Lenin

Pavel Zvěřina

Vzpomínám si jako dnes, jak mě ohromil nápis “Lenine vstávej, Brežněv se zbláznil”, v srpnu 1968 ke spatření na mnohých československých nárožích. Bylo mi sice v té době teprve jedenáct, ale už jsem o komunismu věděl dost na to, abych rozpoznal pomatení mysli autora toho sloganu.

Podruhé na mně podobné pomatení mysli vyskočilo ze stránek Solženicynova “Souostroví Gulag”, kde na Lenina s láskou vzpomínali k likvidaci určení političtí vězni. (To už mi bylo asi tak sedmnáct, měl jsem doručit několik samizdatových knih od osoby A osobě B, ale když jsem zjistil, že mezi knihami je také Gulag, vyprosil jsem si pro tu jednu knížku jeden den zdržení. Osoba A, která mě znala, si sice myslela, že jsem na to příliš mladý, ale souhlasila, osoba B měla asi trošku podezření, jestli tu knihu ještě někdy uvidí, ale souhlasila také. Přečetl jsem ji přes noc, to nebyl žádný problém, čítával jsem tehdy opravdu rychle a druhý den jsem ji odevzdal jak bylo domluveno. Problém byl v tom, že jsem od té doby už nikdy nebyl co jsem býval. A to jsem už prosím znal “Jeden den Ivana Děnisoviče” i “Ako chutí moc”. Některé knihy dovedou čarovat i když bychom často raději aby nečarovaly.)

Potřetí jsem na to pomatení v souvislosti s Leninem narazil nedávno, při čtení pamětí Jevgenije Ginzburgové “Strmá cesta”. Tahle kniha je sice už ze šedesátých let, ale mně se do ruky dostala teprve nedávno - já ještě pořád doháním to, co mi v samizdatu uteklo.

Leninův kult osobnosti (to je to pomatení mysli o kterém mluvím) začal ještě za jeho života, ale za vlády Stalina se mu dostalo dvojí podpory. Jednak Stalin měl zájem na masovém oblbování, k čemuž se mrtvá neškodná legenda náramně hodila, a jednak lidé sami si v době stalinského teroru s láskou vzpomínali na “staré zlaté časy” za báťušky Lenina. To jim ostatně víceméně potvrdil Nikita Chruščov, ten pašák, co na sjezdu ruských bolševiků v roce 1956 chválil, jak je s komunismem všechno v pořádku, akorát ten Stalin že to trošku přepísknul. No a jestliže s komunismem bylo všechno v pořádku, potažmo tedy bylo všechno v pořádku i s Leninem, který tomuto novodobému černému, vlastně rudému, moru byl porodní bábou, vlastně dědkem.

Jenže to pomatení mysli, následek kultu osobnosti Lenina, se s námi táhne pořád, jak jsme měli možnost přesvědčit se při komunistických oslavách devadesátého výročí ruského listopadového palácového převratu s nedozírnými následky, který jsme za našeho mládí znali jedině pod názvem velká říjnová socialistická revoluce, ovšem s velkými písmeny v názvu.

Nikdy jsem nepochyboval, že Lenin by Brežněvovi okupaci mrňavého státečku v srdci Evropy schválil, ale ani o tom, že normalizační prověrky, už tak dost kruté, by za Lenina dopadly mnohem hůř… On totiž ten Lenin vůbec nebyl takovým neobyčejně inteligentním a všemi milovaným laskavým strýčkem, za kterého nám ho v mládí vydávali. Jenže stačí, když si vyhledáte Lenina českým Googlem, abyste viděli, že rudá propaganda stále tak nějak obarvuje většinu informací o Leninovi nabízených.

Tak jsem si myslel, že by se hodilo něco v té věci udělat, ale místo vlastního psaní jsem raději přeložil pár stránek od autora mnohonásobně povolanějšího. Původní plán zveřejnit text v den výročí již zmiňovaného “nekrvavého” převratu mi nevyšel (já píšu i překládám jenom jako hobby, tak na to nemám tolik času jak bych si přál), ale na pravdu snad není nikdy pozdě. Zvláště když ti, kterých se dotknul Leninův rudý teror, nikdy neměli možnost podat o tom jakékoli svědectví… I když úryvky z knihy Richarda Pipese “The Russian Revolution 1899-1919”, které budou zveřejňovány tento týden zde na Virtually, jsou určeny především těm, kdo jako já dohánějí, co jim cenzura odřekla, ale i těm, kterým chybí omluva (nebo spíš výmluva?) na léta pod komunistickou propagandou, obětem patří naše úcta a tichá vzpomínka.