Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Kulturní granty? Před Richtrem jako po Richtrovi

Vladimír Bystrov

LN 6. června 2008

Vím, jak označení někoho za umělce je vágní, existuje tisíc definic, co je to umění a kultura, jak je problematické vymezit, kdy se někdo stává umělcem, kdy se jeho konání stává uměním, kdy zapadá do představ o tom, co je kulturní. I kdybychom se na hlavu stavěli, vždycky jde jen o míru naší subjektivní citlivosti k hodnotám, které dokážeme akceptovat na základě vlastní intimní zkušenosti a schopnosti přijmout do svého individuálního duchovního světa. Snahy o objektivizaci představ o kultuře a umění jsou z podstaty nesmyslné.

A nesmyslem je proto i zápas, který rozpoutala některá pražská divadla s pražským radním pro kulturu. Neboť nejde o zápas duchovních sil, myšlenek či uměleckých tužeb a plánů, ale o peníze, o podporu těchto duchovních sil, myšlenek či uměleckých tužeb z veřejných zdrojů. Je to zápas, v němž sebestředné emoce znemožňují reálně vidět situaci a racionálně definovat cíl včetně logické strategie k jeho dosažení.

Až tento happening skončí, bude však všechno stejné jako dřív. Protože kdyby divadelníci uvažovali, přišli by na to:

1. Že veřejné zdroje se tvoří z daní občanů a je jich jen tolik, kolik se jich od občanů vybere. A že tyto zdroje jsou podle klíče dohodnutého volenými zástupci těchto občanů rozdělovány na zabezpečení cílů, které představují v dané době co největší průsečík občanských zájmů, a zájmy kultury jsou si při vstupu do tohoto algoritmu rovny se zájmy nových chodníků, kanalizace, bytové výstavby, oprav památek, veřejné dopravy, školství a bůhví čeho ještě.

2. Že zástupci občanů mohou rozdělovat svěřené jim zdroje jen podle svého subjektivního vědomí aktuální společenské odpovědnosti, podle svých politických zájmů, podle svého individuálního duchovního a intelektuálního poznání a samozřejmě také podle svých lásek či nelásek. Pro některého zástupce občanů je kanalizace v jeho volebním obvodu důležitější než divadlo Semafor, a nelze se mu divit. Rozvažování, zda dát víc peněz na budování bezbariérových přístupů, nebo na podporu kulturních aktivit, není barbarstvím, ale přirozeným dilematem správy věcí veřejných.

3. Že ochota podporovat kulturu je odvislá od individuálního vyhodnocení tím, kdo tyto zdroje obhospodařuje, potažmo těmi, které zastupuje, tedy voliči čili občany, vůbec jimi akceptovatelné potřeby kulturních faktorů mezi ostatními komponentami našeho života.

4. Že hlas sebeodbornějšího poradního grémia vždy je jen hlasem jedné z možných množin subjektivních názorů a nikoliv hlasem všech občanů, nebo dokonce „lidu“. A vůbec pré má subjektivismus, když dobrozdání dávají sami umělci, schopní jen egotického vidění světa.

5. Že navíc každá podpora kulturních a uměleckých záměrů je bianko šek, vystavovaný jen na základě důvěry či sympatie á konto budoucnosti. Předvídatelný společenský zisk takové důvěry na rozdíl od jiné „hmatatelnější“ investice je předem exaktně nevypočitatelný. A tím spíš se tato důvěra nedá vynucovat a ještě méně může platit neomezeně po věky.

6. Že snažit se ulehčit rozhodování o podpoře kulturních záměrů jejich rozškatulkováním na neziskové a ziskové je nesmysl. Neboť co pak s divadlem, knihou, výstavou či koncertem, které jsou natolik náročné, že opatrně vstupují do světa jako chudé myšky, ale potom se ukážou být bestselerem. A co naopak s projektem, který, úctyhodný, míří mezi hity, jenže pak se ukáže, že přecenil percepční faktor předpokládaných konzumentů a ocitne se „na ulici“. Nejde dělit ani podle zacílení na masové, nebo komorní auditorium, protože to už není vůbec kulturní kritérium. Stanovovat hranice mezi tím, co zasluhuje vzít v potaz při rozhodování o podpoře a co už nemá nárok, je v živém proudu kultury nemožné.

7. A konečně, že podpora z veřejných zdrojů komukoliv vždycky znamená, že na něm spočinul vlídný pohled politické síly právě dominující ve státě nebo na radnici. Že tato síla na něj vsadila a bude ráda, když jí podpořený bude vděčný a v případě svého eventuálního úspěchu ji dovolí přihřát se na jeho výsluní. Takže žadoněním o důvěru politické reprezentace při rozdělování podpor z veřejných zdrojů umělec vždy ohrožuje svou nezávislost a svobodu. Ať to budou „modří ptáci“, nebo Paroubek, vždycky za to budou očekávat přinejmenším loajalitu. Jak to řekl jeden divadelník z jednoho divadla, přece nebude kritizovat starostu, který mu nechal postavit divadlo.

S tímto algoritmem se opravdu nedá nic dělat a jako platil před pražským radním Richtrem, bude stejně platit i po něm. Jediným východiskem je omezit podporu kulturních záměrů z veřejných zdrojů spravovaných aktuálně dominujícími politickými silami a namísto toho vytvořit systém umožňující podporu kultury a umění z více zdrojů nezávislých od zájmů politické scény. Už konečně vypracovat zákon umožňující soukromým podnikatelům podporovat jim milou kulturu nebo jimi obdivované umělce, být jejich donátory a mecenáši, tou všude v moudrém světě fungující cestou odpisu takovýchto nákladů z podnikatelových daní. Jenomže naříkat a žebrat a pořádat nesmyslné happeningy je snadnější.



Vladimír Bystrov
publicista
 
  Přístupy: 16972 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA