Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Lustrační katharse v Polsku?

Vladimír Petrilák

Otázka lustrací a dekomunisace se v lednovém, zavaleném sněhem, Polsku stala nadmíru palčivou otázkou. Redaktor seriosního deníku Rzeczpospolita, Bronislaw Wildstein, totiž v závěru ledna okopíroval veřejně dostupný seznam osob evidovaných v aktech polské Státní bezpečnosti (SB) a seznam nahrál na CD, která pak rozdal známým novinářům. Seznam není ještě kompletní a jsou na něm jak agenti, tak tajní spolupracovníci, ale i např. kandidáti na tajné spolupracovníky – tj. osoby, které o tom, že figurovaly v aktech SB ani nemusely vědět. Seznam tvoří Institut Pamięci Narodowej (Institut národní paměti, obdoba českého ÚDV) a v tuto chvíli je na něm přes 240 000 jmen, ale podle informací institutu jeho konečná verse bude čítat kolem půldruhého miliónu jmen. Seznam je přístupný novinářům, historikům či jiným badatelům v čítárně IPN a novináři (jakož i historici) již databázi využívali od podzimu loňského roku.

Gazeta wyborcza 29. ledna informovala o tom, že kdosi vynesl, ba ukradl seznam agentů. Tato informace byla přirozeně nepřesná, snad i matoucí. Novinář Bronisław Wildstein se netajil, že to byl právě on, kdo vynesl z IPN údaje a za druhé uvedl, že nejde o seznam agentů, ale evidovaných osob, čili že na seznamu jsou i agenti i osoby zapsané jako kandidáti TS. Uměle vyvolaný poprask kolem Wildsteinova činu měl tohoto a jeho počin diskreditovat. Mnozí, levicově orientovaní politici, neváhali redaktora Rzeczpospolité nazvat gangsterem, barbarem či jinými epitety. Např. premiér Marek Belka prohlásil, že tímto je vlastně lustrace ukončená a už není co řešit. Pravicová oposice naopak Wildsteina chválí a prohlašuje, že to je teprve začátek opravdové dekomunisace, která v Polsku dosud neproběhla.

Lustrace v Polsku

První nekomunistický premiér Tadeusz Mazowieckií v roce 1989 vyhlásil slavnou „tlustou čáru“, jinými slovy politiku ve stylu čo bolo – to bolo. V jeho vládě ostatně silové resorty měli pod kontrolou komunisti a ve Státní Bezpečnosti ještě v lednu 1990 se beztrestně pálila akta. Nikdo z vládnoucích neměl vůli proti tomu zasáhnout. Ke zbylým aktům měli přístup jen vybraní lidé a jak se získanými vědomostmi nakládali – ví jen oni. Vůdčí tzv. „morální autority“ (zpravidla rodem z oposice!) horlivě varovaly před lustracemi, ve kterých viděli hon na čarodějnice. Dekomunisace byla zakázaným slovem.

Prvním nesmělým pokusem vyrovnat se s vlastní minulostí byl tzv. Macierewiczův seznam. V květnu 1992. roku sejm (dolní komora parlamentu) usnesením zavázal ministra vnitra (Antoniho Macierewicze), aby zveřejnil seznam poslanců, senátorů a státních úředníků, kteří se vyskytli v aktech SB. Ministr během několika dnů vůli poslanecké sněmovny splnil a došlo k velké mele. Prapodivným způsobem byla svržena tehdejší vláda (jediná, na které po roce 89 nějakým způsobem neparticipovali postkomunisté) a zdálo se, že dekomunisaci v Polsku definitivně odzvonilo.

Nicméně v roce 1997 poslanec Bogdan Pęk (tehdy lidovec, dnes europoslanec Ligy polských rodin) navrhl přijetí Lustračního zákona, který by sankcionoval uvedení nepravdy v lustračním osvědčení. Zákon byl přijat a je to neobyčejně mírná verse lustrací. Konkrétně to vypadá tak, že osoba kandidující do nějaké státní funkce musí vydat osvědčení – přizná-li se, že spolupracovala s komunistickou tajnou policií, nic se neděje. Pakliže napíše, že nespolupracovala a u soudu vyjde najevo, že je to lež, pak je taková osoba prohlášena za lustračního lháře a nesmí deset let vykonávat taxativně vymezené veřejné funkce. Pochybná lustrační osvědčení zpochybňuje Mluvčí veřejného zájmu (jakýsi lustrační prokurátor), instituce zřízená spolu s Lustračním soudem a Institutem národní paměti. Vzhledem k vysokému stupni zničení akt tajné policie je malá pravděpodobnost, že se lháře podaří usvědčit. Avšak např. v procesu Józefa Oleksyho, který před Lustračním soudem trvá již 9 let, se to loni v prosinci podařilo. Tento rozsudek však ještě není pravomocný (Oleksy, bývalý komunistický funkcionář, nyní předseda postkokmunistické strany, donedávna předseda sejmu, po r. 89 byl za postbolševiky i premiérem), nicméně jeho případ ukazuje, že navzdory velké míře zničení akt, mnohé lze zjistit a Institut národní paměti navzdory stále menšímu rozpočtu (což je zásluha postkomunistů) svou práci vykonává celkem svědomitě.

Co bude dál?

Nejbližší parlamentní volby, které se uskuteční patrně letos na podzim změní situaci. Vyhraje pravicová oposice a ta prohlašuje, že provede dekomunisaci a lustrace. Existuje několik projektů – nejradikálnější sepsala Liga polských rodin – ta předpokládá, že bude povolán jakýsi Tribunál pravdy, před kterým budou odpovídat nejen postkomunisté, ale i všichni, kteří se po 89. roce nějak podíleli na velkém tunelování. Strana Právo a spravedlnost (Kaczyński) chce delegalisovat Svaz demokratické levice (postkomunisty, kteří nyní vládnou, jde de facto o nástupníka Komunistické strany, v Polsku zvané PSDS). Nejmírnější je Občanská platforma, ale i ta počítá s tím, že stávající lustrační zákon bude muset být novelisován.

Proč dekomunisace?

Polsko je zmítáno pernamentní politickou krisí, Hospodářství sice poměrně rychle roste (letos 5%), ale zdá se, že došlo k šílené pauperisaci mas (kolem 35% všech nájemníků neplatí nájmy – týká se to družstevních, podnikových i komunálních bytů). Gigantické platy papalášů, neustálé aféry – které ve srovnání s českými tunely – jsou zhruba stokrát závažnější – to vše dohromady vytváří atmosféru, v níž sílí hlasy, že je nutné skoncovat s 3. (stávající ) republikou a začít budovat republiku 4. Dlužno dodat, že mnozí politici z vládnoucí levice mají opletačky se soudy a že padly již první rozsudky (vězení), potvrzují to, o čem si šuškají polští vrabci – levice je de facto mafijní struktura. Politici a byznysmeni spolupracují s mafií, sami se chovají jako mafie a stát je tímto vředem prolezlý. 3. republika vznikla v r. 1989 na základě tzv. kulatého stolu, kde k jednání s komunisty byla přizvána umírněná část tehdejší oposice (odb. svazu Solidarita). Tam a na jednáních ve vládní vile Magdalenka byla dojednána dělba moci, nikoliv předání moci oposici, nýbrž dělba moci. Komunisté tam také dostali záruku bezstrestnosti. Je pozoruhodné, že i umírněná (rozuměj: neantikomunistická) část oposice pak v 3. republice spolu s komunisty nevybíravým způsobem potírala pravicové spektrum polské politické scény. Pravice neměla tisk, peníze – prostě nic a nebyla s to vytvořit silnou, dobře organisovanou strukturu (navíc se hádala sama mezi sebou). Bolševici a vybraná část oposice ovládli stát. V soudech, na policii, v bankách, na úřadech, v podnicích – prostě všude zůstali lidé z dávného aparátu a milostivě k sobě přizvali jen část bývalých disidentů. Takto vznikala 3. republika, režim, kterému sociologové říkají státní kapitalismus a který v mnohém připomíná banánovou republiku. A ta nyní těžce stůně…

Pravicová oposice prakticky nemusela nic dělat pro to, aby získala popularitu. Její volební vítězství (které nastane na podzim) bude jednoduše výsledkem totální kompromitace stávající „politické elity“. Musí mít však program nápravy státu. A dnes je zřejmé, že nelze nic spravit bez očištění – vyrovnání se s minulostí, která přespříliš ovlivňuje přítomnost.

Čin Bronislawa Wildsteina je jakýmsi zoufalým pokusem rozhýbat stojaté vody – jak on sám tvrdí, demokracie se zakládá na transparentnosti. Jednoduše nelze nic kloudného udělat v zemi, ve které neustále estebácké (a komunistické) vazby sehrávají velkou aktivní roli. Zveřejnění dat je začátkem očisty a nápravy státu.

Vladimír Petrilák, Polsko

Ještě dovětek:

Wildstein vyhozen z práce

Bronisław Wildstein, novinář, který okopíroval katalogový seznam IPN (Institu paměti národa), na němž jsou uvedena jména osob evidovaných polskou Státní bezpečností, byl včera večer (31.1.2005) propuštěn z práce. Deník Rzeczpospolita tak podlehl patrně tlaku největšího odpůrce lustrací v Polsku – Gazetě wyborczej – tuto domněnku vyslovil v soukromém rádiu RMF profesor Pawel Śpiewak.

Připomeňme – Wildstein okopíroval veřejně přístupný seznam. Nikde ho však neopublikoval, jen ho dal spřáteleným novinářům. Seznam není tajný a není to seznam agentů – takto ho ostatně ani Wildstein neprezentoval.

Šéfredaktor deníku Rzeczpospolita, Grzegorz Gauden, prohlásil, že nemůže „akceptovat situaci, v níž novinář začíná vést politickou činnost.“ Wildstein se hájí tím, že to co provedl udělal „ve společenském zájmu“ Je to podle něho pro demokracii fundamentální otázka – kdo má právo rozhodovat o tom, co společnost ví. Wildstein si myslí, že toto právo přináleží všem a proto i takové údaje, jako seznam IPN, musí být všeobecně přístupné– těmito slovy obhajoval propuštěný novinář svůj čin v rádiu RMF. Také on potvrdil, že jeho odchod z novin byl způsoben vnějšími tlaky – jmenoval také Gazetu Wyborczu.

V této souvislosti stojí za to zmínit jednu ženu, která se ocitlka na „Wildsteinově seznamu“. Jde o profesorku Jadwigu Staniszkis, socioložku, která za komunismu rozhodně neměla na růžích ustláno. V neděli 30.1. se v televisním talk show dozvěděla, že je na seznamu. Tato skutečnost ji zabolela. V pondělí však šla do IPN, aby tam získala statut osoby ukřivděné, tj. aby úřad potvrdil, že byla osobou pronásledovanou a nikoliv spolupracující. Ze seznamu totiž automaticky toto nevyplývá. Pro rádio RMF Staniszkisová řekla, že je to pro ni těžká situace, ale že je nutné se tomu postavit. Proto šla do IPN. Je také pro lustrace. Jakmile se dozvěděla o tom, že byl propuštěn ihned mu zatelefonovala s nabídkou pomoci. Jak řekla, dobře ví z dob minulých co to je ztratit práci (byla vyhozena za komunismu) . Zároveň mu řekla, že je nesprávné, že byl vyhozen z redakce.

Na podporu redaktora Wildsteina již vznikla petice.

cepol 1. února 2005


2. února 2005



Vladimír Petrilák
 
  Přístupy: 1840 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA