Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually

Public Enemy - Václav Klaus!

Jiří Svoboda

Několik poznámek na okraj nepravdivých tvrzení Petra Uhla.


Nebylo by od věci, kdybych měl možnost s předním komentátorem Práva, Petrem Uhlem, polemizovat přímo v deníku, kde 15.8.2002 vyšel na str. 6 jeho komentář: „Klaus – otec slovenské státnosti“. Ale to, jak jsem se opakovaně přesvědčil, reálné není.


Netřeba zdůrazňovat, že si P.Uhla velmi vážím za statečnost, kterou systematicky prokazoval v časech před listopadem 1989. Tím méně chápu jeho současnou konformitu ve vztahu k „žurnalistické frontě“, do jejíž uniformity je nejvděčnější vstupenkou útočit na Václava Klause – lhostejno zda na základě faktů, či konfabulací anebo zjevných nepravd.


Titulek citovaného komentáře (věřím, že si ho P.Uhl sám nevybral) patří do kategorie propagandistické lži. S čistým svědomím mohu být tak příkrý a kategorický, protože jsem se osobně řady jednání se slovenskou politickou reprezentací zúčastnil. (Na jednání v Jihlavě, které P.Uhl zmiňuje, jsem přítomen nebyl – tam však šlo už jen o epilog a sumář dějů a postojů předcházejících).


Byl jsem však přítomen na reprezentativním setkání představitelů všech politických stran, které svolal pan prezident V.Havel do Kroměřížského zámku. Jednání probíhalo za energické a místy zoufalé snahy prezidenta zachovat alespoň nějakou možnost další existence společného státu. Stanoviska předsedů stran byla vyslovena a protokolována. I bez protokolu si však velmi dobře pamatuji postoje slovenské reprezentace. P.Weiss za SDL, budoucí prezident Slovenska a ministr zahraničí poslední federální vlády, zastupující nepřítomného předsedu HZDS V.Mečiara a v menší míře J.Čarnogurský hovořili o možnosti federace, či spíše konfederace. Pan Lux, blahé paměti, za KDÚ-ČSL, podporován Hnutím za Moravu a Slezsko, prosazoval spolkový stát, složený ze tří zemí. Pan Kalvoda za ODA na straně české a předseda SNS na straně slovenské prosazovali od začátku rozdělení jako jedinou schůdnou variantu.


Pojmově konfusní debata trvala asi 6 hodin. Pan prezident Havel nebyl sám, kdo z projevů jednotlivých politiků nebyl schopen pochopit, jaký model společného státu vlastně kdo zastává a uchýlil se nakonec k písemné anketě, kde měli představitelé politických stran napsat svůj názor v jednoduché větě. Výsledek byl stejně tristní a mlhavý jako v předchozích kolech.


V tu chvíli se chopil iniciativy předseda ODS, Václav Klaus – zastával jednoznačně koncepci Federace s tím, že je třeba zřetelně definovat pravomoci národních vlád a parlamentů a pravomoci orgánů Federace (pojmu, který všichni používali jako šidítko – kupř. Pithartova koncepce dvojdomku předpokládala dva v podstatě suverénní státy, se suverénními vládami, jejichž střechové orgány budou mít v pravomoci snad obranu a možná zahraniční politiku. Přerozdělování národního důchodu se však mělo i nadále řídit podle pro české země nevýhodného klíče).


Zatímco mně tehdy připadal návrh V.Klause jako konstruktivní, část slovenské (ale i české) reprezentace reagovala podrážděně a prohlásila ho za demagogický. Myslím, že od kroměříškých jednání se datuje v terminologii žurnalistů i politiků záměna pojmů demagogický a racionální. Ve chvílích Klausových výzev: „Vaše řeč budiž ano-ano, ne-ne“, byl prohlášen za člověka nekomunikativního a arogantního. Zatímco ti, co plácali bezobsažné hlouposti se považovali a byli prezentováni jako konsensuální hvězdy.


V Kroměříšském Zámku požádal V.Klaus o přinesení tabule a každý ze zúčastněných měl napsat soupis kompetencí, které budou federální a kompetencí, které budou výhradně republikové. Velmi rychle se ukázalo, že model, který požadovala celá slovenská reprezentace bez výjimky je nesmyslným soustátím s měnovou a celní unií, společným zákonodárstvím v nejobecnější rovině a přerozdělovacími mechanizmy národního důchodu, které nerespektovaly ani původ jeho vytvoření, ani dělbu podle počtu obyvatel.


Mimo vůli politických reprezentací však nebyla ani vůle příslušníků obou národů žít v jednom státu. Byl jsem spoluiniciátorem Petice požadující vyhlášení referenda o rozdělení státu, neboť rozdělení bylo jinak z mnoha stran za hranicí ústavnosti. V petičním výboru byli spolu se mnou prof. Sviták, prof. Hájek (ministr zahraničí v roce 1968), dr. Císař, dr. Sacher, abych jmenoval nejznámější osobnosti – platných podpisů bylo však asi jen 160 tisíc.


Za okolností a podmínek, za nichž si to představovala slovenská politická reprezentace, nebyl společný stát možný (a nešlo přitom o unitární model a utlačování Slováků, jak tvrdí P.Uhl – důvěrně si pamatuji úzkostlivé dodržování klíče, podle něhož museli být ve vedení všech centrálních úřadů zastoupeni paritně Slováci, často bez ohledu na elementární odborné vybavení).


Před časem jsem natočil dokument o ministru Aloisu Rašínovi. Často si na něj v souvislosti s Václavem Klausem vzpomínám. Jen pár týdnů před tím, než na Rašína zaútočil bezvýznamný psychopat, si Rašín na krátké dovolené v Krkonoších poznamenal do deníčku: „Jak je tu krásně, daleko od všech těch zlých lidí…“. Něco měl s V.Klausem společného – neměli ho rádi levičáci, ani zarytí pravičáci, nesnášeli ho Legionáři a tisk o něm psal často tónem za hranicí slušnosti a na hranici zdravého rozumu. Přesto to byl Alois Rašín, mimořádný státník, který dokázal unikátní operací bez bolesti a ztrát oddělit českou měnu od rakouské a českou korunu proměnit v ostrov jistoty v moři nestability, hyperinflace a ekonomických katastrof.


17. srpna 2002.



Jiří Svoboda
Filmový režisér (Sametoví vrazi, Udělení milosti se zamítá, Jen o rodinných záležitostech, Skalpel, prosím, aj.), bývalý člen a předseda KSČM (do r. 1992).
Od roku 2006 působí na Universitě Jana Amose Komenského jako spolu garant oboru mediální komunikace
Osobní stránky
 
  Přístupy: 54474 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA