„Volby, parita, RRTV, jak se to rýmuje...?“
Pavel Foltán
Když se v důsledku volebních výsledků obrací mocenská karta, (čili když nejsilnější opoziční strana po vyhraných volbách nad dosud nejsilnější vládní stranou jde opět do vlády a naopak), mění se zpravidla i poměry na politické mapě obsazení různých státních a jiných orgánů v rámci související infrastruktury. Po předchozích volbách (konaných v červnu roku 2002) byla tato praxe zavedena také do oblasti nezávislých orgánů, například do oblasti tzv. mediálních rad a jejich infrastruktur. Nejmarkantněji se to projevilo v případě Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) a jejího úřadu. Způsob, jakým to bylo tehdejší koaliční stojedničkou tři čtvrtě roku po volbách v dubnu 2003 provedeno, byl hned poté jedním z tehdejších koaličních ministrů komentován tak, že „to byla krevní msta, byla to noc dlouhých nožů…“. A celý tento poněkud nešťastný způsob je dodnes „řešen neřešen“ u různých soudů a perspektiva jeho skutečného řešení asi bude muset nabrat Strasbourgský azimut, nebo případně rozměr nějaké jiné eventuální ostudy? Vykonstruovaná záminka, kterou to už tenkrát bylo “zdůvodňováno“ a mainstreemově mediálně propagandisticko ideologicky masážováno, byla posléze i všemi vyšetřujícími orgány (včetně příslušné sněmovní komise) z gruntu vyvrácena. Takže je (fakticky, mediálně, morálně, politicky i právně a hlavně lidsky) co napravovat. V nezávislých médiích a kuloárech se pak mluví o politizaci jak této tzv. „velké“, tak i ostatních tzv. “malých“ mediálních rad. Z celkově dusné okolní atmosféry se dá vycítit, že danou metodou dosažený stav je stále problémovější, a že už zdá se nevyhovuje skoro nikomu.
Po zmíněných volbách konaných v červnu roku 2002 nebylo příliš paritní zastoupení obou stran, (které z těchto voleb vyšly nejsilněji a rozdíl jejich volebního výsledku se pohyboval v řádu jednotek procent), přepočtené na počet křesel jak ve velké, ale tak nějak podobně i v malých mediálních radách. Například do RRTV nominovala ČSSD pět členů, zatímco ODS tam zpočátku měla jen dva členy a až později tři členy. A ten stav byl od počátku právě z hlediska parity předmětem značné kritiky. Například bylo argumentováno tím, že předchozí složení odvolané RRTV kopírovalo paritu, když byl počet členů (nominovaných do ní nejsilnějšími stranami) stejný, přičemž by měl být stejný (tedy u obou zhruba třetinový) i po volbách 2002, vzhledem k jejich výsledku.
Po volbách 2002 mají tedy parlamentní strany v RRTV nominované členy asi takto: ČSSD 5, ODS 3 (aktuálně 2), KDU-ČSL 2, KSČM 2 a US-DEU 1. Pokud by chtěl někdo například predikovat složení RRTV přepočtem na výsledek voleb 2006 podle povolebního klíče 2002, mohl by dojít i k tomuto schématickému modelu: US-DEU 0 (opuštěním Sněmovny vlivem výsledku voleb vypadla ze hry). SZ 1 (po volbách se nově dostala do Sněmovny, kde má v počtu šesti mandátů o něco více, než zhruba dvacetinový podíl křesel, nicméně o nominování 1 místa v RRTV bude zřejmě stát).
KSČM 1 (ve volbách 2006 přišla oproti předchozím volbám 2002 zhruba o polovinu křesel ve Sněmovně, čímž by se jí paritně krátil o 1 místo i počet křesel v RRTV a tím by se situace vracela do stavu před volbami 2002, kdy měla v RRTV také jen 1 křeslo). KDU-ČSL 1 (podobně, jako v předchozím případě uvedeném ad KSČM).
ČSSD 4 (pokud by daný model „reversně“ odrážel dosavadní stav poměru radních křesel ČSSD a ODS po volbách 2002, kdy to bylo 5:3, což ale zcela neodpovídalo těsnějšímu rozdílu volebního výsledku těchto stran, přičemž zohledněním výsledku voleb 2006 by si ČSSD polepšila o 1 hlas, který by volební paritou ztratila KSČM).
ODS 6 (podle stejného reversu dosavadního stavu, kdy ČSSD má 5 radních míst, přičemž by si ODS podobně polepšila o 1 hlas, který by volební paritou ztratila KDU-ČSL). Tak by tedy mohl vypadat jeden z modelů rozdělení radních křesel při zohlednění parity po volbách 2006, který by se s trochou nadsázky dal nazvat dejme tomu modelem „zrcadlovým“.
Podobně by mohl vypadat paritní stav pravděpodobně také v případě koalice, o níž se mluví jako o duhové. A po níž by se dal podobně nazvat modelem „duhovým“. A kopíroval by obdobně aktuální rozdíl sněmovních křesel ODS a ČSSD po uplynulých volbách, tj. 81 - 74 = 7 a zároveň by zohledňoval i historicky nejlepší výsledek ODS v těchto volbách, jakého bylo u nás v systému po roce 1989 zatím dosaženo. Kromě toho by se (s přihlédnutím k určitým reáliím tzv. velké koalice) dalo uvažovat ještě také o tzv. modelu “velko-koaličním“, kdy by si ODS mohla vstřícně rozdělit s ČSSD radní křesla stejným dílem pro každou, tj. 5 + 5 a ostatní strany by měly zbývající 3 místa (rovněž rovným dílem po 1 radním křesle, jako v případě předchozích modelů), což by v podstatě kopírovalo stav paritní mapy RRTV před volbami 2002. To by svým způsobem naznačovalo i zajímavé věci v případě potřeby dopočítat se tzv. velkého kvóra.
Že nějaké změny v mediální politice parlamentních stran (i v souvislosti s výsledky červnových voleb do Poslanecké sněmovny) budou, je nabíledni také z vyjádření jejich stranických, či mediálních lídrů například v anketě, jak ji minulý týden ve sněmovních kuloárech zaznamenal mediální server www.ceska-media.cz (viz). Z odpovědí zatím převážně zaznívalo, že nejsilnější parlamentní strany na obsazení postů svých mediálních lídrů začnou pracovat až po dohodě na vedení Sněmovny, nicméně nějaké představy se dají už delší dobu vysledovat a odhadnout. ODS má v tom směru kontinuální výhodu v osobě dlouholetého člena tzv. mediální komise a kulturního výboru Sněmovny a člověka „od fochu“ s mnohaletými praktickými zkušenostmi z elektronických médií, a to Petra Plevy, který je zcela nepochybně mužem na svém místě. A se kterým by se na post jejího mediálního lídra reálně dalo počítat. ODS také navíc dále disponuje podobným přehledem a zkušeností Ivana Langera, který je mediálně jak se říká „in“. A může se opřít o další poslance s know-how z mediální a kulturní politiky, jako jsou například Petr Bratský nebo Zbyněk Novotný, ale i Miroslava Němcová, která byla např. (spolu s Ivanem Langerem) také členkou tzv. Křečkovy parlamentní vyšetřovací komise k arbitráži se CME. Zdá se, že ODS bude zřejmě mediálně nejsilnější parlamentní stranou v tomto právě začínajícím volebním období, neboť její mediální politika má i kvalitní kontinuální infrastrukturu a odpovídající background.
V tom směru je na tom hůře druhá největší sněmovní strana ČSSD, která (navzdory dobře míněným radám a varováním) dělala po celé uplynulé volební období (hlavně pak za Špidlovy éry) všechno možné a často i nemožné pro devastaci infrastruktury a backgroundu své vlastní mediální politiky. A to například i vnitropartajním pokusem (na loňském velikonočním sjezdu v Brně) o odstavení místopředsedy strany a vlády Zdeňka Škromacha, který se na mimořádném sjezdu ČSSD letos v květnu v Praze nejen že vrátil do původních pozic, ale zcela nepřehlédnutelně ještě více posílil. (Jak se říká: „Co tě nezabije, to tě posílí“.) A čím jsou pro mediální politiku ODS ať už Pleva nebo Langer, tím je aktuálně (a asi nejenom) pro mediální politiku ČSSD právě Škromach, takže by mohl být velkou oporou pro (podle mého velmi nadějnou a pro vzdálenější pozorovatele možná – ne zcela přesně tak trochu i poněkud překvapivou novou tvář předsedy poslaneckého klubu ČSSD) Michala Haška, na kterého bych si osobně bez obav vsadil jako na velmi nadějného léčitele mediální politiky ČSSD a její infrastruktury, pro níž je zdravá revitalizace systémově nezbytná. A má o koho se opřít. Namátkou (kromě už zmíněných) jsou to např. Václav Votava, Petr Rafaj nebo Karel Šplíchal a někteří další. Avšak (svou vlastní vinou) na tom ČSSD na oné dráze mediální politiky zatím není tak dobře jako ODS, které v tom směru jak se říká “už jen kouká na výfuky“. Je otázkou, jestli ODS usne na vavřínech. Byla by to velká škoda nejen pro ni, ale obecně, protože čím kvalitnější bude mediální politika parlamentních stran, tím větší bude i naše celková naděje pro co možná nejoptimálnější zvládnutí jednoho z nejdynamičtějších období “století médií“, kde i náš broadcasting stojí mimo jiné na prahu zásadního a na mnoho let možná také definitivního přerozdělení toho našeho malého českého mediálního trhu.
KDU-ČSL těmito volbami přišla o Jaromíra Talíře, coby lídra své mediální politiky, který byl v předchozích volebních obdobích dlouho u zdroje. Od ministra kultury, přes sněmovní odborné sekce (kulturní výbor, mediální komise, apod.). Takže tato strana má možná lepší mediálně politický background v Senátu, než nyní ve Sněmovně. Achillovou patou jejích perspektiv by v tom směru možná mohlo být jisté nebezpečí snížené senzitivity pro cosi jako ideologizaci až politizaci naší kultury v širším smyslu, (která je na rozdíl např. od té polské nebo italské asi už od avignonských vazeb Otce vlasti Karla IV. institucionálně historicky řekněme poněkud „kacířštější“), a to včetně mediální politiky, jako její součásti (ač z opačné strany, než kudy cestou necestou systémově bloudila a tvrdě chybovala například ta politizace mediální sféry včetně mediálních rad dostálovské éry). A to nic ve zlém, naopak. Nicméně přístupy typu Svatovítská katedrála by možná i leckdo mohl považovat pro značnou část tohoto národa za potenciální rozbušku k sudu s prachem, zakopanému kdovíkde a třeba někde úplně jinde…
V latentně cílevědomé a cílené (pohříchu naneštěstí i naštěstí ideologicky čitelné) mediální politice KSČM se v posledních letech stále častěji objevují jisté handicapy čehosi, co by možná někdo mohl nazvat pedagogickým přístupem k obsazení a k činnosti mediální komise a kulturního výboru. A pokud nedlouho před volbami z vedení klubu v jihočeských mlhách třeboňských blat zazní k jazykové a sexy cenzuře i volání po schvalovacích komisích, pak není ani příliš divu, že se zhruba polovina na relativně levé misce vah přesype poněkud (a pro někoho možná i dost překvapivě) k relativnímu středu. A to už vůbec nemluvě o (široké veřejnosti méně srozumitelných, ale v kuloárech nepřehlédnutelných) reminiscencích na tahy typu zdržení digitalizace via vyřazení celé digitální pasáže těsně před hlasováním o ZEKu a tak dále...
Mediálním lídrem zelených bude podle vlastního vyjádření předseda strany Martin Bursík, který však sám o sobě není žádným „mediálním zelenáčem“. Strana zelených zatím nemá s parlamentní mediální politikou a její sněmovní infrastrukturou žádné velké zkušenosti a logicky je ani mít nemůže, neboť je v Poslanecké sněmovně (a v Parlamentu ČR vůbec) novickou, což ji zřejmě do určité míry bude také handicapovat (nyní např. už i tím, že zatím nemá dost křesel pro svůj samostatný poslanecký klub) oproti zkušeným mediálně politickým harcovníkům, kteří to hrají na českém mediálně politickém hřišti prakticky už od rozdělení federace na přelomu let 1992 a 1993. A možná také právě proto by pro ni mohly být ošemetnější i tak jemné nuance, jako je například pocit možnosti tušení souvislostí v nějakých veřejnoprávních sférách. Inu, i mediální politika je o umění mediálně možného.
Mirek Topolánek ve shora zmíněné anketě Českých médií leccos naznačil například k tématům, jako nezávislost a svoboda médií a jak on vidí stav vlivu státu na média, nebo že ani po ještě čerstvé novele vysílacího zákona 231 není legislativní rámec digitalizace ještě zcela v pořádku a v té souvislosti zazněla slova jako odpolitizování RRTV, i slova o malých radách a podobně, která dílem avizoval jako jeho osobní názor - jak řekl - pro někoho možná překvapivý. Možná, že by se to někomu mohlo zdát překvapivé, ale možná, že někomu by se zase mohlo zdát, že hovořil s jistým přehledem i nadhledem, a že přesně ví, o čem mluví.
Pavel FoltánJUDr. Pavel Foltán, člen RRTV, která byla odvolána v roce 2003, hudebník, dramaturg, producent, publicista,
autor je mediální poradce a přednáší na universitě
