My o sobě

Emanuel Mandler

Zatímco jsem v restauraci Na Kahánku čekal na pana Machálka, uzrával v mé hlavě plán – inu snad to smím říci – vynikající. My tady s Machálkem pořád mluvíme o politice, ale jsou přece taky úplně jiné věci. Navrhnu mu, abychom se věnovali příbuzným. Tito lidé jsou většinou veřejnosti zela neznámi a přitom jsou mnohdy velmi důvtipní…

Tak kupříkladu o mé tchýni bychom mohli mluvit nadvakrát: jak vtipně, malými krůčky dala dohromady manželství svého syna s Magdou a jak za pár let opět malými, ale kupředu dobře promyšlenými krůčky toto manželství rozbila. Měl jsem tedy svůj plán; pohříchu panu Machálkovi se zřejmě příliš nelíbil. Měl na náš rozhovor jiný plán, svůj; a když už pan Machálek měl plán, nedalo se nic dělat, museli jsme podle něj postupovat. V daném případě jsme měli kriticky a sebekriticky hovořit o literárním klimatu, ve kterém uskutečňujeme a otiskujeme své rozhovory.

– Přiznal jsem se, že vlastně nevím, oč jde. – Pan Machálek pokýval hlavou a řekl ´ale jděte´, a zeptal jsem se, jestli jsem už někdy četl diskusní příspěvky (chaty´) k našim rozhovorům. Přiznal jsem se, že někdy čtu chaty, které se vztahují i k jiným článků než k našim a pan Machálek řekl: vida. Takže si o těchto chatech něco myslíte, nebo ne? – Přiznal jsem se, že o nich někdy přemýšlím, ale nemyslím si o nich nic valného. Některé jsou věcné a slušné, sem tam se najde článeček od vysloveného odborníka, ale těch věcných diskusních příspěvků je velice málo. Jiné jsou tak vulgární, že se citlivější povaha až stydí…

– Dobrá, přerušil mne můj přítel, máte na mysli takové diskusní příspěvky, které by se člověk odhodlal říct nanejvýš v hospodě a ještě k tomu s uzarděním. My ale můžeme texty vztahující se k otištěným článkům (a nejde jen o texty z Neviditelného psa) , nějak klasifikovat.Tak:

1) dosti oněch příspěvků – asi bychom se divili o jak velké procento jde –, nemá vlastní obsah a sděluje čtenáři pouze to, že autor článku je idiot, dement, blb a já nevím co všechno ještě;

2) nevím jestli o něco méně nebo více je diskusních příspěvků, které sice také sdělují čtenáři, že autor je blb, ale doplňují to argumentem, nevztahujícím se sice k tématu článku (autor pořád smrká, neumí ani psát atd.), ale přece jen se snaží vytvořit dojem diskusního text;

3) velký objem na obrazovce zabírají diskusní články autopolemické. Tím myslím dosti stručné, ale neobyčejně hanlivé věty vztahující se k některému diskutujícímu a naopak odpovědi tohoto napadeného. O téma článku až na úplné výjimky bohudík nejde;

4) diskusní články, které se vztahují k něčemu, co má vztah k danému tématu ale přímo k němu se nevztahuje. Těch článků je hodně a zabraňují člověku orientovat se v čemkoli. Příklad: přečtete si článek o Evropské unii a s hrůzou sledujete diskusi o polských koních. Takových případů je dost;

5) neméně příspěvků je skutečně věnováno danému tématu, rozebírají ho, vznášejí připomínky, ale… Když si ty články přečtete, zjistíte, že diskutující o celé věci nic neví, snad někde něco zaslechl, má nějaký dojem a tento dojem napíše do diskuse. Neříkám, že se nikdy netrefí; někdy se taková věc přihodí. Ale opravdu málokdy;

6) články vztahující se k předloženému tématu, a to s věcnou argumentací přebranou nebo odvozenou z učebnic nebo jiné oficiální literatury. Krásným případem toho je argument, že za odsun Němců (pozor, o ten tu nejde) nebo za vše další, co se stalo za 2. světové války a bezprostředně po ní, „může Hitler“…

– To mně nebylo po chuti, a tak jsem se vsunul do jeho řeči: nebuďte pane kolego tak přísný. Vždyť když to tak vezmete kolem a kolem, Hitler přece nese odpovědnost za ty všechny strašné věci, které se udály za války a bezprostředně po válce. – Hned jsem poznal, že jsem pana Machálka urazil. Tak, řekl, za Mnichov (1938) může pouze Hitler? Může, ale vždyť to nebyla smlouva, kterou by Hitler uzavřel sám sebou. Když už vítězné mocnosti po první světové válce vytvořily versaillský systém, jímž podstatně omezily nejen vojenské, ale i geografické a demografické možnosti a schopnosti Německa, byly by musely proti němu vytvořit neprostupnou hráz. Tou ovšem ani Polsko, ani Československo nebyly. Mnichovem a tím, že dovolily Hitlerovi 14. a 15. března rozbít Československo, přičemž Hitler české země přivtělil k Třetí říši (protektorát) mají spoluzodpovědnost za rozpoutání světové války. Ovšem, dodal, když viděl, že chci něco říct, doufám, že to neberete jako omlouvání hrůzného německého führera, chtěl jsem jen doplnit ten školsky nesmysl, že za všechno může Hitler. Nedá se nic dělat, západní mocnosti mu nechtěně pomohly, jak jen mohly a Stalin s ním dokonce uzavřel pakt.

Mohl bych pokračovat, ale já vás, pane kolego, přece nechci školit v dějepise. Chtěl jsem jen říct, že svět je příliš složitý…
– na to, chceme-li o něm s trochou odpovědnosti diskutovat. Ostatně myslíte si, zeptal jsem se pana Machálka, že toto naše povídání odradí ty psavce od výroby nesmyslných chatů? – Pan Machálek odpověděl, že něco takového si jen tak nemyslí. Konec konců ty chaty jsou mimo jiné dokladem svobody projevu, kterou u nás máme. Kdyby ale takové povídání přimělo některé soudné čtenáře, aby i nad chaty pořádně přemýšleli, splnilo by svůj účel.

– Jinak ovšem, nedalo mi to, abych pana Machálka nedoplnil, neposkytují tyto chaty o nás jako o obyvatelstvu příliš vznešený obraz. Literární klima, do něhož přispíváme, tomu všemu odpovídá..