Pozor na žluté karty

Ondřej Krutílek

Lisabonská smlouva, převlečená euroústava, jež prozatím úspěšně zdolává všechny objevivší se ratifikační těžkosti, se každého jednoho z nás sice dotkne jen zprostředkovaně, avšak s důsledky o to podstatnějšími.

Jedním z nich bude s největší pravděpodobností i zahlcení českého parlamentu unijními legislativními předlohami. Národní parlamenty totiž získají pravomoc vyjadřovat se k desítkám unijních návrhů s tím, že jim jednomu po druhém budou moci vystavit takzvanou žlutou kartu - varování, že se Unie snaží překračovat své pravomoci.

Problém s celým tímto mechanismem je dvojí. Národní parlamenty budou mít na svá posouzení pouze dva měsíce, navíc bez toho, aby si mohly být jisty, že jejich nářky v Bruselu někdo vyslyší. Z prestižních důvodů však těchto omezení nebudou dbát. Byly by samy proti sobě: dnes si vytrvale totiž stěžují na svůj snižující se vliv v důsledku integrace Evropy, tak proč by potom měly mlčet?

Logiku to má. Ovšem v tom případě se národní zákonodárci budou evropskou agendou zabývat fakticky dvakrát: poprvé při jejím formování v Unii, jak bylo uvedeno výše, a podruhé při zavádění evropských směrnic do příslušného národního právního řádu - většina unijní legislativy je totiž pouze rámcová a každá země pro její provedení musí přijmout vlastní zákony. Kolik času pak ale zbude národním poslancům na vypracovávání a schvalování minimálně stejně důležitých "národních" zákonů.