Je ČSSD stranou horních deseti tisíc?
Martin Říman
15.10.2008, Hospodářské noviny
Sociální demokracie volá po stoprocentním jištění vkladů. Sociální demokracie volá po co nejrychlejším zavedení eura. Je zajímavé, že sociální demokracie velmi často sahá po opatřeních, která jsou ku prospěchu těch bohatších, respektive nejbohatších, jak sami rádi s despektem říkají - horních deseti tisíc.
Mimochodem, když rozdávali investiční pobídky, tak je taky nastavili tak, že na ně dosáhli jen ti nej. Zřejmě zastávají teorii, že čím bohatší bohatí budou, tím lépe pro národ, nebo hájí teze, které se jim zdají jako politicky výhodné bez ohledu na skutečné dopady pro jejich voličský elektorát.
Dnes otázka zní: Komu pomůže úplné jištění vkladů? Kolik procent občanů má na jednom účtu více než 25, respektive 50 tisíc eur?
Při zvýšení pojištění na milion a čtvrt korun to bude 97 procent vkladů. Za koho socialisté bojují?
Jiří Paroubek tvrdí, že jde o důvěru.
Tyto zlomky obyvatelstva mohou způsobit krizi důvěry?
Samozřejmě, že ne. Je to jen čistokrevný populistický tah. Snaží se vytvořit dojem, že se ČSSD stará o lidi.
A počítá asi s tím, že jen málokdo si doopravdy uvědomí, že toto opatření se jich samotných vůbec netýká.
I odbory jsou proti euru
V případě eura je situace složitější a určitě nelze jednoduše tvrdit, že euro je pro bohaté a proti chudým. Nicméně fakt, že odbory jsou jednoznačně proti rychlému zavedení společné měny o něčem svědčí.
Uvědomíme-li si, že průměrný důchod na Slovensku bude od Nového roku 245 eur a že v obchodech v zemích, kde se touto měnou platí, nalezneme jen velmi málo položek stojících méně než jedno euro, pak je »horempádismus« ČSSD opravdu zvláštní. I v tomto případě dala sociální demokracie přednost naskočení na líbivou notu »záchrany českého průmyslu před ničivou silou posilování koruny«.
Bez ohledu na to, že pro různé sociální a ekonomické skupiny je výhoda rychlého eura různě přínosná, či dokonce nevýhodná.
Nakonec tvrzení Jiřího Paroubka v nedělních Otázkách Václava Moravce, že právě v současné bouřlivé mezinárodní situaci by euro bylo tím bezpečným přístavem je již úplně bez spojení s realitou.
Lídři Sarkozy, Berlusconi, Brown a Merkelová předvedli předminulou sobotu v Paříži platnost hesla, že když zasedají politici, je nutno se obávat o majetek a životy. Jejich dohoda o rozvolnění maastrichtských kritérií je nejen nezodpovědná. Ale uvědomíme-li si, že ji učinili bez ostatních dvanácti členských zemí eurozóny, jde o typicky velmocensky arogantní chování přesně ve stylu o nás bez nás. Ve svém důsledku přináší obrovské otazníky, zda má smysl o euru uvažovat i z dlouhodobého hlediska.
Do tohoto klubu ne
Ti z nás, kteří netleskáme přijetí společné měny před splněním domácích úkolů a před sladěním našeho hospodářství s eurozónou, ale poté nemáme nic proti, nyní bohužel získali jasné argumenty, že obávat se bude stále proč.
Nechceme-li totiž jako její členové platit ze svého politická dobrodružství, kterých jsme byli v sobotu svědky, pak v tomto klubu nemáme co dělat. A to už snad každý ví, že nakonec neplatí politici, nebo ti nejbohatší, ale každý daňový poplatník. I ten nejchudší.
Paroubek o sobě rád prohlašuje, že je ekonom. Tak by podle toho měl i promýšlet svá politická stanoviska.
