Lepší „dobrá” evropská legislativa než „špatná” domácí ?

Tomáš Břicháček

Jeden vyučující evropského práva na Právnické fakultě UK nedávno v souvislosti s dosavadními nulovými účinky tzv. principu subsidiarity prohlásil: "Zdánlivě bezvýchodnou situaci lze alespoň lépe vysvětlit, pokud ne vyřešit, na pozadí pojetí EU a členských států jako ústavního společenství, měřítkem demokratické legitimity a legality jehož aktu prvořadě není rozhodovací úroveň, na které byl přijat, ale reálný přínos, jaký jeho přijetí znamená k naplnění očekávání jednotlivce coby prvotního zdroje veřejné moci, který části této moci svěřil jednotlivým úrovním." Jinak řečeno, v podání tohoto "Jean Monnet Professora" (hurá- evropanská obdoba titulu RSDr.) by se občan neměl zajímat o to, odkud přichází právní regulace, ale o to, jak je kvalitní. Měl by dát přednost legislativě přijaté institucemi ES/EU, je-li "dobrá", před legislativou svého státu, je-li "špatná".

Zdá se, že tento pohled je v současné době dosti rozšířen. Podstatná část právníků i laické veřejnosti odpoví na sugestivně položenou otázku, že dá přednost "dobrým" právním předpisům z Bruselu před "špatnými" z národního parlamentu. Mohl by ostatně rozumně uvažující člověk odpovědět jinak? - Překvapivě ano. Mohl a měl by, má-li zájem žít nadále v demokratické společnosti.

Rozlišování legislativy na "kvalitní"/"nekvalitní" či "dobrou"/"špatnou" v rozmanitém, je v mnohonárodním prostoru EU ve většině případů obtížně proveditelné. Při bližším zkoumání zjistíme, že jde o vrcholně subjektivní kategorie. O základních politických rozhodnutích lze z hlediska objektivity stěží uvažovat jako o "dobrých" nebo "špatných". Většinou jsou jednoduše výsledkem určité politické volby. Pro Francouze tak bude "dobrý" paternalistický, sociální stát, tučné dotace zemědělcům, nebo pětatřicetihodinový pracovní týden. Stejné věci bude většina Britů nebo Čechů odsuzovat. Švédové nebo Finové uplatňují radikální restriktivní politiku k prodeji alkoholu, Španělé mají kvóty pro zastoupení žen v politice, Nizozemci tolerují prodej "lehkých" drog, eutanázii, umožňují (plnohodnotné) sňatky homosexuálů. Je nepochybné, že evropské národy se od sebe odlišují ve své povaze a preferencích, které se projevují v jejich politické volbě. Právní regulace pak tuto volbu reflektuje.

Pokud tuto skutečnost zasadíme do kontextu tolikrát zdůrazňované neexistence evropského národa a veřejného prostoru (srov. např. P. Fiala: Evropský mezičas, 2007; V. Klaus: Integrace či unifikace Evropy, 2004) pochopíme nezastupitelný význam národního státu pro demokracii a organizaci lidské společnosti vůbec.

Nebuďme proto lhostejní k tomu, odkud přichází právní regulace, a k rozšiřování oblastí činnosti a pravomocí ES/EU, které jsou již nyní předimenzované. Dejme přednost domácímu politickému rozhodování, i když jej třeba v tom kterém případě posléze shledáme jako "špatné". Při dalších volbách totiž budeme mít příležitost docílit změny. Naopak, budeme-li jen blahosklonně přihlížet, jak se více a více rozhodování přesouvá na úroveň EU, v budoucnu bude přicházet více a více rozhodnutí, která budeme hodnotit jako "špatná," protože budou lépe vyhovovat preferencím jiných národů. Tato rozhodnutí už ale nebudeme moci sami změnit, protože naše váha v rozhodovacích mechanismech EU je malá a bude se dále snižovat.

Nebuďme proto lhostejní k tomu, odkud přichází právní regulace, a uvědomujme si všechny důsledky. Nechtějme se nechat navléct spolu s dvaceti šesti - a do budoucna ještě více - národy do svěrací kazajky jednoho, unifikovaného panevropského práva. (euP)