V neděli uplynulo 65 let od jedné z nejvýznamnějších události našich novodobých dějin. 27. května 1942 kolem půl jedenácté dopoledne dvojice Gabčík-Kubiš provedla v ostré zatáčce v blízkosti pražské Bulovky atentát na „zastupujícího říšského protektora“ Reinharda Heydricha. Netřeba připomínat průběh atentátu, ani vývoj událostí v „Protektorátu“ v následujících dnech, který vyvrcholil 18. června v kostele sv. Karla Boromejského v Resslově ulici - zde „paměť národa“ zatím příliš neselhává. Jinak tomu bohužel je, pokud jde o docenění významu celého činu a hrdinství jeho aktérů. Proto je třeba zdůraznit některé souvislosti.

1) Atentát především podstatně pozvedl prestiž českého boje proti nacismu, v době, kdy se velkému respektu netěšil. V žebříčku aktivity odboje v okupovaných zemích, který pravidelně sestavovala britská vláda, skončila v druhé polovině roku 1941 česká domácí rezistence na spodních místech. Bylo to mimo jiné následkem příchodu Heydricha do „Protektorátu“ a jeho politiky cukru a biče, založené na nejtvrdší represi vůči stávajícímu odporu na straně jedné a na korumpování dělníků a zemědělců sociálními výhodami na straně druhé. Právě proto exilová vláda v Londýně cítila potřebu jednat.

2) Úspěšný atentát upevnil mezinárodní postavení československé exilové vlády a přispěl k anulování Mnichovské dohody. Připomeňme, že Velká Británie odvolala svůj podpis pod zrádným dokumentem hned 5.8.1942. Rovněž de Gaullovova exilová vláda oznámila 29. 9. 1942, že pokládá dohodu za neplatnou. Následná represe, kterou okupanti rozpoutali, a jejichž vrcholem bylo vyvraždění Lidic a Ležáků, měla podle všeho také vliv na to, že Spojenci dali později souhlas k vysídlení Němců z Československa.

3) Čin byl bezprecedentním a neopakovaným úspěchem v tom smyslu, že Heydrich byl nejprominentnějším představitelem nacistického režimu, který byl během války zabit odbojem. Připomeňme, že v době atentátu byl Heydrich druhým nejvyšším velitelem SS (hned po Himmlerovi) a šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt, RSHA). Z předchozích let stojí za zmínku, že právě on zorganizoval v roce 1939 gliwický „incident“, který posloužil jako záminka pro německé přepadení Polska a v roce 1942, předsedal osudové konferenci ve Wannsee.

4) Atentát byl (a stále je) významný pro národní čest a sebevědomí, které tolik utrpěly kapitulací našich vůdců v čele s prezidentem Benešem před mnichovským diktátem. Spolu s našimi letci v řadách RAF, s našimi pozemními jednotkami na západní i východní frontě a s činností domácího odboje, tak parašutisté spojení s atentátem pro další generace ukazují druhou, příznivou tvář československého angažmá v druhé světové válce; ukazují národ aktivně bojující proti zlu.

Význam atentátu byl minulým režimem vždy zpochybňován. Komunisté zdůrazňovali především oběti, které s sebou čin přinesl, a jeho nesporné přínosy zamlčovali. Důvodem byl bezpochyby především fakt, že atentát nebyl dílem komunistického odboje, ale parašutistů z řad naší armády v Británii, vyslaných exilovou vládou.

Hrdinský čin parašutistů se bohužel nedočkal uznání, kterého by si zasloužil, ani po listopadu, kdy se naše země, již tak morálně zdevastovaná mnichovskou kapitulací, obdobím „protektorátu“ a především čtyřiceti lety „reálného socialismu“, rychle propadla do západoevropského postmoderního mravního relativismu, ve kterém hrdinství, nasazení života pro vlast či národní čest, znějí jako ozvěny dávno zašlých časů. Z druhé strany proti těmto hodnotám dokonce aktivně útočí (u nás naštěstí zatím ještě nepříliš etablovaná) kultura politické korektnosti, pro kterou jsou z logiky věci čimsi nepatřičným.

Pro ty z nás, kteří se s podobnými postoji nehodlají smířit, budou 27. květen či 18. červen 1942 vždy těmi z nejvýznamnějších dnů naší historie a jménům jako Jan Kubiš, Jozef Gabčík,


Adolf Opálka, Josef Valčík, Josef Bublík, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý bude patřit naše nejvznešenější úcta.