Otřesná úroveň českého vysokého školství

Tomáš Krystlík

K článku Jaroslava Sovinského Prezidentovy námitky lze pochopit..., MF DNES, 13. 10. 2009

Kritizovaný pasus Sovinského článku zní: „Druhá poznámka se týká dekretů prezidenta republiky: tyto dekrety byly vydávány jako reakce na Mnichov a druhou světovou válku. Podobné předpisy byly vydány i v jiných státech. Je třeba vyvrátit mýtus, že Němci byli odsunuti podle dekretů. To se stalo rozhodnutím postupimské konference. Dekrety na to jen reagují. Jednak potvrzují, že Němci již o své československé občanství přišli podle předpisů okupační moci, jednak osobám, které tak již nejsou československými občany, konfiskují majetek. Dekrety navíc nepůsobí plošně. Počítají s tím, že se nebudou vztahovat na osoby, které se aktivně postavily za zájmy Československé republiky. Němci měli možnost aktivně vystoupit za demokratický československý stát. Jenže oni se ve své většině přihlásili k nacistické Říši. Nelze zaměňovat příčinu a následek.“

Dekrety prezidenta republiky připravily podmínky pro vyhnání Němců. Postupimská konference (konference mocností v Berlíně) o odsunu „nerozhodla“, nýbrž „tři vlády... uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva...“ Jenže v té době už bylo z ČSR vyhnáno přes půl milionu Sudetoněmců! Protokol konference mocností v Berlíně neobsahuje nikde v souvislosti s transferem Němců termíny „rozhodli jsme“ nebo „usnesli jsme se“, nemá povahu mezinárodní smlouvy, není z hlediska mezinárodního práva relevantní. Čeští Němci o čs. občanství nepřišli přidělením německého - mimochodem: říšské bylo jim vnuceno, protože nemohli optovat pro ČSR nebo protektorát - nýbrž poválečným dekretem prezidenta republiky byli k 3. 8. 1945 čs. občanství en bloc zbaveni. Znamená to, že je předtím měli. Odnětí státního občanství na základě příslušnosti k určitému národu bylo flagrantním porušením porušení smlouvy o ochraně menšin. Jejich vysídlení přímo zločin. Otázka, zda systém ochrany menšin vázaný na existenci Společnosti národů zanikl v důsledku jejího rozpuštění v dubnu 1946 anebo později, není v teorii ani praxi vyřešena. Neexistuje však důvod pochybovat o tom, že v hlavním období vyhánění Němců z ČSR ještě platil. Navíc v okamžiku, kdy nabyly platnosti stanovy OSN, tj. 24. 10. 1945, bylo Československo vázáno jejich ustanoveními, která bezpodmínečně zakazovala jakoukoli diskriminaci podle „rasy" a „jazyka" a to jak státních příslušníků, tak těch, kteří jimi nebyli. Každý transfer Němců a Maďarů za hranice nebo později v rámci státu se tedy příčil i stanovám OSN.

Byť se Sudetoněmci podle nedávných českých historických studií angažovali v antinacistickém odboji více než Češi, byla většina antinacistů z ČSR odsunuta. Vyhnáni byli i židé mluvící německy sotva se vrátivší z německých koncentračních táborů, protože museli prokazovat čs. úřadům, že byli pronásledováni nejen z rasových, nýbrž i z politických důvodů.

Úroveň českého školství je otřesná, šíří-li takové národovecké bludy i vysokoškolský učitel.