Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Paroubek, Benešová, Čunek a ti druzí

Martin Stín

Politikon


Jiří Paroubek, Marie Benešová a Jiří Čunek jsou veřejně činné a veřejnosti známé, leč značně odlišné osobnosti, jež nicméně spojuje jedna okolnost : všichni se dostali nějakým způsobem do konfliktu s orgány resortu spravedlnosti a ve výsledku byli obslouženi lépe než většina řadových občanů ve srovnatelných situacích. Průběh jejich pří se zdá podporovat ve veřejnosti hojně rozšířené podezření, že státní orgány v působnosti ministerstva spravedlnosti neměří všem stejně. V extrémní poloze podezření nabývá povahy paranoidní víry v existenci „justiční mafie“, ovlivňující ze zákulisí procesy, šířené právě výše zmíněnou advokátkou Marií Benešovou.

Příběh Jiřího Paroubka je nejčerstvější: zabodoval v řízení na ochranu osobnosti proti Janu Kubicemu, bývalému řediteli Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, nikoli však ve věci samé, ale tím, že dosáhl vyloučení soudce Jaromíra Jirsy, kterému byla jeho malicherná žaloba přidělena. Jeho námitce podjatosti vyhověl Vrchní soud v Praze, a to proto, že pan soudce se k věci vyjádřil veřejně v době, kdy ji měl již přidělenu a bylo nařízeno veřejné jednání. Paroubkův podnět byl po formální stránce důvodný(tedy odhlédneme-li od osobnostních vlastností pana soudce) a Vrchní soud v Praze neměl jinou možnost, než mu vyhovět. Jeho rozhodnutí je ovšem zcela neutrální ve vztahu k předmětu žaloby, a nechrání žalobce před rizikem, že příští náhodně vybraný soudce nebude horší než nadprůměrně slušný a kultivovaný Jaromír Jirsa.

Odlišnost případu od věcí dvou výše zmíněných osobností a mnoha pří řadových občanů spočívá v tom, že je z mého pohledu laika právnicky čistý jak na straně žalobce, tak na straně soudu. Pokud jej přesto vyzdvihuji, pak proto, že v běžných kauzách je vyloučení soudce pro podjatost hodně vzácné. Advokáti často odmítají podat návrh na vyloučení soudce pro podjatost, protože předjímají jeho neúspěšnost a obávají se, že napadený se bude cítit popuzen a bude pak škodit jejich klientovi. Jiří Paroubek má štěstí, že narazil na slušného soudce, který nezneužil možnosti, dané občanským soudním řádem k tomu, aby jeho podnět vyhodnotil jako zjevně nedůvodný a z toho důvodu jej nepředložil stížnostnímu soudu.

Jinému stěžovateli a u jiného soudce by se to mohlo snadno stát, protože někteří soudci považují pojem „podjatost“ div ne za „sprosté slovo“ a cítí se dotčeni pouhým jeho vyslovením.

Uslyší-li je v trestním řízení, kde o opodstatněnosti námitky podjatosti rozhoduje sám napadený, obvykle návrh na vyloučení na místě zamítnou a někdy soudí dále, byť tak vzniká riziko neplatnosti rozhodnutí, vydaného podjatým soudcem. Jen někdy se pak podaří dosáhnout nápravy stížností k vyššímu soudu. Rozdíly v pohledu na podjatost mezi stranami řízení a soudci bývají hodně výrazné. Tak za nepodjatý se považuje senát, který na opakované zprošťující rozsudky nalézacího soudu nejdříve reagoval pokusem o vynucení ústavního psychiatrického vyšetření obžalovaného, pak mu písemně vyhrožoval uvalením vazby, nevyzvedne-li si včas z pošty opožděně zaslanou obsílku, a nakonec po třetím zprošťujícím rozsudku odebral případ zákonnému soudci. Následně zadržel žádost odsouzeného k Nejvyššímu soudu ČR o odebrání věci a její přikázání jinému soudu, ač mu takový postup neumožňuje žádný právní předpis. V jiném případě se za nepodjatého považoval soudce, který v odůvodnění rozsudku operoval s bezvýznamnými dřívějšími rozsudky, zahlazenými déle než 10 let, jako s důkazem zločinných sklonů obžalovaného, nevydáním trestního spisu znemožnil přezkumné řízení k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, rozplakal ponižováním v soudní síni svědkyni obhajoby a posléze při postoupení spisu vyššímu soudu z něj odstranil „závadné“ podání spolku Šalamoun ve prospěch obžalovaného. Přirozeně, že zamítl návrh na povolení obnovy procesu. Podobných případů zná každý obhájce několik.

Zažil jsem kuriózní situaci, kdy prvostupňová soudkyně se po vydání rozsudku sama vyloučila z řízení pro podjatost, čímž vlastně zneplatnila své rozhodnutí ve věci. Odvolací soud však dostal její rozhodnutí až po právní moci rozsudku. Okolnost, že rozsudek nalézacího soudu vydala vyloučená soudkyně a byl tedy neplatný, nebyla pak uznána za důvod k obnově procesu.

V civilním řízení by se stěžovateli skutečně mohlo stát, že napadený soudce nepostoupí věc vyššímu soudu pod záminkou, že námitka podjatosti je zjevně nedůvodná. Nedávno jsem to zažil u nejmenovaného krajského soudu v civilním procesu, zahájeném na sklonku r.1991(!), v kterém žalobce po celou dobu zastupuje stále stejný obecný zmocněnec, velmi vzdělaný a vždy dobře připravený právník-neadvokát, čili pro soud nepříjemný odpůrce. Předmětný soud se ze všech sil snaží jej z řízení vypudit bez ohledu na škodu, kterou by tím způsobil žalobci. Při jednání, jemuž jsem byl přítomen, soudci zmocněnce ponížili. Ve spojitosti se soustavnými pokusy o vyloučení zmocněnce z řízení to žalobce měl za příznak podjatosti a podal návrh na jejich vyloučení. Jeho stížnost se ale k vyššímu soudu vůbec nedostala a až při dalším jednání se z rozsudku dověděl, že byla zjevně nedůvodná.

Odlišnost spočívá i v tom, že veřejné vyjádření soudce k věci před jejím pravomocným ukončením došlo uznání jako důvod k vyloučení pro podjatost. Je to tak v pořádku, odpovídá to judikátům Ústavního soudu ČR. V této věci ale skutečně soudy měří různým stěžovatelům různě, ne vždy jsou tak vstřícné jako v případě Jiřího Paroubka. Z veřejnosti známých kauz s opačným přístupem je snad nejslavnější mediální nespoutanost soudce Vojtěcha Cepla ml. ve známém procesu na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti odvolané nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové. Byla jedním z důvodů, proč odvolací soud k odvolání žalobců nejen zrušil zmetkový rozsudek, ale soudci případ hned napoprvé odebral, jak to ostatně v jeho případě už dříve učinil několikrát. Avšak Ústavnímu soudu ČR jím podporovaná mediální štvanice proti žalobcům nijak nevadila a mimo jiné s ohledem na veřejné mínění, tedy z mimoprávního důvodu, usnesení odvolacího soudu zrušil. Platí ovšem totéž co v případě Jiřího Paroubka: jeho rozhodnutí je neutrální ve vztahu k věci samé a ponechání kauzy v rukou soudce Vojtěch Cepla ml. nezaručuje paní žalované, že jí soud vyjde v dalším kole stejně vstříc jako po prvé, protože se bude muset vystříhat výstřelků, jež mu vytkl odvolací soud. Jiné případy „nezávadnosti“ veřejného vyjadřování jsou méně známé, případně upadly v zapomnění. Patří k nim např. případ soudce, který v televizním vystoupení kritizoval nepodmíněný trest, uložený obžalované odvolacím soudem, a moudře hovořil o dostatečnosti podmíněného trestu. Kritiku krutého rozsudku zopakoval v soudní síni jako předseda senátu ve třech po sobě jdoucích pokusech o obnovu procesu, ale přesto všechny návrhy na povolení obnovy procesu zamítl. Samozřejmě ho nenapadlo, že by se měl z řízení sám vyloučit. S klidným svědomím nechal odsouzenou odpykat trest, který sám považoval za nepřiměřený.

Institut vylučování pro podjatost je nejdostupnějším způsobem obrany stran řízení proti skutečné či pouze domnělé svévoli soudců a státních zástupců. Zklame-li, má poškozená strana jak v civilním, tak v trestním řízení možnost žádat o odebrání věci místně příslušnému orgánu a přikázání jinému. Tento nástroj je ovšem přednostně určen nikoli k útěku před dotěrností nepřívětivého orgánu, jak jej použili zachránci Jiřího Čunka, ale k vytvoření lepších podmínek pro vedení řízení, než těch, jimiž disponuje místně příslušný soud či státní zastupitelství. Ani v této věci se neměří všem stejně. Například na rozdíl od žádosti Jiřího Čunka, která měla odvrátit hrozbu podání obžaloby, ztroskotal pokus o předání trestního stíhání svůdce mladistvé matky do obvodu jejího bydliště, aby nemusela cestovat s miminkem k úkonům trestního řízení. V jiném případě soud žádost prostě neodeslal s vysvětlením, že je zjevně nedůvodná a poslouží pouze k vyvolání průtahů. Zasáhl tím ovšem do ústavních práv obžalovaného, ale nadřízeným to nevadí, vyvolání kárného řízení nepřipustí.

Odlišnost pomyslných úspěchů Jiřího Paroubka a Marie Benešové od případu Jiřího Čunka spočívá v tom, že veřejnost má možnost sledovat jednání v soudní síni a většinou se může seznámit s písemným vyhotovením rozhodnutí. Nemá pak důvod cítit se podvedena stran kvality a nestrannosti rozhodnutí. Sotva lze v případě Jiřího Paroubka vyvolat davové šílenství s vírou, že si rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nějak „mafiánsky“ zařídil. Platí to ovšem jen potud, pokud se do věci nevloží neodpovědný bulvár včetně veřejnoprávní televize, jak se to stalo v případě sporu sedmi žalobců s Marií Benešovou, v němž byly soudkyně vrchního soudu neoprávněně vláčeny v bahně. Úplně jinak si v tomto ohledu stojí kauza Jiřího Čunka, neboť rozhodování státních zástupců je inkvizičně neveřejné a ze slibů jak jeho, tak paní ministryně spravedlnosti o zveřejnění spisu na internetu nebo jinde se neuskutečnilo vůbec nic. Zejména veřejnost nedostala možnost seznámit se s usnesením státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka (tedy nikoli Renaty Vesecké, jak se aspoň část veřejnosti dosud mylně domnívá !) ze 4. června 2007 o odebrání věci OSZ v Přerově a předání OSZ v Jihlavě. Na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR je dostupný rozsudek ke stížnosti paní ministryně pro porušení zákona, jímž bylo rozhodnuto, že v počáteční fázi trestního řízení došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného. Neříká ovšem nic o věcné důvodnosti zahájení řízení, o kvalitě policejného vyšetřování, o opodstatněnosti předání věci do Jihlavy, ani o důvodnosti zastavení trestního stíhání.

Některé výše uvedené příklady ukazují, že občas dochází k nezákonnému postupu soudů či státních zastupitelství při nakládání s podněty stran řízení k vyloučení orgánu pro podjatost nebo k odebrání a přikázání věci. Nezákonné zásahy mívají nevratné škodlivé následky. Dochází k nim zejména proto, že jejich nositelé mají oprávněný pocit, že za krácení práv stran řízení se jim nemůže nic stát. Kde není žalobce, tam není soudce: byť si postižené strany stěžují a navrhují vyvolání kárného řízení proti původcům zla, spravedlivého žalobce najdou jen zřídka. Předsedové soudů a vedoucí státní zástupci přistupují k nepříjemným zákrokům vůči osobám, s nimiž se denně potkávají na chodbách svého úřadu, jen s krajním sebezapřením. A ministerstvo spravedlnosti se tradičně chová jako úřad pro zastírání selhání soudců, státních zástupců i exekutorů.



Martin Stín
 
  Přístupy: 34280 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA