Nová šance pro USA i pro svět?

Ondřej Šlechta

Revue politika 8/2007

Do amerických prezidentských voleb zbývá ještě více než rok, přesto jednotliví kandidáti už teď začínají se svou kampaní. Jisté je, že ať vzejde z pozdějšího klání vítězně kdokoli, pro Spojené státy to bude znamenat velkou změnu. Mnozí správně tuší, že jedním ze stěžejních témat bude kromě fiskální a imigrační otázky americká zahraniční politika, a to především přehodnocení dosavadního intervencionismu a irácké operace. Pro americkou pravici, a zejména pro republikány, bude též klíčové, do jaké míry je podpoří vlivné náboženské (evangelické) kruhy, jejichž vrcholní představitelé v poslední době vyjádřili nad republikánskou politikou jistou skepsi a pochybnost, zda je republikánská strana pro prosazení evangelického vlivu na americkou politiku nadále výhodná a přijatelná.

Světová média ve velké většině zatím komentují jen demokratické kandidáty, zejména Hillary Clinton a Baracka Obamu, přičemž John Edwards zůstává v pozadí. Jistě je to způsobeno osobou někdejší první dámy USA a v případě Obamy možnou „senzací“ ze zvolení prvního černošského prezidenta v historii Ameriky. Mediálně nejznámějšími kandidáty za republikány jsou senátor John McCain, dosavadní guvernér státu Massachusetts mormon Mitt Romey a bývalý starosta New Yorku Rudi Giulliani. Vcelku fádní řádku „konzervativních jestřábů“ pak doplňuje například tvrdý kritik imigrace a udělení amnestie nelegálním imigrantům, člen Sněmovny reprezentantů za Colorado Tom Tancredo, nebo „izolacionista“ Ron Paul, jenž se staví proti zákonům poskytujícím americkému prezidentovi stále více pravomocí, vystupuje proti NEDu (vlivná organizace, snažící se o „export demokracie“) a žádá stažení amerických vojsk z Iráku.

Situace se zdá po loňských prohraných volbách pro republikány krajně nepříjemná, na druhou stranu je nepopiratelným faktem, že šestý rok vlády každého znovuzvoleného amerického prezidenta byl pro jeho stranu v kongresových volbách vždy neúspěšný. (Výrazné úspěchy demokratů v šestém roce vlády republikánských prezidentů Eisenhowera, Nixona, Reagana a shodná situace v případě šestého roku vlády demokratů Roosevelta nebo Johnsona toto nepsané pravidlo jen potvrzují.) Jisté každopádně je, že tak či onak půjde o zápas o budoucí podobu Ameriky.

Republikánská menšina ve Sněmovně reprezentantů se v důsledku loňských voleb stala paradoxně ještě konzervativnější než dřív, protože liberální republikáni byli ve svých okrscích poraženi ještě levicovějšími demokraty. Otázkou je, nakolik jsou současní republikáni schopni a hlavně ochotni bránit a prosazovat tradiční pravicové otázky, zvlášť když se od nich začíná pomalu odvracet vlivné náboženské křídlo, které doposud bylo jedním z pilířů republikánského voličstva. Důvodem je menší důraz na morální „pro-life“ otázky a otázky spojené s vnitřním uspořádáním federace (vlastnictví zbraní či ochrana hranic), jež ustupují do pozadí pod vlivem jevu, který můžeme pozorovat u britských konzervativců a s trochou nadsázky jej identifikovat i u některých republikánů – „greening of conservative party“. Na druhou stranu je nutno uznat, že všichni republikánští kandidáti jsou ve vnitropolitických otázkách vesměs silně konzervativní. Nenechá-li si republikánská strana utéct evangelikální voliče, má pravděpodobně vyhráno.

Pokud jde o iráckou operaci, otázka jejího dalšího osudu nedělí zastánce a odpůrce podle pravolevé linie, ale prochází napříč politickým spektrem. Současně platí, že žádný z výraznějších kandidátů nehovoří o úplném stažení vojsk, snad s výjimkou republikána Rona Paula. John McCain a Mitt Romey nicméně v jedné nedávné televizní debatě prohlásili, že současná americká intervencionistická politika založená na tzv. vývozu demokracie bude muset být přehodnocena. Giulliani šel ve své kritice ještě dál, když prohlásil, že „tato země má jen jednoho prezidenta, ne dva“ (zjevná narážka na viceprezidenta Cheneyho, který se podle mínění některých amerických politiků a publicistů až příliš vměšuje do Bushovy administrativy). Americké voličstvo sice vyjadřuje vůči válce v Iráku neustále sílící odpor, na druhou stranu by okamžité stažení pravděpodobně znamenalo „prohru“. Američtí politici si to uvědomují a jednotliví kandidáti tyto dva aspekty ve svých kampaních a programech – někteří méně, jiní více – akcentují.

Ať vyhraje kterýkoli kandidát, zastávám názor, že všeobecné mínění způsobí, že do několika let dojde k úplnému stažení vojsk z Iráku, předání plné moci tamější samosprávě a k ukončení celé operace. Rovněž se dá čekat citelný pokles amerických intervencí v zahraničí. Myslím si, že to Spojeným státům jen prospěje. Na druhou stranu se domnívám, že zárukou budoucího zdravého vývoje i záruky USA coby silného spojence (avšak nikoliv „světového četníka“) je právě vítězství republikánské strany. Případné vítězství demokratů hrozí silnou destabilizací vnitřních poměrů USA (např. amnestie nelegálním přistěhovalcům a „zliberálnění“ imigrační politiky obecně) a oslabením již tak chatrné bezpečnostní situace ve světě. Podaří-li se republikánům najít správný modus vivendi (odklon od přílišného intervencionismu a namísto exportu demokracie cílené a účinné údery vůči mezinárodnímu terorismu), budou slavit úspěch. Nový prezident by s takovým programem reputaci USA v zahraničí nesporně vylepšil.