších jedinců znárodněním. To vše bez nadvlády komunistů! Od roku 1947 okrádali o majetek živnostníky, aby je po převzetí moci bolševiky obrali zcela. S církvemi naložili obdobně. Pak si důsledně přivlastňovali majetek emigrantů (později okamžitě, ještě před vynesením rozsudku pomocí občanského zákoníku). Po roce 1989 rozkradli státní majetek kuponovou privatizací a posléze tunelováním.

Z uvědomění si vylíčených fakt vyvěrá podvědomý čecháčkovský strach z toho, že by Češi museli snad něco z nakradeného vrátit, kdyby se dekrety prezidenta republiky zrušily. Klaus se vznesenou podmínkou k Lisabonské smlouvě je toho jasným důkazem, pomineme-li jeho chorobnou touhu se vyhřívat ve výsluní pozornosti. Tomáš Masaryk zřejmě vlastnosti Čechů velmi dobře znal, protože je ve známém heslu nabádal, aby přestali se bát a krást, ale sám šel v kradení příkladem.

Je tedy nejvyšší čas změnit nápis na prezidentské standartě z „Pravda vítězí“ na „Co jsme nakradli, nevydáme!“