Vyznamenání pro Zdeňka Kovaříka
Petr Štěpánek
Jednou ze 23 osobností, kterým prezident Václav Klaus 28. října udělil na Pražském hradě státní vyznamenání, byl Zdeněk Kovařík. Skaut, politický vězeň čili mukl (Muž Určený K Likvidaci), neúnavný organizátor a především slušný a poctivý člověk. V roce 1951 byl spolu s dalšími královéhradeckými skauty odsouzen Státním soudem k mnohaletému žaláři. Mezi skauty má Zdeněk Kovařík od pradávna přezdívku Kik.
Obludnost komunistického režimu nejlépe vykreslují jeho vlastní dokumenty. Tady je ukázka z rozsudku:
… obvinění jsou vinni, že se spolčili v r. 1949 a v r. 1950 v Hradci Králové postupně navzájem, aby se pokusili zničit nebo rozvrátit lidově demokratické státní zřízení a společenský řád republiky, které jsou zaručeny ústavou …
… ač znali, že naše lidově demokratické zřízení dává všem pracujícím, zejména mládeži, radostný život, ač věděli, jaká skvělá budoucnost se otevírala v socialistickém řádu, nenalezli cestu mezi naši novou, krásnou mládež, nenalezli řádný poměr k budovatelskému úsilí našich pracujících. Nedovedli se zařadit po bok statisíců mladých českých lidí, kteří na stavbách mládeže, v továrnách, na polích a v kancelářích budují socialismus, brání republiku a mír celého světa …
… byli již od raného mládí vychováváni kapitalistickým řádem tak, že se stali politicky naprosto neuvědomělými, že se domnívali, že kapitalismus a imperialismus jsou nejvyšší fází vývoje lidské společnosti. Fabrikanti, bankéři, velkostatkáři a jim podobné lidské stvůry měli zájem, aby mládež byla vedena k naprosté oddanosti a poslušnosti svých pánů a nadřízených. Oni činili z mladých lidí a učinili i z obviněných politicky nemyslící roboty, odhodlané ke všemu …
… poslechli hlasy těchto lidí a vystoupili ničivě proti republice …
… neviděli a nechtěli vidět skutečnosti nového spravedlivého lidově demokratického řádu, kterým byli denně ve svém životě obklopováni a nevzali vůbec na vědomí úžasný rozmach velkého SSSR. Spojili svůj osud s táborem války a zapomněli, že obrovský tábor míru, vedený slavným SSSR, rozdrtí každého škůdce míru a že i přisluhovači těchto škůdců budou po zásluze potrestáni …
… pro tyto sprosté a hrubé zločiny byli obvinění souzeni a taktéž po zásluze odsouzeni …
Příběh královéhradeckých skautů jsem zaznamenal v knížce Na všechno buď připraven! (Kruh, Hradec Králové 1992). Napsal jsem ji podle vyprávění dalšího z tehdejších aktérů, Lubky Školouda, Kovaříkova celoživotního přítele. Tady je malá ukázka:
Proces trval dva dny. Tři jsme měli návrh na trest smrti, takže si nikdo příliš nevyskakoval. Vyslýchali nás postupně. Kik si před výpovědí šteloval mikrofon, do kterého jsme mluvili. Mě by to v životě nenapadlo, ale on, slaboproudař, to musel mít akorát. Já spíš přemýšlel o tom, jak se vyvlíknout ze smyčky, co mi vázali kolem krku. V prosinci mi bylo dvacet a umírat se mi vůbec nechtělo.
Všichni jsme mluvili sami za sebe a nesnažili se namáčet ty druhé. Prokurátor se oháněl paragrafy, ze kterých jsem byl jelen, a naší nenávistí k lidově demokratickému zřízení. Skautskou zkoušku tří orlích per, která se skládá ze dne mlčení, dne hladovky a toulky přírodou, vydával za speciální zkoušku k přípravě špiónů. Byli jsme v tom až po uši a moje noc z 15. na 16. března byla krutá.
Podle protokolů jsme měli na krku asi toto: „akci petarda“, vyloupení vojenského skladiště, zastrašovací akci na zemědělce Poláka z Věkoš, jenž byl znám jako prospěchář a udavač, přípravu atentátu na předsedu KNV Synka, pokusy o opatření zbraní, sdružování proti republice, pokus o navázání styku se zahraničím, přípravy destrukce budov, neoprávněné držení zbraní a pár dalších věcí. Dobrá polovička z toho byla vymyšlená nebo všelijak překroucená a vše dohromady jaksepatří přifouknuté. Estébáci z nás udělali skupinu, která byla důkazem jejich potřebnosti a bdělosti.
V roce 1968 byl Zdeněk Kovařík jedním z tahounů obnovy skautingu v Hradci Králové, to samé pak zopakoval po roce 1989. Se stejným entuziasmem se věnuje také práci v Konfederaci politických vězňů. Když jsem s ním druhý den po udělení vyznamenání telefonoval, netajil se tím, jak hluboce emocionální to pro něho na Hradě bylo. A že tam myslel i na kamarády, kteří se dnešních dní nedožili, Lubku Školouda, Raďku Andrejse a další, a že svoje vyznamenání chápe i jako jejich ocenění.
Myslím, že nejen za sebe mohu napsat: Milý Kiku, gratulujeme! Jsme na Tebe pyšní!
