Snaha zdeptat supermarkety

Vilém Barák

Supermarkety jsou symbolem svobodné ekonomiky, ukázkou působení tržních sil, místem, kde lidé v milionech nákupů dennodenně dávají najevo zájem o zboží a služby, symbolem protikladným k systému státních „služeb“, které lidé platí i odebírají pouze z donucení. Zároveň tvoří perfektní cíl pro levicový populismus. Proto se socialistická vláda snaží obchodní řetězce zdeptat, dostat pod co nejtužší regulaci, a hlavně zbavit cti.

Vše začalo stížnostmi majitelů malých obchodů na „přílišnou“ konkurenci ze strany supermarketů, doprovázeno to bylo varováními před vylidňováním městských center, růstem nezaměstnanosti. Místo chvály nízkých cen, velkého výběru zboží, dlouhé otevírací doby a možnosti parkování musí obchodní řetězce válčit s byrokraty malujícími územní plány na cizí pozemky, ekologisty zasahujícími všude a do všeho a zastupiteli, kteří cítí vnuknutí Prozřetelnosti určovat počet metrů obchodních ploch na jednoho obyvatele města.

Vzápětí se přidali dodavatelé, kteří výměnou za možnost prodávat zboží na pultech supermarketů musí snižovat prodejní ceny, přistoupit na dlouhou dobu splatnosti, přispívat na reklamní akce a platit za výhodné umístění svých výrobků v regálech. Na jejich stesky lze odvětit jen to, že pokud se nechtějí přizpůsobit, mohou si pořídit vlastní obchodní síť nebo ukončit podnikání. V normálním tržním prostředí platí, že na zánik jednoho neschopného čeká hned několik schopnějších. Z podobného soudku pochází pověra o škodlivosti prodeje zboží za ceny nižší, než jsou náklady. Použití jakýchkoliv prostředků vedoucích k dosažení nižších cen od dodavatelů nebo i to, že by se obchodníci rozhodli rozdávat zboží třeba zadarmo, to vše je ku prospěchu spotřebitele a žádná budoucí ekonomická rizika neexistují.

Karel Marx ve své době stvořil mýtus o dělnících vykořisťovaných v manufakturách. Dnes se stala pro levici symbolickou obětí kapitalismu prodavačka v supermarketu. Jaké byly nebo jsou alternativy? V dobách Marxe smrt na „idylickém“ venkově, dnes zůstat bez práce.
Socialisty také vůbec nezajímala obliba večerních a víkendových nákupů, v diskusi ignorovali fakt, že ženy pracují ve třísměnném provozu ve zdravotnictví a dopravě. Byli ochotni zajistit prodavačům pravidelný spánek a osobní volno, i kdyby z nich měli udělat nezaměstnané.

Konečné a neodpustitelné urážky „Jejich Veličenstev“ politiků se šéfové řetězců dopustili před minulými Vánocemi. Přes pozvání ani jeden z nich nepřišel na snídani s ministry. Od tohoto okamžiku se supermarkety staly pro státní správu nehájenou zvěří. Velkolepé novoroční výprodeje společnosti Carrefour, kdy některé zboží bylo ihned vykoupeno, se stalo vítanou záminkou pro rozsáhlá úřední vyšetřování a bojovnou rétoriku politiků. Následně, 20. ledna 2005, se zastrašení ředitelé jedenácti nejvýznamnějších prodejních sítí poslušně dostavili na oběd v Hrzánském paláci. Moc jim to nepomohlo. Ze socialistického hrobu byla povolána Česká obchodní inspekce a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. V Meinlu se opravdu mohly přepracovávat zkažené potraviny. Vedení Meinlu musí organizátory i vykonavatele recyklace stíhat jak černými kletbami, tak soudně, protože poškodili pověst celé společnosti. Kauza bude mít velký dopad na vnitřní řízení u všech obchodních řetězců, kdy heslem bude „již ani jednu kafilerku“. Na druhé straně jde o činy jednotlivců, nikoliv o obchodní politiku firmy.

Takto se dívejme na celou událost a nepomáhejme socialistům, k vlastní škodě, v útoku na obchodní řetězce.

Vilém Barák
Od roku 1996 působil v bankovnictví v oblasti rizikových pohledávek. Dnes se věnuje krizovému řízení společností. Publikuje články v MF Dnes, Lidových novinách, Respektu, Hospodářských novinách a Virtually, převážně k ekonomickým tématům. Je spolupracovníkem Liberálního institutu.