Může charakter zemědělství zmírnit následky bleskových lokálních povodní?
Petr Gandalovič
15.07.2009, Právo
Pokaždé když naši republiku zasáhnou povodně, zintenzivní se debata o možné prevenci a o tom, zda bylo možné něco udělat jinak a vzniklým škodám zabránit.
Zatímco povodně z let 1997, 2002 a 2006 byly především na dolních tocích řek, a vedly tak k zahájení rozsáhlých investic do protipovodňových opatření především ve velkých městech, nyní je situace jiná.
Tentokrát přívalové deště způsobily povodně na malých tocích, či dokonce potocích a zasáhly především malé obce. Nepochybně i zde bude možné uvažovat o prevenci v podobě rozšíření koryt, ale většinou takové opatření nebude efektivní, protože průtok přívalové vlny by přesáhl kapacitu jakéhokoli koryta.
Pozornost musíme přesunout tam, kde povodeň ve skutečnosti vzniká - do krajiny, většinou zemědělsky obhospodařované.
Ačkoli to zní krutě, je možné, že právě letošní povodně přinesou alespoň něco dobrého. A to skutečně vážnou debatu o charakteru našeho zemědělství a jeho vlivu na životní prostředí.
I když se to řadě zemědělců a jejich organizacím nelíbí, je dnešní způsob zemědělského hospodaření v krajině stále jednou z příčin půdní eroze a lokálních povodní v případě velkých srážek. Je jasné, že v případě tak vysokých srážek, jaké spadly před několika dny, by sebelepší hospodaření pravděpodobně povodním nezabránilo. Ale je možné, že dopady by přece jen byly menší.
V posledních letech jsme na ministerstvu zemědělství usilovali o takové změny legislativy a pravidel pro zemědělce, které by vedly k postupné nápravě neblahého dědictví kolektivního velkoplošného hospodaření z minulého režimu.
Jde v zásadě o tři oblasti: strukturu vlastnictví půdy, pozemkové úpravy a podmínky správné zemědělské praxe.
Vlastnictví je v každé oblasti života prvořadým předpokladem odpovědnosti, nájemce tuto odpovědnost obvykle necítí tak silně. Problém v České republice je v tom, že okolo 90 procent půdy je obhospodařováno nájemním způsobem, což je vůči původním zemím EU mnohonásobně více. Naše úsilí tedy musí směřovat k podpoře vlastnického hospodaření, k dokončení restitucí a k vyjasnění vlastnických vztahů.
V ČR není málo vlastníků (přes 1,5 miliónu), oni jenom nemohou svá vlastnická práva plnohodnotně vykonávat, protože jejich pozemky jsou většinou nepřístupné a jsou scelené ve větších lánech. Jedinou cestou k nápravě tohoto stavu jsou pozemkové úpravy, které v daném katastru uspořádají vlastnictví tak, aby pozemky byly samostatně obhospodařovatelné. Samozřejmou součástí pozemkových úprav jsou i protierozní a protipovodňová opatření v krajině. Je jasné, že jde o mimořádně nákladný a dlouhodobý proces. Každý odpovědný politik ale musí na tuto oblast vyčlenit dostatečné prostředky a bránit je i přes tlaky na jejich utracení na různé jiné účely.
Poslední uvedenou prioritou jsou podmínky správné zemědělské praxe. Zde se ukazuje, že tolikrát kritizovaná společná zemědělská politika EU nemusí být vždy tak špatná. S dotacemi, které z Bruselu zemědělci dostávají, jsou totiž spojeny požadavky na jejich hospodaření, které musejí dodržet. Členské státy potom ručí za funkční kontrolní systém. Ten jsme v ČR zavedli počátkem tohoto roku. Součástí požadavků na zemědělce jsou i pravidla pro hospodaření na půdě, která mají předcházet erozi.
Když jsem přišel na ministerstvo, byl jsem překvapen, jak volně tato pravidla byla doposud nastavena - zemědělec například může pěstovat kukuřici i na svahu o dvanácti stupních (což je už pěkný kopec). Nebylo divu, že tato pravidla vlastně nikdo neporušil, a přesto k erozi a lokálním povodním docházelo a dochází. Přes nesouhlas některých zemědělských organizací jsme proto zahájili odborné práce na zpřísnění těchto pravidel. Pokud společenská atmosféra po povodních přispěje k jejich prosazení, bude to jedině dobře.
