Den, kdy i muži pláčou
Jana Dědečková
Iščo adin raz …, nedořekl a přiložil mi hlaveň k hlavě po tom, co mu na rameně přistál můj plivanec. Šikmé hnědé oči mu divoce blýskaly a lidé kolem utichli v předtuše blížícího se dramatu. Most Miloše Sýkory v Ostravě byl v tuto dobu plný. Nejen lidí, kteří se vraceli z ranní šichty, ale i ruských tanků. Byl 21. srpen 1968. Den, kdy jsem poprvé viděla plakat muže. Zuřivě jsme si s mongolčíkem hleděli do očí až pomalu začal sklápět zbraň. Nevím, kdo z nás dvou měl větší strach. Hovor se opět rozproudil a nadávky létaly kolem. Došla jsem hrdě až na ostravské náměstí a tam mi kolena vypověděla službu.
Své „iščo raz“ jsem si zopakovala až v březnu 1969 po vyhraném hokejovém utkání se sověty. Oslavy vítězství se změnily v otevřené útoky proti okupantům. V Olomouci jsme s davem táhli k velitelství s ruskou posádkou, kde se provolávala hesla. Pamatuji si, že lidé kromě různých vtipných hesel skandovali i „Ussuri“, což mělo být připomínkou na právě probíhající Čínsko-sovětský pohraniční konflikt na řece Ussuri, kde obě strany utrpěly v bojích těžké ztráty. Bylo již hluboce po půlnoci, když začaly přijíždět transportéry s ruskými vojáky a vytlačily nás z blízkostí budovy. V této rozvášněné atmosféře jsem na ozbrojeného ruského vojáka plivla „iščo raz“. Neřekl nic. Stál naprosto bez hnutí a jen oči prozrazovaly, že bedlivě sleduje situaci kolem. Psychické napětí, silné prochlazení, které člověk v té zjitřené atmosféře vůbec nevnímal, ale také ranné těhotenství o němž jsem ještě nevěděla, byly příčinou mého zhroucení. V nemocnici jsem proležela mnoho měsíců, abych o dítě nepřišla. Snad jako předzvěst, že se jednou právě v tento den dočkáme svobody, můj prvorozený syn se narodil 17.listopadu.
Na to vše jsem si vzpomněla včera u pietního místa Jana Palacha, když jsem poslouchala příběhy přímých účastníků okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy. Pan Coufal se při vyprávění svého příběhu musel na chvíli odmlčet, neboť i po létech v něm vzpomínky vyvolaly silné emoce a jen těžce polykal slzy. Omlouval se přítomným. Nemusel. Kdo tak jako on zažil ty dny okupace a celá dlouhá léta bezmoci, ponížení a nesvobody, ten ví, že jsou chvíle, kdy i muži pláčou. Neměli bychom na ně nikdy zapomenout.
Fotografie z včerejší akce zde
Jana DědečkováBývalá členka Rady ČT v období tzv. televizní krize. Šéfredaktorka Virtually a místopředsedkyně a mluvčí Občanského sdružení televizních a rozhlasových koncesionářů
