Michnik a Geremek poškozují Polsko, říká profesor Krasnodębski

Barbara Kasprzycka, přeložil Josef Mlejnek

Legenda české opozice Václav Havel je přesvědčen, že by na polské předčasné volby měli podobně jako v Bělorusku nebo na Ukrajině dohlížet mezinárodní pozorovatelé. Prohlásil to 3. září v Krakově.

Co si o tom myslíte?
Václav Havel určitě není někdo, kdo by průběžně a podrobně zblízka sledoval polskou politickou scénu. Jeho výroky se jednak opírají o negativní obraz Polska, který vytvořila západní média, a jednak o informace, které získal od svých přátel – tzv. morálních autorit. Myslím, že si Václav Havel v tomto případě nevytvořil osobní názor a že se nechal ovlivnit názory, které formulovali jiní lidé sledující vlastní zájmy. Havla při krakovském setkání doprovázeli lidé, jimiž důvěřuje a od nichž také má své poznatky o Polsku. Cítil určitě povinnost komentovat polskou situaci a řekl přitom něco nevhodného a nešťastného. Byl využit v politickém boji, který právě probíhá v Polsku a zatím se naštěstí omezuje pouze na slova, byť jde o slova hodně jízlivá a velmi nebezpečná.

Jaké mohou mít Havlova slova následky?
Znovu se tím sníží mezinárodní autorita Polska. Oslabí se tím naše postavení a budou tak ohroženy zájmy nás všech. Skutečně si nemyslím, že by Havel sám o sobě přišel na nápad s mezinárodním dohledem nad polskými volbami. Tyhle věci mu určitě někdo napovídal. Chybí už je výzva k intervenci mezinárodních sil OSN.

Opravdu má Polsko v Evropě tak fatální pověst?
Nepochybně tomu tak je. Západ si navykl řídit se míněním určitých lidí, jimž někdy až neúměrně příliš důvěřuje. Tito lidé si dnes často nevidí do úst a zahraniční média je velice ochotně citují. Když Tadeusz Mazowiecki nebo Bronisław Geremek přirovnávají Polsko k putinovskému Rusku nebo když Wiktor Osiatyński přirovnal lustrace a případ arcibiskupa Wielguse k maccartyismu, potom je těžké se divit narůstající atmosféře antipatií. Stejné věci opakuje Adam Michnik ve svých přednáškách v Princetonu nebo na Virginské univerzitě. Každý má samozřejmě právo se vyjádřit, ale ne na urážky a insinuace. Když se hovoří o ohrožení základních principů demokracie v Polsku, potom skutečně nemáme co do činění s rozumnou kritikou, pro kterou je v naší zemi dost a dost důvodů, ale s urážkami a insinuacemi. Jak někdo může vážně přirovnávat Polsko k putinovskému Rusku? Copak se u nás likvidují svobodná média a vraždí nepohodlní novináři?

Je možné, že si lidé jako Michnik či Geremek vyjadřováním podobných názorů přejí dobro? Možná jim skutečně leží na srdci dobrodiní polské demokracie?
Spíše z nich promlouvá běs „antikaczerismu”, kterému už podlehly i ty nejváženější hlavy. Vůbec si nemyslím, že se chovají cynicky. Spíše si myslím, že tu svoji roli hrají různé neblahé události a obrovské emoce, které mají své kořeny ve sporech uvnitř opozice v sedmdesátých letech. Obě strany konfliktu se přece navzájem velice dlouho znají. Je to jako spor uvnitř rodiny, a takové bývají nejhorší. O tom, že jde o zvláštní osobní animozity se můžeme přesvědčit právně nyní, kdy pánové Lepper a Giertych přešli do opozice. Po celé dva roky byla vláda PiS kritizována především za koalici se Sebeobranou a Ligou polských rodin. Když nyní tato uskupení opustila vládu, je náhle možné jim všechno odpustit – pod podmínkou, že budou bušit do Jarosława Kaczyńského.

Jak je však možné, že onen běs antikaczerismu naráží v zahraničí na tak příznivý základ?
Ze zjevných důvodů: Polsko se stalo nepohodlnou zemí. Už dva roky provádí pro některé země těžko přijatelnou zahraniční politiku, neboť klade důraz na vlastní zájmy. Jestliže jsou v Polsku vystaveny ostré kritice některé kroky německé politiky, těžko se potom divit, že německá média se nevybíravými prostředky snaží polskou vládu zesměšnit. Sám jsem se účastnil na jednom z německých televizních programů diskuse, v níž padla námitka, že je naše vláda antisemitská. Když jsem žádal důkazy, dostalo se mi odpovědi v podobě citátu z Macieje Giertycha v záležitosti, která se týkala otázky kreacionismu. Hodinky nebo holínky, obojí se natahuje. Jde o pomluvy, které bohužel často pocházejí od polských politiků. Vždyť přece polští politici tvrdí, že u nás vzniká nová Bereza Kartuska (městečko v němž se v letech 1934-1939 nacházel izolační tábor pro odpůrce režimu, dnes na území Běloruska, pozn. překl.) nebo že se vrací stalinismus. Západní novináři si to sami nevymysleli.

Měli bychom na podobné výroky jako Havlův reagovat?
Včera jsem slyšel na rozhlasové stanici TokFM redaktora Cieńského z Financial Times. Prohlásil, že podobné výroky mají za následek, že v dotyčné zemi jsou pobouřeni všichni, nezávisle na jejich politické volbě. Jde o normální reakci! Tzv. morální autority mají povinnost rozhořčeně reagovat na insinuace cizích politiků, že Polsko je zralé pro mezinárodní pozorovatele. Tragičnost polské situace spočívá v tom, že výrazná část polského politického establishmentu Havlův názor podporuje. S jeho nápadem se zcela ztotožnil lídr Demokratů Jan Lityński. A to je skutečně věc velice zneklidňující. Před několika dny se k tomuto chóru připojil šéfredaktor Tagesspiegelu, když napsal, že by v Polsku měla zasáhnout EU nebo německá vláda, neboť – jak napsal – hranice s Polskem se nacházejí osmdesát kilometrů od Berlína. Polské tzv. morální autority na tento drzý výrok vůbec nereagovaly. Možná by měla v Berlíně vzniknout polská exilová vláda v čele s prezidentem Geremkem?

Děláte si legraci?
Samozřejmě, ale přiznám se, že pro mě znamenalo šok vystoupení profesora Geremka na evropském fóru ve chvíli, kdy se zvažovalo, má-li být zbaven mandátu europoslance, neboť odmítal předložit lustrační osvědčení. Nesdílel jsem jeho politické názory, ale byl jsem přesvědčen, že lidé jako on se nikdy k některým věcem nesníží, neboť budou brát ohledy na dobré jméno Polska. Ale Bronisław Geremek vytvořil sugestivní atmosféru přímému útoku na demokracii v Polsku, neboť tam byl odhlasován nový lustrační zákon. Nejsměšnější na tom, že nalezl útěchu i útočiště u Hanse-Gerta Pötteringa, člena strany, která uskutečnila dekomunizaci a lustrace v bývalé NDR. Po vystoupení pana Pöttering na sjezdu krajanských sdružení si nelze dělat iluze o tom, že používají dvojího metru a že on sám nikdy neopomene připomenout německý patriotismus. V Polsku se bohužel „autority” zcela vyčerpaly a znemožnily. Koneckonců možná právě proto pozvali Václava Havla. Organizátoři setkání v Krakově sami přiznávají, že jim šlo o dovoz autority, protože domácích autorit se dočasně nedostává. Aleksander Kwaśniewski nebo Lech Wałęsa už rozhodně nestačí. Chybějí osobnosti, jež nejsou zataženy do domácího politického konfliktu a jež by mohla provázet pověst nadstranickosti, neutrality, zaměřenosti na obecný prospěch. Protože kdo vlastně ještě zůstal? Wisława Szymborská?

Vyšlo v polském deníku Dziennik 5. září 2007. Redakčně kráceno. Vybral a z polštiny přeložil Josef MLEJNEK.

ZDZISŁAW KRASNODĘBSKI, polský sociolog, profesor Univerzity v Brémách a Univezity Kardinála Stefana Wyszyńského. Poblikoval mimo jiné knihy Úpadek myšlenky pokroku, Postmodernistické sváry kultury, Demokracie periférie, Spánek moudrých a další.

Josef Mlejnek