Co takhle vícerychlostní stát?
Vilém Barák
(časopis Konec konců 3/2005
Jednou z největších lidských iluzí je, že lze zvolit politiky a zaměstnat úředníky, kteří budou pracovat bez korupce, efektivně, racionálně, iniciativně, ochotně, vstřícně, mile a ve prospěch většiny nebo že je lze po dobrém či po zlém k těmto cnostem vychovat a polepšit. Dokonce je iluzí i to, že mohou být zvoleni politici, kteří zastupují většinový názor voličů, čímž v žádném případě nechci tvrdit, že rozhodnutí většiny je a priori správné a legitimní. Dokonce i někteří politici podléhají vlastní propagandě a věří, že změní svět k lepšímu a přitom je to většinou k horšímu.
Tyto hluboce zakořeněné mýty se v reálném životě projevují tak, že vznikají stále nové a nové politické strany, nebo se uvnitř stávajících politických stran objevují nová a nová hesla, slibující změnu a nápravu nešvarů a média tepou nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky, korupci, zneužívání výhod politiky a úředníky, čímž vzbuzují dojem, že tímto se něco změní, že právě toto je správné naplnění slova demokracie.
Výraz demokracie označuje politický systém, umožňující mírovými prostředky vyměnit vládu, založený na rovnosti občanů před zákonem a podřízení se menšiny rozhodnutím většiny. V podstatě se jedná o mechanismus rozhodování, který může směřovat ke svobodě, pravda s větší pravděpodobností než diktatura, stejně dobře jako k totalitě, resp. kolektivní tyranii. Demokracie je však pouze prostředek k hledání cíle, jímž je svoboda a spravedlnost, nikoliv vlastním cílem. Dosavadní model demokracie a většinového volebního systému i výkon vlády jsou v rozporu se svobodou člověka a mírovým soužitím členů společnosti. Tyto nedostatky jsou takového rozsahu, že je nelze bagatelizovat s poukazem na nedokonalost každého lidského snažení. Demokracií totiž není volba nějakých představitelů, přičemž fikce volby je popsána níže, kteří následně určují naprosto neomezeně kdo, co a kolik dostane, kdo co smí či nesmí.
Za středobod demokracie jsou považovány volby, na základě nichž politici a následně úředníci získávají mandát vládnout. Volební proces i vlastní chod státu, který se od něj odvíjí, však zatěžuje tak velké množství nedostatků, že koncept demokracie, jako vlády lidu, je silně pochybný. Důvody jsou následující:
1.Občané, včetně těch vzdělaných a veřejně aktivních, hlasují na základě předsudků a neověřených či povrchních informací jako jsou letáčky, jednoduchá hesla a vyretušované tváře na billboardech. Je to ovšem naprosto racionální chování. Kdo by obětoval svůj volný čas podrobnému studiu programů a životopisů kandidátů, když jeho hlas je jedním z 8.264.484 dalších? I kdyby chtěl, volič rozezná velice obtížně zda jsou údaje o kandidátech a politických programech pravdivé, nebo se jedná o reklamní nadsázku a co bylo zamlčeno.
2.Voliči nerozhodují (ANO-NE) o konkrétních věcech, ale v režimu zastupitelské demokracie volí politické strany nabízející balík řešení velkého spektra skutečných i domnělých problémů. Odevzdáním hlasu pro určitý volební (politický) program je volič nucen podpořit vedle opatření, s kterými souhlasí i ty jeho části, které jsou mu lhostejné nebo s nimi nesouhlasí. Z toho plyne, že i kdyby se nakrásně jednalo o volební většinu, nikdy to není většina názorová.
3.O volební podpoře můžeme hovořit jako o bianco šeku, jelikož poskytnutím hlasu nevzniká politikovi vůči voliči žádný vynutitelný závazek. Zastupitelská demokracie dovoluje, aby zvolení poslanci přijímali v průběhu svého funkčního období zákony v podstatě nezávisle na názoru svých voličů.
4.Demokracie umožňuje jedné skupině občanů hlasovat o majetku (právech, povinnostech) jiných občanů, a to v jiném rozsahu, než jich samých se to týká. Např. úředníci, dávkaři, státní zaměstnanci hlasují o daních, aniž je sami platí (naopak je spotřebovávají), lidé s nízkými příjmy hlasují o progresivním zdanění bohatých atd.
5.Volební neúčast umožňuje, aby k rozhodování o věcech veřejných byli pověřeni zástupci nikoliv většiny, ale naprosté minority (pozn. autora; vláda, která vzešla z voleb 2002 má podporu 25,7 % ze všech zapsaných voličů).
6.Lidé jsou ve svém rozhodování ovlivněni státní propagandou, která začíná od nejútlejšího věku v základních školách a přes univerzity pokračuje tzv. veřejnoprávními medii.
Volební většina, která však je ve skutečnosti většinou zdánlivou, a to jak po stránce početní, tak i názorové, v dnešním politickém uspořádání legalizuje jednání politiků a úředníků, které souhrnně nazýváme jako stát (vláda). Jeho počínání je opět zatíženo mnoha chybami a nedokonalostmi.
Stát jako byrokratická instituce nezávisející na zisku a svobodném nákupu jeho "služeb" ze strany zákazníků (občanů), nemůže racionálně fungovat, a to říkám s takovou jistotou, jako že zítra vyjde slunce. Důvodů je opět několik a dva z nich byly použity jako důkaz, proč nutně musí dojít k rozvratu socialistického hospodářství a jejich pravdivost byla ověřena v praxi, právě krachem socialismu. Prvním je teoretické zdůvodnění Ludwiga von Misese ("Ekonomická kalkulace v socialistickém státě" 1920) o nemožnosti kalkulace a tudíž i racionálního chování v okamžiku, kdy rozhodování o vstupech a výstupech není vedeno cenami.
Druhý důvod vysvětlil Friedrich August Hayek, které poukázal na nemožnost plánování s ohledem na rozptýlenost informací, tedy že politici a úředníci nemohou řídit procesy ve společnosti, protože v daný okamžik nemají k dispozici všechny informace potřebné ke svému rozhodování. Byrokracie je socialismus a platí na ni oba tyto závěry. Na vlastní trpké zkušenosti s komunismem jsme se přesvědčili, že nemůže fungovat ve velkém. Proč jsme tak bláhoví, že předpokládáme dobré konce, když socialismus řádí pouze v určitých sektorech (školství, zdravotnictví, chod státního aparátu…)?
S třetím argumentem přišla opět rakouská ekonomická škola (např. opět Ludwig von Mises "Byrokracie" 1944) a s velkou slávou byl následně "objeven" teorií veřejné volby (např. James Buchanan, nositel Nobelovy ceny za ekonomii). Jde o poznatek, že politici, hnáni vidinou svého znovuzvolení, upřednostňují zájmy lobbystických skupin, které uspokojují na úkor málo koncentrovaných skupin, neschopných poskytnout srovnatelnou volební podporu.
Čtvrtý argument souvisí se základním postulátem ekonomie (všechna prohlášení a výroky politiků jsou s tímto v naprostém rozporu, i když sami sebe mylně označují za ekonomy), který zní, že užitek, riziko, náklady jsou veličiny, u kterých není možné meziosobní srovnání. Jak plyne z předchozího textu, neschopnost státu rozhodovat správně se limitně blíží jistotě. Jakékoliv opatření státu mířící k nějakému cíli, "(užitku"), i když je zdánlivě posvěceno "většinovou" volbou (většina ale nejsou všichni a opakuji, že dnes máme vládu s mandátem 25,7 % všech oprávněných voličů, což je hodně daleko do většiny) nevede k všeobecné spokojenosti, protože jedny poškozuje a druhé zvýhodňuje (privileguje). Sebevětší většina stejně nemůže legitimovat agresi proti životu a majetku, byť se tak děje prostřednictvím tzv. zákonů. Ve společnosti každá nespravedlnost zvyšují napětí a zášť mezi lidmi. Je tomu tak proto, že rozhodnutí státu poškození oprávněně vnímají jako donucení, útok (agresi) proti jejich svobodě a jsou jim naprosto lhostejné užitky jiných, pro ně cizích lidí. Naproti tomu svoboda je stav, v němž každý člověk může činit co uzná za vhodné, kromě agrese. Co však může ospravedlnit omezení svobody? Panuje obecná představa, že použití státního donucení je přípustné při ochraně zdraví a bezpečnosti (i když řešení prosté státu existuje i v těchto oblastech). Zřejmě bychom souhlasili s následujícím obecným výrokem: "Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého". Z toho logicky plyne otázka:"Čím je narušena tvoje svoboda, když já nebudu podporovat ……?". A zde doplňme např. železnici, zemědělce, tzv. veřejnoprávní televizi….. Pokud tedy souhlasíme s etickým hodnocením, že ve společenských vztazích má panovat svoboda, mír a harmonie, nikoliv donucení, nedobrovolnost, násilí a odvozeně, že právo může zasahovat do svobody jednání jednotlivce pouze v zájmu zachování svobody jiných, je dnešní realita v úplném rozporu s tímto výrokem.
Ani námitka založená opět na subjektivních názorech, jak velká míra svobody a donucení má ve společnosti panovat není relevantní. Něčí subjektivní názor nelegitimuje, a to ani většinovou volbou, omezení svobody, která neslouží pro ochranu zdraví, života a majetku členů společnosti.
Jak z toho ven
Když se podíváme kolem sebe, denně se stýkáme s lidmi, s kterými souhlasíme pouze do určité míry, nebo s nimi nesouhlasíme vůbec. Někdy se neshodneme ani se svými nejbližšími, rodiči, manželkou, dětmi, přáteli, společníky ve firmě, spolupracovníky, sousedy atd. Jak nalezneme shodu s komunistou mávajícím rudým praporem na 1. máje nebo důchodcem, který čte v tramvaji Právo? Přesvědčíme snad o něčem člena ÚV ČSSD? Kdo může být tak bláhový? Základní otázka zní, proč bychom se měli shodnout např. na dotacích hutnictví, nebo podpoře literárním časopisům s naprosto neznámými lidmi, které potkáváme v supermarketu, tramvaji nebo na ulici a jsou nám neznámo proč sympatičtí, jiní nesympatičtí, ba přímo odporní? Co máme s nimi společného a co oni s námi? Proč bychom měli být jimi omezeni a proč oni námi, když se nejedná o zdraví, život a majetek? Proč se rozčilovat nad cizími názory, jakkoliv geniálními či hloupými? Když by nevedly a nemohly vést k agresi proti našemu životu a majetku, mohli bychom je zcela ignorovat.
Chci tím říci, že tzv. "většinovou volbou" jsou vnucovány lidem věci, které mít nemusí a většinou ani nechtějí. Bylo by ale v přímém protikladu s tím, co bylo napsáno výše, aby lidem požadujícím např. sociální jistoty, byly tyto většinovou volbou upírány. Proto navrhuji, aby se lidé sami mohli rozhodnout, zda se budou pojišťovat na důchod, jestli se zřeknou sociálních dávek, "služeb" ombudsmana a tzv. veřejnoprávních medií, dotovaných železnic, podpory zemědělců, ..... Tedy podepíší revers, že nechtějí od státu určitou "službu", ale zároveň tím získají právo tuto "službu" neplatit nebo obdržet kompenzaci za škody způsobené touto „službou“. Odpůrci zajisté namítnou, že se takto nelze distancovat od armády, policie, stavby a údržby silnic, péče o nemocné a nemohoucí ……., a proto něco podobného nemůže být dovoleno. Zároveň se tím do diskuse zamíchají i věci, které nejsou a ani při nejlepší vůli nemohou být předmětem státem nucené solidarity (veřejnoprávní media, ombudsman..).
Pozor, podstatou návrhu není okamžité odpojení a tím popření funkce státu (všechno nebo nic), ale postup "per partes", od jednoduchých ke složitým. Zde vidím praktické řešení kardinální otázky: "Kdo by v zcela svobodné společnosti vymezoval a ochraňoval vlastnictví?". Každý občan by si v rámci určitých mantinelů zvolil, co by nechtěl (chtěl). To považuji za hlavní výhodu celé myšlenky, jelikož ani uvnitř skupiny prosazující toto řešení, by nemusela být shoda na konkrétních odpojeních, ale pouze na principu, že odpojení je možné. Jediná shoda mezi většinou a menšinou by byla nutná nad tím, že jeden druhému dáme svobodu.
Stejně tak nemusíme vědět již dnes, jak konkrétně řešit určitý segment činnosti státu a mimo debatu se tak ocitají "extrémní" příklady, na které nelze v současnosti odpovědět. Zvláště když oponenti vnucování státních „služeb“ nedisponují nekonečnými miliardami, za které by se jejich myšlenky mohly proměnit v návrh pravidel.
Věřím, že tento návrh je demokratický, na nikoho neútočí, nepůsobí újmu a není na úkor svobody jiných lidí. Vyžaduje od společnosti pouze akceptovat u části svých členů právo žít v klidu a míru jinak než ostatní. Demokraté, pokud opravdu chtějí zůstat demokraty a uznávají principy subsidiarity a práva na sebeurčení, nemohou nutit menšinu, s odkazem na princip většinové volby, k jednání, které tato menšina považuje za špatné. Zvláště tehdy, když jednání, ke kterému by se menšina rozhodla, nezpůsobuje většině újmu, není agresí, neohrožuje nikoho na zdraví, bezpečnosti ani majetku. Každý chápe, proč není možné vraždit a loupit, není ovšem jasné proč platit na Českou televizi, železnice, ombudsmana ….. Většina by měla být naopak ráda, že někdo nechce ujídat z jejího koláče subjektivně vnímaných výhod. Nebo se má věc tak, že většina potřebuje co nejvíce otroků nedobrovolně pracujících na uskutečnění její vize?
Vícerychlostní stát je také odpovědí na rostoucí napětí mezi privilegovanými a platícími skupinami, jejichž existenci současný politický systém zamlžuje a v jehož rámci není možné řešení. Někteří lidé také odmítají a budou odmítat politiku, zajímají se pouze o rodinu, přátele, koníčky, bulvár, a což mají zcela nepochybně právo. Jiní lidé souhlasí se "sociální spravedlností" atd. Dejme jim tedy šanci, nechť svoji pasivitu nebo "solidaritu" plně realizují, ovšem pouze do výše svého vlastního majetku.
Uznávám, že druhotným efektem by bylo zhroucení systémů "státu blahobytu" pro nedostatek dobrovolných plátců. Lidé by ale svým rozhodnutím pouze demonstrovali své preference a to, a nic jiného, považují za opravdové naplnění slova demokracie.
Vilém BarákOd roku 1996 působil v bankovnictví v oblasti rizikových pohledávek. Dnes se věnuje krizovému řízení společností. Publikuje články v MF Dnes, Lidových novinách, Respektu, Hospodářských novinách a Virtually, převážně k ekonomickým tématům. Je spolupracovníkem Liberálního institutu.
