Bít či nebít?

Jan Kubalčík

…to je, oč tu kráčí. Takových 10 ran prutem. Nebo 20. Na zadek. Hrozné, že? Nikdy nikdo nemůže pořádně průkazně spočítat, kolik lidí je uchráněno před tou ponižující zkušeností, tedy před tím stát se obětí nějakého zlého činu, tím, že je potenciální pachatel řádně odstrašen. Důvodem je, že věci, které se nestanou se prostě počítají dost špatně…

Kdo je potenciální pachatel? No přece každý z nás, v nějaké míře, svým způsobem. V každém člověku je nějaká hranice, za kterou je ochoten krást a každý z nás ji váží. Ano, jsou jistě jedinci, kteří by prostě neukradli nikdy nic a za žádnou cenu. Nejsme ale takoví všichni. Jiní by byli ochotní krást např. pouze z hladu svého, nebo svých dětí Troufnu si ale říct, že to jsou pořád lidé, kteří v krádeži shledávají něco principiálně špatného, co lze vykonat pouze za předpokladu, že touto špatnou věcí odvrátí věc ještě horší (nicméně, pochopitelně, ani v tomto případě nepřestává krádež zůstávat krádeží…). Možná přeskočím několik kategorií, ale na „druhé straně“ spektra jsou lidé, kteří žádná morální kritéria nevnímají a kradou, když mohou, nebo dokonce tací, kteří si pokládají za čest býti úspěšnými zloději. Takoví lidé váží jen a pouze pro a proti – zisk ku riziku že mě chytí a co že se mi potom stane... Dobře zvolený, náležitě odstrašující trest přitom působí nejen na ně, ale posiluje rezistenci vůči morálně závadnému chování i u jiných. Samozřejmě, že krádež je zde použita jako příklad – lze dosadit i jiné zločiny…

Ta rány, to je opravdu docela dost nepříjemné pomyšlení. A také ponížení. Co s lidskou důstojností, že ano? A lidská důstojnost oběti, to není nic? Důstojnost pachatele má před důstojností oběti přednost? Proč? Každý, kdo se stal obětí byť sebemenšího trestného činu, klidně i zcela nenásilné povahy, ten pocit ponížení zná…

Trest má přitom několik funkcí a nemyslím, že je fér dávat paušálně přednost jedné před jinými, i proto, že každý pachatel je individualitou. U každého bude mít větší smysl některá jiná. Tak třeba funkce výchovná pro budoucí život konkréthího provinilce je určitě moc pěkná. Ale stejně pěkná je ta, že trest má zajistit rovnováhu v poškození tak, aby pomsta byla zbytečná, tedy aby po zločinu i trestu nezůstala oběti jen hořká pachuť, neboť pachatel byl ve srovnání se spáchaným zločinem potrestán jen zanedbatelně… a protože člověk je nádobou hříšnou, je velmi nebezpečné posilovat v něm choutky mstít se. A co teprve ona funkce odstrašující, která dává všem všem všem na vědomí, že tohle se skutečně nedělá a kdo to udělá, ten se opravdu se zlou potáže. Ono to pochopitelně platí i ve velkém (třeba ten, kdo by měl potenciálně zálusk na to, stát se u nás komunistickým diktátorem, nemusí mít moc velký strach z toho, že jeho krutovláda případně jednou skončí a on se z ní bude muset zodpovídat… a to je škoda, ne?), ale dnes a denně je to v malém vidět mnohem lépe.

Tedy vidím jako v důsledku všem prospěšné opatření takových 10 ran prutem, nebo 20, na zadek při činu chycenému kapesnímu zloději. Náhodně vybraným policistou, na stanici, za účasti nějaké další úřední osoby… a při opakovaném prohřešku třeba i na veřejnosti… to by bylo obzvláště účinné. Jak osvědčená je přitom pravda, že trest je tím účinnější, čím dříve po zlém skutku přijde. A co takhle pranýř? Vidím klec na náměstí Svobody, přikurtovanou třemi či čtyřmi v zemi zabetonovanými skružemi, kde je uzavřen pachatel na 2, 3, nebo i více hodin, s výjimkou jen velmi extrémního počasí, jen v trenýrkách (dámy pochopitelně v nějakém nepohoršujícím hávu…), jen o chlebu a o vodě, na každé světové straně cedulka s nápisem „Jan Novák, bytem Chmatalov, Grázlova 1, 11. října 2008 v 17:45 ukradl paní ve věku 73 let 1234 Kč z jejího důchodu ve výši 5678 Kč a přitom ji shodil ze schodů a tím ji způsobil zlomeninu ruky a dvou žeber a vážný šok, léčí se dodnes. Odsouzen k pokutě, z které bude hrazena náhrada způsobené škody, léčení oběti a výlohy spojené s řízením a ke 3 hodinám na pranýři.“ a to třeba v češtině a dalších pěti světových jazycích, aby si případně kolemjdoucí cizinci hned přečetli, oč tu běží, než se začnou obligátně pohoršovat. A každý kolemjdoucí by si mohl plivnout a dloubnout k tomu určenou přistavenou dvoumetrovou tyčí s neostrými konci.

Hrozná představa. Ale nemá se člověk při představě trestu otřást? Já myslím, že ano. Nejedná se přitom o žádné mučení nebo týrání ani o žádnou jinou újmu, v důsledku které si trestanec ponese následky po zbytek života. Jde o to, aby si všechno dobře zapamatoval – tedy aby dostal na pamětnou. Nijak to přitom nemůže ublížit těm mezi námi, kteří se svojí povahou blíží andělům a nikdy by nic nikomu neukradli, ani kdyby vůbec žádné tresty neexistovaly. Nás ostatní to však blahodárně upevňuje v našem správném morálním postoji a hlavně správné praxi, že krást se nemá. Také to jasně říká, že upřednostňujeme právo nebýt ponížen okradením před právem nebýt ponížen trestem.

A nezapomeňme na naše soudy. Naše přetížené soudy. Když jsem jako kluk něco vyvedl ve škole, byl jsem vděčný svému třídnímu učiteli, že mi vlepil pár pohlavků a netáhl mě zase do sborovny či ředitelny, jako měla ve zvyku výchovná poradkyně. Kdyby se tak jako ona stavěl ke všem našim lumpárnám celý pedagogický sbor, nedělal by ředitel nic jiného než vymýšlel nové a ještě novější kárné postihy, všechny ty důtky a nevím co ještě. Na vedení školy a případné řešení skutečně závažných problémů by mu rozhodně nezbyl už vůbec žádný čas. Já myslím, že to je v malém totéž, co u soudů ve velkém. Nechci nikoho připravit o jeho právo na spravedlivý proces, ale pevně věřím, že by se jistě našla nějaká dostatečně zrychlená, přesto však stále korektní forma řízení, prostřednictvím které by byli takto odbaveni např. právě ti lapení přímo při činu… Přeplněné věznice už ponechám stranou.

Ale když už jsem u té školy – viděl bych jako velmi blahodárné, kdyby se tam násilí v adekvátní míře vrátilo. Že mají učit jen a pouze ti, kteří si dokáží sjednat autoritu bez násilí nebo hrozby ním? „Bez bázně není kázně!“ řekl Komenský. Že by i on patřil mezi ty méně schopné, kteří potřebují opřít svoje pedagogické úsilí o rákosku? Ale ať už je ten který učitel obdařen větší či menší přirozenou autoritou, jeho primárním úkolem je učit, nikoli krotit. A tak usnadníme-li mu krocení – a bude-li mít k užití další nástroj, nesporně se mu nebude krotit hůře – zbude mu na učení více času a prostoru. Jistě, je to i o rodičích – já kdybych doma jako kluk řekl, že jsem musel být ve škole ukázněn pár fackami (mimochodem od učitele, který měl autoritu bohatě i bez nich…), dostalo by se mi jich, s láskou pochopitelně, nádavkem dvakrát tolik. Kolik rodičů je ale schopno se na svoji ratolest dívat alespoň trošku realisticky a soucítí s týraným učitelem? Ale co! S nápady paní ministryně Stehlíkové to bude za chvíli možná všechno jedno, neboť takové a podobné uvažování bude odesláno k šípku. Film „Obecná škola“ pak potáhne na index…

Zmínil jsem ale lásku. Lásku rodičů k dětem, nebo obecněji vychovatelů k chovancům. Tu žádný zákon nevynutí. A dopadá-li ruka vychovatele na zadek chovance s láskou, je to vždy k chovancově prospěchu. Není-li dítě milováno, bezpečně to pozná. A tou neláskou trpí, zcela bez ohledu na to, do jaké míry má tato neláska své fyzické projevy. Záměrně mluvím o nelásce, neboť se domnívám, že v případě týrání nejde jen o nelásku, ale o něco docela jiného… ale to něco jiného není nijak řešeno úplným zákazem fyzických trestů.

Tak jaké je poslání? Fyzické tresty nezakazovat tam, kde ještě jsou, ale vzhledem k tomu, že se v dějinách velmi osvědčily, znovu je zavést i jinde, kde se již nějakou dobu, k neprospěchu nás všech, nepraktikují. Určitě bychom si tím přidali pár nepříjemností, které dnes nemáme, protože zneužít se dá ledasco (třeba auto, nebo nůž…). I násilí je „jen“ nástroj. Třeba aut se nevzdáváme „jen“ proto, že s nimi lze nakládat velmi zle. Laciný argument? Možná. Pravdivý? Určitě! Máme pravidla silničního provozu, která regulují řidiče, včetně těch, kteří mají choutky si na silnici vybít svoji agresivitu. Jistě, ne vždy se to daří, dokonce u toho umírají lidé, ale přesto se všichni shodnou, že v celku u automobilismu převažují ty dobré stránky. Jsem stejně tak pevně přesvědčen o tom, že pozitiva zavedení fyzických trestů s náležitými „pravidly násilného provozu“ by bohatě převažovala nad riziky, která by to přineslo.