Ostré hrany kulatého stolu

Josef Mlejnek jr.

LN 6. února 2009


Před dvaceti lety začali Poláci demontovat komunismus tím, že opozice s komunisty dohodla volby

Zahajovací zasedání kulatého stolu si dobře pamatuji. Bronislaw Geremek mne donutil, abych si vzal sako a kravatu. A celý nesvůj, podrážděný, za doprovodu jízlivých poznámek Lecha Walesy, jsem spolu s ostatními vyrazil na místo jednání. Do jednacího sálu se šlo po schodech nahoru, kde u vchodu do dveří vítal hosty (ministr vnitra) generál Kiszczak a stranický tajemník Stanislaw Ciosek. Zkusil jsem se schovat někde na toaletě, aby mne nikdo neviděl, jak podávám ruku šéfovi policie, bál jsem se, že mne pak žena vyhodí z bytu... Ukrýval jsem se asi sedm minut, poté jsem vykoukl ven, ale generál Kiszczak stál neúprosně pořád nahoře. Kamery běžely, fotoaparáty cvakaly, nedalo se nic dělat, musel jsem jít. A tak jsem tehdy přišel o věneček,“ vzpomínal po deseti letech na zlomový historický okamžik jeden z vůdců polské protikomunistické opozice Adam Michnik. Dnes uplyne od Michnikem popisované události již dvacet let. Žena na něj kvůli kulatému stolu nezanevřela, což ale nelze říci o významné části polské společnosti. Té nevadila ani tak nutnost uzavření dočasného politického kompromisu s komunisty jako to, že z něj Michnik a někteří další představitelé opozice hodlali učinit úhelný kámen nové demokracie.

V Polsku tak dodnes není kulatý stůl muzeálním kusem nábytku pokrytým prachem, jejž rozvíří jen čas od času nějaká ta školní výprava. Naopak, často se stává předmětem zásadního politického sváru, který formuje politické strany a vytyčuje politický prostor. Liberální proud tehdejší polské opozice, jenž ve vedení Solidarity dominoval, musel od počátku čelit kritice, že Solidarita komunistům ustoupila příliš mnoho, ba že se její tehdejší vedení s nimi podělilo o moc a ekonomický vliv. Růst této linie kritiky nakonec notně přispěl k vítězství bratrů Kaczynských (kteří se však jednání v roce 1989 účastnili) ve volbách 2005, což pochopitelně zdaleka nedokazuje její věcnou správnost a spravedlivost.

Po bitvě, jak známo, bývá každý generálem, nicméně nutno též dodat, že celý spor se daleko více týkal a týká ocenění období po roce 1989, role konkrétních hodnot v politice a veřejném životě a kulatý stůl v něm sloužil spíše jako zástupný symbol.

Chalupáři v „roce zázraků“

U nás události „zázračného roku“ 1989 skoro žádné spory nevyvolávají - pomineme-li občasné slovní přestřelky s komunisty. Česká společnost se spokojila s barvotiskovou mytologií, dle níž zmlácení studenti našli v sobě sílu k odporu, kterou generace jejich rodičů, chalupařící v nečasu normalizace, postrádala, a všichni pak - disent, studenti, herci, zpěváci, rodiče i děti sdružení svorně v Občanském fóru - starý režim nenásilně svrhli. Prezidentem se stal disident Marián Čalfa, premiérem komunista Václav Havel, nebo tak nějak, že. Silná občanská společnost triumfovala nad zpuchřelým normalizačním režimem.

Omyl! Režim byl sice zpuchřelý, leč společnost byla slabá. A ze slabosti českou společnost usvědčuje právě polský kulatý stůl. Neboť jednání u něj začínají v době, kdy Palachův týden už patřil minulosti a Václav Havel seděl - právě kvůli palachiádě - ve vězení. Čtvrtého června 1989 se v Polsku konaly volby - polosvobodné sice, leč volby, které přinesly obrovský úspěch kandidátům Solidarity. Generál Wojciech Jaruzelski na ně později vzpomínal následovně: „Byl to šok, zemětřesení. Jasně a pádně jsem si najednou uvědomil, že výsledky znamenají nejen nutnost podělit se o vládu, ale i urychlení procesu, který může vést velmi daleko.“

V srpnu, kdy se zdejší opozice přela o to, zda vyzvat, či nevyzvat občany k demonstraci, neb kolovaly zvěsti o připravovaném brutálním zásahu proti ní, už polský parlament přijal rezoluci odsuzující okupaci Československa v roce 1968. Koncem srpna se stal Tadeusz Mazowiecki prvním nekomunistickým premiérem po dlouhých desítkách let - u nás režim ještě zatýkal disidenty. Demonstraci k 28. říjnu (za účasti pár tisíc lidí) opět rozehnali pendrekáři z Hrdlořez. Pak padla zeď v Berlíně a na masových demonstracích v listopadu 1989 lidé v Praze pravdivě skandovali: „Poručíme větru dešti platí už jen v Bukurešti.“ Smlouva místo revoluce Nikoliv náhodou začal celý proces, tak hladce sametově končící v Československu (a nesametově v Bukurešti), právě v Polsku, v zemi, kde se v srpnu 1980 zrodilo masové opoziční hnutí Solidarita. To sice generál Jaruzelski svým výjimečným stavem z prosince 1981 hodlal zadusit, leč podařilo se mu dosáhnout jen dočasného přiškrcení.

Koncem osmdesátých let polský režim zjistil, že není jiného východiska než dohoda se Solidaritou. Vznikl tak morálně i politicky problematický hybrid, tzv. kontraktační demokracie. Rozhodně však nelze vyloučit, že k urychlení pádu komunismu přispěl paradoxně právě kulatý stůl a situace, jež nastala po uvedení jeho závěrů do praxe.

***

Polský kulatý stůl 1989 6. únor - začíná jednání mezi komunistickým režimem a opozicí 4. duben - na závěr podepsány dohody, též o polosvobodných volbách: v Sejmu 65 procent mandátů vyhrazeno režimu, o 35 procent v podstatě otevřený souboj, do Senátu se volí zcela svobodně 4. červen - protikomunistická opozice ve volbách triumfuje: získává 35 procent mandátů v Sejmu a 99 procent v Senátu

Josef Mlejnek jr.
Autor působí na IPS FSV UK Praha.