Překlad, nebo перевод? Skřipec Skřipci

Aleš Knapp

Následující ukázka Skřipec Skřipci je vybrána z textu Kam dospěl Skřipec?, publikovaného v Literárních novinách na pokračování (35/2009, s.12 a 36/2009, s.11). Stať poukazuje na to, že překladatelská „anticena“ Skřipec nepřispívá ke zvyšování úrovně překladů, ale naopak poškozuje úroveň dokonce celého literárního života. Návrh na zrušení Skřipce byl doručen Obci překladatelů, Ministerstvu kultury ČR a nadaci Český literární fond. Zpráva o tom je poskytnuta ke zveřejnění deníkům, týdeníkům, literárním novinám a časopisům, rozhlasu a televizi. Kulturní stanici ČRo 3 – Vltava bude navržena diskuse o zrušení „anticeny“ Skřipec, k níž základ tvoří zmiňovaná studie.

Skřipec Skřipci
Zoufalé výkřiky ospravedlňující loňské neudělení Skřipce tím, že překlad je věcí „interpretace“ čili překladatelova pojetí a nemusí se tedy shodovat s představami navrhovatele, není pouze lhaním do vlastní kapsy. Ale navádí nás rovněž na stopu vedoucí do míst směrem východním, odkud pochází prosazování oné překladatelské „volnosti“, která jak vidět slouží i k překrucování originálu a k zastírání překladatelských machinací. Jiří Levý v knize Umění překladu (1983, str.38-41) upozorňuje, jak zastánci marxistické estetiky v sovětském Rusku brojili proti překladům věrným originálu, které osočovali z „formalismu“. Jak aplikovali ideologii leninské „teorie odrazu“ v takové míře, že překlad pro ně byl pouhým subjektivním „odrazem originálu“, stejně jako originál prohlašovali za subjektivní „odraz“ objektivní skutečnosti. Podle Levého jsou ve středoevropské tradici (zejména u Čechů, Slováků a Maďarů) požadavky na překlad zcela odlišné od požadavků ruských a jsou daleko přísnější. Po nedávných zkušenostech s konkrétním „případem Houellebecq“ to řekněme jinak a důrazněji: nástroje k přepisování originálu jsou (nejenom) v případě Michela Houellebecqua vyvezeny do Čech z Ruska. Nejkomičtější na celé věci je pak informace, kterou po letošním vyhlášení Skřipce zveřejňuje v překladatelské anketě týdeník A2 a která zní jako zpráva Rádia Jerevan: právě Rusko, kde mají překladatelé „nejvolnější“ ruku, je zároveň nejspíš jedinou zahraniční zemí, v níž existuje anticena podobná Skřipci.

Dle ruského principu je tedy Skřipec věcí patřičnou, je záhodno aby existoval a lze jej udělit v zásadě komukoli. Dle ruského principu lze ovšem i jakýkoli návrh, včetně toho nejlépe vyargumentovaného, odmítnout jako neopodstatněný se zdůvodněním, že překladatelům přece musí být ponechána „volnější“ ruka. Seriózně naopak jednají Maďaři. Zaujme například, že v maďarském vydání prózy Heinricha Bölla Skupinový portrét s dámou najdeme vedle jména překladatele i jméno osoby, která „srovnala překlad s originálem“. Aby se středoevropská česká tradice navrátila ke své původní odlišnosti od tradice ruské, je tak po řadě desetiletí ruského vlivu nejvyšší čas poučit se z uvedené maďarské praxe. A „odpovědné redaktory“, podílejí-li se na přepisovačství, poslat kam patří a nahradit je odborníky, jichž u nás existuje řada, a kteří text překladu rádi pečlivě srovnají s originálem.
Letošní ročník Skřipce obrat k lepšímu nenaznačil. Pozoruhodné je už to, že dle informací z úst šéfredaktora revue Plav udělili porotci Skřipec v kategorii beletrie kandidátovi, který byl navržen jako jeden jediný, nebylo tedy z čeho vybírat. Víc než jednoho kandidáta určeného k „odstřelu“ tedy nemá porota zapotřebí.

A jaká je úroveň textů, prezentovaných jako posudky? Znění vybraných (zdůrazňuji: pouze vybraných) posudků zveřejňuje Obec překladatelů na svých webových stránkách a už v minulých ročnících se tyto texty jevily jako navýsost problematické. Kdo tvrdí, že v Houellebecqově případě šlo pouze o nesoulad překladatelova pojetí s pojetím navrhovatele Skřipce, nechť zví, že Skřipec byl již udělen i na základě posudků upozorňujících na prkotiny jako chybné užití výrazu „hasící přístroj“ místo „hasicí“ či na zanedbatelnou pravopisnou nesprávnost ve slově „kanistr“ namísto „kanystr“. Richard Podaný svého času zařadil mezi výrazy hodné Skřipce i neškodné stylistické neobratnosti jako „zdravotní stav měla dobrý“ či „přiblížila k němu křeslo“. A porota obratem Skřipec udělila. O to víc udiví, že Podaný v pracovní korespondenci s loňským navrhovatelem Skřipce za překlad Houellebecqových Elementárních částic nebyl ochoten uznat vlastně žádnou z navrhovatelových výtek a od věci se distancoval jako angličtinář, jenž se francouzským jazykem prý už po léta nezabývá. Pak si ovšem nelze odpustit dotaz, zda vynikající překlad povídek karibského frankofonního autora René Depestra, pod nímž je v knize z nakladatelství Odeon-Euromedia Group podepsán právě Richard Podaný, zhotovil skutečně tento překladatel, jenž se navíc v roli porotce tváříval vkutku nesmlouvavě.

V uplynulých letech se porota Skřipce alespoň navenek snažila držet svých stanov s tím, že Skřipec za překlad beletrie má být udělován jen v případě děl „s vyššími uměleckými ambicemi“. Čehož loni zneužil jak řečeno Václav Jamek a vyjádřil se de facto v tom smyslu, že překlad Elementárních částic si Skřipec nezaslouží, jelikož tvorba Michela Houellebecqa coby „neomaleného“ autora „prohřešujícího se proti základní existenciální etice“ ony vyšší ambice nesplňuje a vlastně tedy nemá nárok být přeložena kvalitně. S platností od letoška ovšem novopečená porota v čele právě s Jamkem chameleonsky převléká kabát a Skřipec v kategorii beletrie byl udělen jedinému navrženému titulu, próze Neala Stephensona Rtuť, o níž porota sama prohlašuje, že její umělecké ambice nejsou vysoké.

Posudek na překlad Stephensonovy knihy od jednoho z letošních porotců, dr.Miroslava Jindry, obsahuje nepřesnosti hraničící s lajdáctvím a autoři posudků zveřejňovaných v revui pro zahraniční literaturu Plav zřejmě „plavou“ (nomen omen) nejen v zahraničních jazycích, nýbrž i v češtině. Jindra má sice pravdu, že anglický výraz „to clear one´s throat“ nelze otrocky překládat jako „čistit jícen“. Stejně nepadnoucí je ovšem i Jindrou doporučovaný výraz „odkašlat“ (anglicky „to cough“). Jestliže tu porotce označuje překladatelský výkon s despektem za „zhůvěřilost“, má vědět, že pro čištění hrdla existuje v češtině překrásně zvukomalebný výraz „chrchlat“ či „odchrchlat“. Uvádí-li pak s výsměchem, že anglický výraz otrocky přeložený jako „dědečkovy hodiny“ ve skutečnosti znamená „pendlovky“, pak by jako angličtinář měl víc než kdo jiný mít ponětí o fenoménu zvaném saský genitiv, napsat správně „grandfather´s clock“ a nepustit do posudku jazykový patvar „grandfather clock“.
Snůšku nepoctivosti a manipulátorství tvoří posudek od dalšího letošního novopečeného porotce, kritizujícího překlad knihy Leszka Mazana Polská Praha, která jako literatura faktu letos poprvé obdržela rovnou Skřipec, nikoli jako dříve Skřipeček. Předně: posudek dr. Vratislava Slezáka, známého spíš jako němčinář a nikoli polonista, je na webových stránkách Obce překladatelů zveřejněn na prvním místě a vyšel i v týdeníku A2, přestože nejeví nižádnou známku samostatného zpracování a po všech stránkách evidentně čerpá ze seriózně zhotoveného posudku od polonistky Mgr. Kláry Pergelové. Slezák, místo aby se namáhal uvést, jak zní v tom či onom případě správný překlad, se dokáže jen rádoby ironicky ptát. Než aby zalovil ve znalostech latiny, má-li jaké, a laskavého čtenáře poučil, že Kosmova Chronica Boemorum znamená „Kronika Čechů“, Slezák lacině vtipkuje a tvrdí, že dle překladatele prý zřejmě existují kroniky tři: Česká, Čech a Čechů. Fontáně v zahradě pražského Letohrádku královny Anny se skutečně říká „Zpívající fontána“; není ovšem důvod, proč se křečovitě držet onoho termínu, pokud by v polském originále skutečně stálo „Hrající fontána“, což by vzhledem k fontáně jako zdroji instrumentální a nikoli vokální hudby bylo dokonce mnohem přesnější. Autor posudku zde ovšem pro jistotu znění polského výrazu neuvádí.

Totéž, navíc s podstatně závažnějšími, neboť politickými důsledky činí Slezák v případě zavedeného výrazu „dělení Polska“. Polonistka a autorka směrodatného posudku Klára Pergelová víceméně na okraj upozornila, že historická událost, již autor knihy označuje polským výrazem „rozbiór“, bývá u nás v dané souvislosti označována jako „dělení“. Takzvané dělení Polska, jak známo, proběhlo třikrát: v letech 1792, 1793 a 1795. Pokaždé se oné akce zúčastnilo Rusko, přičemž v posledním případě si Rusko rozebralo celé dvě třetiny Polska, Rakousko s Pruskem jen po jedné šestině. Polsko bylo vymazáno z mapy a nastala násilná rusifikace. Skutečně se tedy jedná o „rozebrání“ Polska ve smyslu rozkradení a autor knihy dobře ví, proč tu užívá trefný výraz „rozbiór“ a nikoli podstatně mírnější výraz „dzelenie“ čili dělení. Pergelová termín „rozbiór“ ve svém posudku uvedla. Slezák, který její materiál nepokrytě využívá, což je patrné i ze zcela totožného seřazení jednotlivých výtek k překladu, ale právě tento v češtině srozumitelný termín „rozbiór“ čili „rozebrání“ ze svého posudku, zveřejněném poté i v novinách, pro jistotu vypustil.
Nemá se snad čtenář dovědět, že Rusko si převážnou většinu Polska nerozdělilo, nýbrž skutečně „rozebralo“? Podílí se Skřipec na politice a na přepisování dějin? Mějme obavy, že ano, když se v posudku navíc dočteme, že východopruský Královec je polsky Królewiec a že se mu rusky říká po bolševickém politikovi Kaliningrad, zatímco původní německý název města Königsberg, na jehož založení se podílel český král Přemysl Otakar II., nám germanista a člen poroty dr. Slezák utajil. Autor této stati je vším jiným než příznivcem osazenstva současného Hradu; pokud ovšem Slezák věnuje značnou část své kritiky nadbytečným a pro Skřipec zcela nepodstatným zprávám o tom, že vydání špatně přeložené knihy Polská Praha podpořil prezident, jeho poradce i pražský primátor, jeho posudek není platným posudkem, nýbrž politickým traktátem. A pak už skutečně stojí za úvahu, zda by i nad porotci neměl viset Damoklův meč v podobě speciálního, porotám určeného Skřipce.