Existuje ještě „britský přístup“ k evropské integraci

Tomáš Břicháček

Z Velké Británie zaznívalo v minulosti více kritiky na adresu evropské integrace než bylo obvyklé v případě jiných členských zemí. Zdá se, že v Evropě i v Británii samotné proto panuje přesvědčení, že britský přístup k Evropské unii je něčím výjimečný. Rozšířená je zjevně představa, že Britové jsou k „evropské myšlence“ vlažní či zdrženliví a jejich ideálem je Evropa jako zóna volného obchodu, založená na volné mezivládní spolupráci. Podle T.G. Ashe ani ti nejproevropštější z britských „Evropanů“ na rozdíl od čelných kontinentálních politiků nemluví o Evropě jako o samozřejmosti či jako o společném podniku.

Pro existenci tohoto údajného „britského přístupu“ jsou hledány důvody historické, zeměpisné, psychologické a kdovíjaké další. Na téma vztahů Britů a Evropanů na kontinentě jsou popsány miliony stránek naplněných často stereotypy a klišé a společenskovědním teoretizováním. Například francouzská politoložka Pauline Schnapper mluví o „dvojím nedorozumění“: nedorozumění ze strany pevninských Evropanů, kteří nechtějí pochopit britská politická specifika, a nedorozumění ze strany Britů, kteří vždy podceňovali význam evropské integrace.

Na následujících stránkách se nebudeme věnovat planému teoretizování, ale budeme sledovat vývoj evropské politiky britských vlád a dvou hlavních politických stran od roku 1945 až po současnost. Posléze se zamyslíme nad tím, zda v současné době lze vůbec mluvit o jakémsi speciálním britském přístupu k EU, specifickém ve srovnání s ostatními členskými státy.
***

Byl to paradoxně právě „největší Brit“, Winston Churchill, který jako jeden z prvních čelných evropských politiků ve svém slavném projevu v Curychu v září 1946 v odkazu na meziválečné panevropské hnutí výslovně vyzýval k vytvoření „Spojených států evropských.“ Jasné je, nicméně, že nepočítal s britskou účastí. Pro Británii a Commonwealth, stejně jako pro Spojené státy a popř. Sovětský svaz viděl úlohu „přátel a sponzorů“ sjednocené Evropy.

Postavení Británie pojímal Churchill odlišně. Británie podle něj stála na průsečíků tří kruhů. První z těchto sfér byl Commonwealth. Británie byla stále největší koloniální velmocí. Obchod se zeměmi a koloniemi v rámci Commonwealthu byl pro ni stále naprosto klíčový. Druhým okruhem byla transatlantická vazba, tzv. “speciální vztah” se Spojenými státy. Třetím pak byla Evropa. Podle Churchilla britské zájmy spočívaly v setrvání v tomto průsečíku a v neopuštění žádného z nich za žádnou cenu. Z tohoto tehdy obecně přijímaného přístupu vyplývalo, že Británie se nechtěla vázat v Evropě v silném integračním seskupení. Zakládala si na mezivládní spolupráci, nedotýkající se státní suverenity. Chtěla ovšem rozvíjet otevřené obchodní vztahy, což bylo jejím zásadním ekonomickým zájmem.

Pokud jde o poválečné britské angažmá v evropských strukturách, Británie se stává členem všech tří nejdůležitějších mezinárodních organizací, které zde v prvních pěti letech vznikají. Aby mohla profitovat z Marshallova plánu, stala se členem Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC, 1947), z důvodů obranných se zase připojila k Západní unii (Bruselskému paktu, 1948), která byla zamýšlena jako základ pro zapojení Spojených států do obrany Evropy proti nebezpečí z Východu.

Po svém zapojení do těchto prvních poválečných mezinárodních organizací s omezeným polem působnosti byli již Britové velmi zdrženliví, pokud jde o ambicióznější integrační projekty. Bylo to jasně patrné už v rámci jednání o vytvoření politického integračního seskupení, rozvířených federalistickým kongresem v Haagu v roce 1948. Právě Británie měla svůj významný podíl na tom, že federalistické plány byly nakonec odkázány do patřičných mezí.

Oproti federalistické vizi silných nadnárodních institucí v čele s evropským parlamentním shromážděním, vybaveným zásadními kompetencemi, Britové prosazovali vytvoření “Rady Evropy” coby orgánu tvořeného delegacemi vyslanými vládami jednotlivých zemí a čítající ministry, experty, popř. další jednotlivce. Rada měla přijímat rozhodnutí jednomyslně, a to v oblastech mimo záběr Západní unie a OEEC).

Kompromisním výsledkem, který se podstatně lišil od představ federalistů, byl nakonec vznik mezinárodní organizace s názvem Rada Evropy v roce 1949 s radou ministrů jako hlavním orgánem a se shromážděním s čistě konzultativní funkcí a se členy delegovanými původně dle vnitřních procedur jednotlivých států, resp. od r. 1951 volenými parlamenty členských států.

K větším závazkům na úkor své suverenity se Británie prozatím neměla. Když francouzská vláda v květnu 1950 přišla se Schumanovým plánem na vytvoření společenství uhlí a oceli a když odmítla oslabit nadnárodní podobu zamýšlené organizace, Británie účast jednoznačně odmítla. Zřízení nadnárodního Vysokého úřadu bylo pro Brity nepřijatelné. To platilo jak pro labouristickou vládu, která úřadovala v době zahájení jednání, tak pro konzervativce, kteří se vrátili k moci po volbách v posledním čtvrtletí roku 1951.

Spolu s Británií se na nově vzniklém integračním seskupení nepodílely ani další evropské země, zejména severské. Postupně se vytváří skupina zemí preferující volnou mezivládní spolupráci před monnetovským nadnárodním modelem integrace s otevřeným koncem.

Británie se vzápětí staví odmítavě i k projektu Evropského obranného společenství, se kterým přišla francouzská vláda brzy po vzniku ESUO. Ačkoli premiér Churchill si původně s myšlenkou vytvoření společné evropské armády pohrával, samotný nadnárodní projekt EOS odmítl. Ministr zahraničí Anthony Eden vystihl postoj vlády tak, že členství Británie v EOS za „něco, o čem cítíme v kostech, že nemůžeme udělat". O to aktivnější byla britská diplomacie po krachu EOS při přestavbě mezivládní Západní unie na Západoevropskou unii, kterou navrhla jako náhradní řešení.
***

Také během jednání o Evropském hospodářském společenství se Británie snažila prosazovat svoji vizi evropské spolupráce a svoje ekonomické priority. Vláda Jejího Veličenstva přišla s plánem vytvořit velkou zónu volného obchodu mezi všemi zeměmi Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci. Ačkoli původně by si Britové byli přáli, aby toto řešení bylo alternativou proti EHS, když pochopili, že jeho vzniku se nedá zabránit, uvažovali o této zóně jako o zastřešující organizaci, která by spojovala EHS, které by v ní vystupovalo jako jeden blok, a ostatní země. Mezi jednotlivými zeměmi měla být odstraněna cla na průmyslové zboží, neměla však být vytvořena celní unie. Liberalizace se neměla dotknout zemědělských výrobků a neměla se uplatňovat ve vztahu k zámořským územím. Struktura měla být mezivládní.

Britský návrh dobře vyjadřuje britské priority té doby. Kromě inklinace k mezivládní spolupráci odráží také priority ekonomické. Britové měli zájem na liberalizaci obchodu a zvýšení obchodní výměny se zeměmi ESUO, resp. EHS. Zároveň pro ně bylo důležité, vzhledem k trvajícímu zapojení v postimperiální hospodářské výměně, nadále zachovat preferenční systém pro dovoz zemědělských produktů a surovin ze zemí Commonwealthu.

Tento projekt, jakkoli našel v zemích Šestky mnohé sympatizanty, krachuje především kvůli odmítavému postoji Francie, která se bála, že se „její“ společenství v této organizaci rozpustí jako kostka cukru.

Británie vzápětí realizuje své představy alespoň v malém, když spolu s Rakouskem, Dánskem, Norskem, Švédskem a Švýcarskem vytváří Evropské sdružení volného obchodu (ESVO). Později se připojují Portugalsko, Finsko, Island a Lichtenštejnsko. Smlouva, jež vešla v platnost počátkem roku 1960, ztělesňovala britské představy té doby o podobě evropské hospodářské spolupráce. Šlo totiž čistě o zónu volného obchodu s průmyslovými výrobky (zemědělských a potravinářských produktů se netýkala), která nijak nezavazovala své členy ke společné celní a obchodní politice vůči třetím zemím. Smlouva zakládala také „lehkou“ institucionální strukturu; radu ministrů rozhodujících jednomyslně a sekretariát.

Hospodářská integrace kontinentální Šestky zatím pokračovala v duchu těžkopádné německé a francouzské ekonomické kultury, tedy v okovech státního dirigismu. Dirigismus na národní úrovni se v mnoha případech transformoval do dirigismu provozovaného v rámci EHS. Je škoda, že právě v době, kdy vznikaly samotné základy Evropské unie, tak jak ji známe dnes, se Británie připravila o možnost ovlivňovat jejich vytváření v duchu svých liberálních ekonomických tradic.
***

Anglie během několika let přehodnocuje svůj postoj ke společenstvím. Vedlo ji k tomu několik důvodů. Předně bylo zřejmé, že ESVO nemá příliš dobré hospodářské výsledky. Obchod mezi členskými státy se nerozvíjel tak dynamicky jako obchod v rámci EHS. Problémy byly různého druhu. Jednak kromě Británie šlo o malé ekonomiky, navíc geograficky dosti roztříštěné. Jednak šlo oproti EHS o omezenější spolupráci. Členské země také ekonomicky tratily i na celních a jiných bariérách vznikajících na straně zemí EHS proti vnějšímu světu.

Také koncepce tří kruhů se zdála být čím dál méně životnou geostrategickou doktrínou. Britské impérium se na přelomu 50. a 60. let rozkládalo před očima a celkový význam Commonwealthu pro ekonomické a politické zájmy Británie klesal. Ani představa o britsko-amerických speciálních vztazích nemohla být po nastolení systému dvou bloků a po Suezské krizi tím, co bývala.

Svojí roli mohl sehrát také fakt, že společenství kontinentální Šestky se prozatím nevyvíjelo směrem k obávané ztrátě národní suverenity, nýbrž postupovalo spíše pomalejšími opatrnými kroky, zejména s nástupem Charlese de Gaulle do čela Francie. Jeho představy, pokud jde o institucionální strukturu evropské integrace, nebyly nepodobné britské vizi mezivládní spolupráce. Jak později poznamenal Macmillan ve svých pamětech, de Gaulle udělal z Evropských společenství typ klubu, do kterého Britové chtěli vstoupit. Problém byl v tom, že starý generál ve své Evropě “po britsku” neviděl pro Británii místo. Někdy se proto mluví o tom, že si přál ‘L’Europe à l’anglaise sans les Anglais’ (Evropu po britsku bez Britů).

Británie podala přihlášku do Společenství v létě 1961, za toryovské vlády v čele s Haroldem Macmillanem. Jak známo, generál de Gaulle její úsilí o členství v následujících letech dvakrát zmaří, když britskou kandidaturu v roce 1963 a 1967 odmítne. Bojí se jak posílení vlivu Spojených států ve společenství – Británii vidí jako amerického trojského koně – tak britských liberálních vizí.

Období vyjednávání o vstupu není z pohledu našeho tématu tak dalece zásadní. Spíše než snahu Británie formovat společenství můžeme pozorovat snahu Británie vyjednat si co nejlepší podmínky vstupu. Zajímavé je ovšem sledovat domácí debatu o členství. V tomto období jsou to stále labouristé, kteří jsou vůči společnému trhu ve své většině nedůvěřiví a zdrženliví a kladou si nereálné podmínky. Najde se však mezi nimi také mnoho příznivců přístupu. Naopak konzervativci ve své většině vstup podporují, ačkoli i zde existují zavilí odpůrci (zejm. Anti-common Market League). Rozdělení politické scény je dobře vidět při hlasování o přístupu v parlamentu na podzim 1971. Přístup je schválen 358 hlasy proti 246. Pro hlasuje většina konzervativců kromě 39, proti většina labouristů kromě 69.
***

Británie vstupuje do Evropských společenství 1.1.1973. První léta jejího členství se vyznačují hlavně snahami o změnu přístupových podmínek, což mají ostatně vítězní labouristé před volbami 1974 ve volebním programu. O setrvání ve společenstvích pak pořádají referendum, které rozhoduje kladně. Pokud jde o renegociaci podmínek členství, jejich výdobytky jsou jen symbolické. Kvůli svému vystupování Británie získává postupně nálepku „akward partner“.
O důsledném prosazování širší politické vize můžeme mluvit až za vlády Margaret Thatcherové. Právě energická „železná lady“ dokázala urputně hájit svoje představy. Nechme stranou, že na rozdíl od labouristických vlád si dokáže prosadit i lepší podmínky členství, když evropští partneři kývnou na snížení britského příspěvku do rozpočtu (tzv. „britský rabat“.) Podstatné je, že v první fázi Thatcherová podporuje Delorsovu Komisi v úsilí o odstranění zbylých překážek stojících na cestě dobudování společného trhu. S tím souvisí britská podpora Jednotnému evropskému aktu (JEA), ačkoli k jeho neekonomickým bodům už měla výhrady.

Je zřejmé, že právě JEA znamená přelom v přístupu Margaret Thatcherové a části konzervativců k evropské integraci. Zatímco pro ni znamenalo dobudování společného trhu jistý vrchol integrace, eurofilní kontinentální elity už cílily k politické, hospodářské a měnové unii. Je zřejmé, že Jednotný evropský akt považovali jenom za předstupeň svých dalších plánů. Thatcherová ve svých pamětech kritizuje škodlivé tendence, které se během jejího druhého funkčního začaly v ES mohutně projevovat. Odsuzuje Delorsovu Komisi usilující o moc a její sklon „spíše k úředním než k tržním řešením ekonomických problémů“ a stejně tak „znovuobjevení francouzsko-německé osy s její vlastní skrytou federalistickou a protekcionistickou agendou.“ Podle Thatcherové začalo prostředí Společenství nabývat v tuto dobu „stále nepřátelštějších a často až jedovatých rysů“.

Proti federalismu eurofilních politických elit kolem francouzsko-německé osy a Delorsovy Komise vedla Thatcherová boj za vizi národní suverenity, svobodného trhu a svobodného podnikání. V teoretické rovině jej snad nejlépe zformulovala ve svém historickém projevu v Bruggách 20. září 1988. V něm připomněla, že Společenství není cílem samo o sobě, ale že je praktickým prostředkem, kterým si může zajistit budoucí prosperitu a bezpečnost pro svoje národy ve světě, kde je tolik jiných silných států a uskupení států. Oproti federalistickému projektu Thatcherová přednesla pozitivní vizi evropské integrace, založené na následujících pilířích:

(1) Základem by měla být aktivní spolupráce nezávislých suverénních států, nikoli na potlačení národních států a centralizaci moci. Evropa by se podle „železné lady“ sice měla v mnoha oblastech snažit mluvit jedním hlasem, tam kde lze společně věci řešit lépe než individuálně, nicméně úzká spolupráce prý nevyžaduje centralizaci moci a úřednické rozhodování v Bruselu. (2) Evropa by měla řešit své problémy prakticky, ne tak, že polovina rozpočtu Společenství půjde na společnou zemědělskou politiku plodící nadprodukci. (3) Politiky Společenství by měly podporovat podnikání a soukromou iniciativu, ne být založeny na centrálním plánování. Měly by cílit na svobodné trhy, rozšíření výběru (volby) a omezení vládní intervence. Evropa nesmí být znehybněna bezmeznou regulací. (4) Evropa by neměla být protekcionistická, ale otevřená. (5) Měla by zakládat svou obranu a bezpečnost na Severoatlantické alianci, přičemž evropské vojenské struktury by neměly být alternativou alianci, ale pouze prostředkem posílení společné transatlantické obrany.

Thatcherová vzhledem ke svému přesvědčení přirozeně nemohla akceptovat snahy o vytvoření politické, hospodářské a měnové unie, které horlivě prosazovaly elity z ostatních členských zemí. Její odpor k tomuto zásadnímu kvalitativnímu skoku v integračním procesu byl jedním z hlavních důvodů vnitrostranického puče, který ukončil její působení v čele vlády a Konzervativní strany.

Nový premiér John Major sdílel v mnohém názory své předchůdkyně na integraci, byl však umírněnější. Podepsal Maastrichtskou smlouvu, ač s vymíněním si některých ústupků a několika výjimek („opt-out“) pro Británii. Británie se tak zejména nezavázala zavést společnou měnu a Sociální chartu EU. I tak nebyla ratifikace v Británii bez obtíží. Parlament s ní nakonec v červenci 1993 vyslovil po vzrušených debatách souhlas jen těsnou většinou. Proti se postavila velká část konzervativců, přijetí naopak dopomohli opoziční labouristé a malé strany.
***

Často se mluví o tom, že konzervativci a labouristé si, pokud jde o míru prointegračních postojů, vyměnili role. Labouristé jsou považování za více pro-evropskou sílu, zatímco konzervativci dostávají nálepku “euroskeptiků.”
Labouristé se během druhé poloviny 80. let za předsednictví Neila Kinnocka a zejména po nástupu Tonyho Blaira do čela strany v roce 1994 posunuli směrem do středu politického spektra a velmi výrazně změnili svůj postoj k evropské integraci. Zdrženlivost vůči evropským integračním strukturám, která stranu charakterizovala po desetiletí, nahradil prointegrační přístup.

Když Blair v roce 1997 nastupoval do funkce premiéra, obklopen eurofilně orientovanými spolupracovníky, byl odhodlán nasadit nový proevropský kurz a zajistit pro Británii v EU roli významného hráče po boku Německa a Francie. Blair se jasně přihlásil k Evropě jako politickému projektu se „silnou sociální dimenzí“, k „silné Evropě“, která si udrží své místo v globalizovaném světě. Odmítá představu Evropy jako zóny volného obchodu ve stylu NAFTA. Na důkaz toho labouristická vláda přistoupila k Sociální chartě EU. Také se postavila „v zásadě“ kladně k přijetí eura. (Blairova vláda slíbila vypsat o přijetí evropské měny referendum, což se dodnes nestalo. Podpora ve straně ovšem nebyla jednoznačná a proces se prozatím dostal do slepé uličky.) Snad nejmarkantnějším projevem prointegračního kurzu Blairovy vlády byla podpora vlády projektu evropské ústavní smlouvy. Tento razantní prointegrační kurz vede některé komentátory k závěru, že Británie se v rozporu se svou tradicí zdrženlivosti pokud jde o integrační proces na počátku 21. století postavila do jeho čela a snaží se mu udávat směr.

Nutno přiznat, že proti kontinentálním eurofilním elitám je Blairova vláda v některých ohledech opatrnější. Jednak alespoň verbálně odmítá vznik evropského superstátu, dále, jak se projevilo zejména při jednání o evropské ústavě, trvá na tom, že evropskou obranu lze posilovat jen v rámci NATO a ne vytvářet paralelní struktury, trvá na zachování jednomyslnosti v oblasti zahraniční politiky, odmítá užití slova „federální“ apod. Takovýto přístup lze ovšem ve světle samotného přijetí a propagování euroústavy stěží považovat zdrženlivost vůči evropské integraci.

Evropská politika či spíše rétorika Blairovy New Labour si vydobyla jisté svěží, modernizační, „image“. Vskutku byla to právě Velká Británie, která v posledních letech vznášela některá na západě kontinentu nepopulární a ožehavá témata, jako nutnou modernizaci sociálního státu, naplňování reformních plánů Lisabonské strategie, přestavbu evropského rozpočtu tak, aby odrážel potřeby moderní doby (zejm. utlumení neúnosné společné zemědělské politiky a více peněz na vědu a výzkum).
***

Pro velkou část konzervativců evropská integrace zřejmě dosáhla svojí ideální podoby a svého maxima přijetím Jednotného evropského aktu. K dalšímu prohlubování se stavěli čím dál více odmítavě. Jak již bylo řečeno, Majorova vláda ještě akceptovala Maastricht, ač s několika opt-outy, ve straně však podpora této smlouvě byla nejednoznačná. Strana byla v evropských otázkách stále více rozdělená. Spolu s radikalizací eurofilních politických elit 90. let, které již více či méně nezakrytě prosazovaly federalismus, převážil postupně (zejm. po volební porážce v roce 1997) euroskeptický pohled v duchu názorů Margaret Thatcherové z období konce její vlády, odmítající jakékoli další integrační skoky. Zejména to platí od nástupu thatcheristy Iaina Duncana Smithe do čela strany v roce 2001. Politika strany se odvíjí v podstatě ve stejném duchu za jeho nástupců Michaela Howarda a současného předsedy Davida Camerona.

Konzervativní vizi přehledně formuloval za svého krátkého působení v čele strany Iain Duncan Smith, který v této souvislosti hovořil o tzv. “Nové Evropě”. Oproti současné formě integrace, kterou označil za “Starou Evropu”, ovládanou “bezduchými” institucemi, by “Nová Evropa” měla být podle Smithe Evropou svobodných, suverénních, intenzivně spolupracujících národních států. Zásadní místo mezi jejími institucemi by měla mít Rada, ve které by měl být zachován princip jednomyslnosti pro otázky zásadního významu. Naproti tomu Komise by měla být jen orgánem, který je ve službách Rady.

„Nová Evropa“ se také musí zbavit těžkopádnosti v komunitárním právu a podstoupit ekonomické reformy, zejména se musí vzdát vysokého zdanění, přemíry regulace omezující podnikání, rigidní pracovněprávní regulace či vysokých celních bariér vůči vnějšímu světu. Základem kolektivní obrany musí být nadále Severoatlantická aliance. Evropa musí vytvořit větší vojenské kapacity, ale toliko v rámci NATO, ne NATO svými strukturami duplikovat.

Vzhledem k těmto postojům strana musela logicky zaujmout ostře odmítavý postoj k evropské ústavní smlouvě, která znamenala další skok v evropské integraci a otevřenou cestu ke Spojeným státům evropským.

Je zřejmé, že labouristé a konzervativci, alespoň pokud jde o jejich oficiální stranickou politiku, dnes nabízí dva různé pohledy na evropskou integraci. Na první pohled v nich najdeme i některé shodné rysy, jako je odmítání evropského superstátu, alergii na slovo „federální“, odmítání pokusů o vytváření paralelních obranných struktur k NATO či vůbec stavění EU jako protipól USA či lpění na zachování mezivládního přístupu v zahraniční a obranné politice. Z těchto podobností však podle mého názoru nelze odvozovat, že by dnešní labouristické vedení bylo možné označit za zdrženlivé vůči evropské integraci.

Jestliže se Blairovo vedení otevřeně přihlásilo k euroústavě, kterou kontinentální federalistické elity právem označovaly jako „základní kámen evropského federálního státu“ (G. Verhofstadt) či „rodný list Spojených států evropských,“(H. M. Bury) přihlásilo se vědomě či nevědomky i k vizi evropské budoucnosti, kterou s sebou tento dokument nese. Británie by tak přijala dokončení monnetovského technokratického, centralistického a dirigistického projektu, jemuž se po desetiletí bránila a k němuž přinášela alternativní vize.
***

Postoje britských vlád a politických stran k evropské integraci prošly za uplynulých šest desetiletí na pozadí změn geostrategického postavení Velké Británie a stále rychlejšího integračního procesu, výraznými změnami. Předchozí stručný výčet priorit a postojů, tak jak se měnil v čase, ukazuje, že mluvit o jakémsi „britském přístupu“ k evropské integraci je čím dál tím více nemožné. Proevropská politika Blairovy vlády podle mého názoru naprosto rozbíjí klišé o britském ideálu zóny volného obchodu namísto Evropy jako politického projektu.

Obě politické strany (nechme stranou frakce) měly minimálně od doby první britské přihlášky do Společenství značně odlišné představy o směřování evropského sjednocování. V posledních letech, když se labouristé naladili na výrazně proevropskou frekvenci, jejímž vrcholem je podpora federalistické euroústavě, zatímco konzervativci se zatvrdili ve svém odmítavém postoji k přenášení jakýchkoli dalších kompetencí Bruselu, je nutné mluvit o dvou diametrálně odlišných pohledech. Představa Smithovi „Nové Evropy“ je přeci propastně vzdálená Evropě, kterou přináší euroústava.

Blairova vláda může mít pokud jde o svojí evropskou politiku moderní, reformátorské image, nic to ale nemění na tom, že již nenese pochodeň hlavního hlasatele alternativní vize monnetovskému modelu integrace. To se jistě nezmění, dokud bude u moci Tony Blair. Jak dalece by britskou evropskou politiku změnil Blairův předpokládaný nástupce Gordon Brown, který je k EU zdrženlivější, je otázkou.

V nové rozšířené Unii ztrácí Británie i svoji specifičnost země, ve které je „euroskeptický“ proud hojně zastoupen v politickém spektru a jeho názory jsou slyšet. V tomto směru ji vyrůstá konkurence v České republice, Polsku, ale i v dříve tradičních eurofilních baštách Francii, Belgii nebo Nizozemsku a v dalších zemích.