Dvakrát přemýšlej, až pak navrhuj

Josef Mlejnek jr.

ČSSD nedávno vyrukovala s návrhem na zavedení přímé volby prezidenta. Pokolikáté už takto někdo učinil, a pokaždé za tím byl utilitární politický zájem předkladatele. Nejinak tomu je v případě sociálních demokratů.

Jsou v opozici, Antiklause, zdá se, nakonec stejně neposlepují, tak se alespoň chtěli před voliči blýsknout něčím líbivým. Na posledním návrhu Lidového domu je pikantní skutečnost, že souběžně se zavedením přímé volby by mělo dojít k omezení prezidentských pravomocí. Jakou má toto logiku? Prognosticky pragmatickou: kdyby přímá volba přece jen nějak prošla, vyhraněný stranický kandidát ČSSD stejně nemá šanci, a je tedy lepší příštího přímo zvoleného prezidenta ještě více spoutat, aby pak nemohl klepnout přes prsty příští sociálnědemokratickou vládu. Z věcného hlediska znamená souběžné zavedení přímé volby prezidenta a oslabení jeho pravomocí naprostý nesmysl, jímž snad ani nemá cenu se vážně zabývat.

Přímá volba vyžaduje změnu ústavního systému

Veškeré zdejší navrhování přímé volby hlavy státu prokazuje hlavně bídnou úroveň českého politického myšlení. Neboť pro fungování každého demokratického politického systému, nejen parlamentního, ale i prezidentského a poloprezidentského, je ­klí­čovým faktorem vztah výkonné a zákonodárné moci či, jinak řečeno, exekutivy a parlamentní většiny. O tomto vztahu je však třeba přemýšlet komplexně, a nikoliv vytrhnout jednu součást ze systémového celku a uvažovat samostatně o případné změně způsobu její instalace do úřadu, jak se to u nás často děje.

Zavedeme-li přímou volbu prezidenta, vneseme do českého parlamentního systému prvek systému poloprezidentského, a je tedy nutno položit si otázku: Proč vlastně? Vždyť přímá volba prezidenta mimo jiné znamená další oslabení pozice Senátu, a tudíž faktickou redefinici celé ústavy. Opět se nabízí otázka – proč?

A má-li být přechod na přímou volbu provázen změnou prezidentských pravomocí, tak už evidentně nejde o diskusi o přímé volbě, ale o diskusi o změnách ústavy, o změně ústavního systému.

Přímá volba prezidenta proto není nezávislá proměnná. Je to přinejlepším závislá proměnná, závislá na požadované roli dané instituce v rámci ústavního systému jako celku. Na­vr­hu­je-li proto někdo přímou volbu hlavy státu, měl by být vyzván k tomu, aby svůj návrh formuloval úplně jinak: jak chci proměnit ústavu, jak hodlám redefinovat vztahy mezi mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní, a proč.

A o nevyzrálosti zdejší politické diskuse o způsobu výběru prezidenta svědčí ještě další věc. Odehrává se totiž v mezích velmi obecné dichotomie přímá versus nepřímá volba. Přičemž přímých i nepřímých způsobů volby prezidenta existuje celá řada. Třeba by postavení prezidenta skutečně prospěla změna způsobu volby, ale pouze z dosavadního způsobu na jiný konkrétní nepřímý způsob – například s rozšířením volitelského sboru o zástupce krajských parlamentů. Třeba ano, třeba ne, na toto téma se však nevede skoro žádná diskuse.

A skoro všichni navrhovatelé přímé volby pak jaksi automaticky předpokládají, že by proběhla dle dvoukolového absolutního většinového systému. Ale ten má i závažné nevýhody, o nichž se moc nemluví. Na prvním místě nutno v této souvislosti uvést jeho schopnost „osmělovat“ příliš velký počet kandidátů startujících v prvním kole, což někdy vede k tomu, že do finále postoupí takřka „náhodná“ dvojice finalistů. Připomeňme francouzské prezidentské volby z roku 2002, kdy namísto očekávaného finále Chirac – Jospin stanul proti Chiracovi Le Pen. A to díky rozptylu hlasů pro levicové kandidáty.

Dvakrát měř, jednou řež, nabádá lidové rčení. Proto by bylo nejlepší ponechat v platnosti dosavadní způsob volby hlavy státu a případné změny provést až po důkladném uvážení a rozsáhlé diskusi.

Článek vyšel v lednu 2008 v Pravém úhlu.

Josef Mlejnek jr.
Autor působí na IPS FSV UK Praha.