Josef Mlejnek jr.: Čekání na Arnolda

Čekání na Arnolda

Josef Mlejnek jr.

Revue politika 4/2009

KDU-ČSL nad propastí

Pád vlády vyvolal celou řadu reakcí, mimo jiné i gradaci dlouhodobého sporu uvnitř KDU-ČSL, jejž lze zhruba označit jako konflikt mezi „kalouskovci“ a „čunkovci“. Jiří Čunek podle všeho hodlá zachránit plíživý propad preferencí křesťanských demokratů zaujetím velmi netradiční opoziční role a získáváním politických bodů pomocí populistických návrhů typu zlevnění elektřiny o 30 %.

Komunistický režim se kdysi pokoušel snížit spotřebu nedostatkové elektřiny neustálým napomínáním občanů, aby se přesvědčili, zda někde nesvítí zbytečně. Neminulo snad večera, aby se na televizní obrazovce neobjevil příslušný apel. Možná by Jiří Čunek udělal lépe, kdyby se nechal obsadit do hlavní role v nějaké podobné kampani: že by se vždy, místo vlezlých reklam, objevila na obrazovce tvář Jiřího Čunka, který by občany přemlouval, aby se přizpůsobili krizi a šetřili. Když dokáží uspořit 30 % spotřeby elektrické energie, zaplatí pak o 30 % méně, a s cenou se nebude muset hýbat!

Byť si člověk musí poslední dobou zvykat na to, že už se nemá divit vůbec ničemu, výše nastíněný scénář lze stále ještě označit za dosti nereálný. Scénář, že by KDU-ČSL pod Čunkovým vedením získala ve volbách 10 % hlasů, je však nereálný zhruba stejně. Ať už dopadne květnový sjezd strany jakkoli, budou lidovci rádi, pokud v příštích volbách překročí pětiprocentní hranici.

Znechucený Miroslav Kalousek nedávno dokonce oznámil odchod z politiky; sdělil, že ve volbách nebude kandidovat ani za KDU-ČSL, ani za jiný parlamentní subjekt. Svědčí to o jeho slábnoucí pozici v mateřské straně. Pokud se KDU-ČSL plně zmocní „čunkovci“, postarají se o to, aby jediný poslanecký mandát, který lidovci (v osobě Miroslava Kalouska) v Jihočeském kraji posledně získali, připadl někomu jinému. Nová konzervativní strana, o níž se v souvislosti s Kalouskem (a za jeho výrazného přispění) spekuluje, je za současných poměrů bez šancí, tedy pokud by kandidovala samostatně. V alianci s ODS by nějaké mandáty obdržet mohla. Exministr financí je svými oponenty ve straně beztak obviňován z toho, že je příliš „domodra“ a že hodlal rybičku KDU nechat spolknout velkým žralokem ODS.

Nejhorší volební výsledek

Jaké důsledky by mohl vznik nového Kalouskova subjektu a jeho kandidatura ve volbách v koalici s ODS mít (což je něco jiného než případná volební koalice ODS a celé KDU-ČSL, o níž se jeden čas spekulovalo)? Podobná situace tu už byla počátkem devadesátých let, kdy spolu s ODS kandidovala KDS Václava Bendy. A rozhodně stojí za připomenutí, neboť poukazuje na zajímavé souvislosti.

Není totiž pravda, že KDU-ČSL zaznamenala nejhorší volební výsledek při posledních parlamentních volbách (7,22 %); teze o kontinuálním propadu přízně pro lidovce neplatí. Nejhorším polistopadovým výsledkem strany byl ten z roku 1992, kdy KDU ve volbách do ČNR získala 6,28 %, což zapříčinila nepochybně i konkurenční kandidátka ODS a KDS, jež tehdy obdržela 29,73 %. Spolu s ODA (5,93 %) to pak všem uvedeným stačilo na pohodlnou většinu 105 mandátů ve sněmovně. (Mimochodem volby v roce 1992 naposledy vedly k nadpoloviční, programově spojité vládní koalici s výraznější většinou. Další vlády byly buď menšinové, nebo opozičně-smluvní, nebo sice stojedničkové, jako vlády v období 2002–2006, avšak roli „nepostradatelného stoprvého“ začal po nějakém čase hrát přeběhlík-alkoholik Kott.)

V roce 1992 získaly strany, které pak po volbách sestavily vládní koalici, celkem 41,94 % hlasů. Protože však tehdy propadlo skoro 19 % hlasů, díky přerozdělení získaly ODS-KDS, ODA a KDU-ČSL celkem 52,5 % mandátů. O čtyři roky později získaly uvedené strany dokonce o 2,12 % hlasů více (ODS, již pohltivší KDS a kandidující samostatně, si oproti roku 1992 mírně pohoršila na 29,62 %, nicméně ODA a hlavně KDU-ČSL si polepšily, lidovci o 1,8 % na 8,08 %), avšak propadlo již mnohem méně hlasů, konkrétně 11,16 %. V důsledku toho se 44,06 % hlasů proměnilo pouze v 49,5 % mandátů, tedy v 99 poslanců.

Těsné součty

O tom, kdo se po volbách ujme moci, rozhodují v České republice součty, a to součty dosti těsné; rozhodnout může kdejaké půlprocento. Anebo osobní averze. V roce 1998 například dosáhly ODS, KDU-ČSL a Unie svobody v součtu 45,34 % hlasů a 102 mandátů, nicméně naděje na sestavení vládní koalice těchto stran byla mizivá.

A jaké jsou dnešní součty? Pro realizaci středopravicové koalice velmi nepříznivé. Po zániku ODA a US musí ODS, chce-li být vládní stranou jinak než za pomoci velké koalice s ČSSD, stabilně překračovat alespoň hranici 35 % a spoléhat na to, že bude moci počítat s partnerem (partnery), jenž dodá (kteří dodají) zbývajících minimálně 10 %. Abstrahujme nyní od velmi nepředvídatelné biomasy jménem Strana zelených a zaměřme se jen na KDU-ČSL.

Pokud by Miroslav Kalousek založil vlastní stranu, bude mít společná kandidatura tohoto subjektu s občanskými demokraty spíše negativní efekt, neboť ODS mnoho nepřidá a KDU-ČSL výrazně ubere (přičemž lidovci mají pro ODS cenu pouze tehdy, pokud budou atakovat hranici 10 %, což zhruba platí i o jejich potenciálním svazku s ČSSD, byť sociálním demokratům za jistých okolností postačují i lidovci těsně „nadpětiprocentní“). Navíc se nezdá, že by z květnového sjezdu vzešlo vedení, od nějž by se dal desetiprocentní volební výsledek očekávat. Problémy KDU jsou totiž podstatné a dlouhodobé a zuby by si na nich vylámal i takový Arnold Schwarzenegger, jinak velmi schopný politik, kdyby se ho lidovcům podařilo v zájmu záchrany strany angažovat.

Těžko lze očekávat rozmach křesťanské strany v zemi, kde křesťanství spíše skomírá a kde rozhodně netvoří společenskou sílu. Velký díl viny na tom mají i sami lidovci, již si vždy dělali zálusk na ministerstvo obrany kvůli miliardovým obchodům, které tento resort potenciálně skýtá, zatímco nad ministerstvem školství ohrnovali nos, byť jde o portfolio daleko strategičtější, poněvadž právě zde se dnes a denně rozhoduje o tom, jak bude vypadat budoucnost. Dala-li KDU-ČSL přednost krátkodobé výhodnosti plynoucí z obhospodařování tučných penězovodů před dlouhodobějšími cíli, jejichž naplnění by navíc vyžadovalo utažení opasků, nelze se moc divit tomu, že se počíná svíjet v předsmrtných křečích.

Když není čas na dlouhodobější práci, upínají se lidovci k populismu či ke snaze vybrat za předsedu někoho, kdo dostane za úkol stát se spasitelem. Jiří Čunek v této roli evidentně selhal a nyní se snaží zaujmout návrhy na 30% zlevnění elektřiny. Vnitrostranické šachy ho v předsednické sesli možná udrží, ale i kdyby ne, jeho nástupci se může snadno stát, že přes veškerou snahu bude u lidovců tím posledním, kdo zhasne.